Nabízíme k přečtení a k hlavně k zamyšlení kázání o. Marka Dundy, které pronesl při mši svaté na vranovské pláži....
Liturgické čtení z pondělí 7. srpna(Nm 11,4b-15)
Synové Izraele řekli: „Kdo nám dá maso k jídlu? Vzpomínáme si na ryby, které jsme zadarmo jedli v Egyptě, na okurky, melouny, pór, cibuli a česnek. Nyní hyneme, nic tady není, jen tu manu máme na očích.“ Mana byla jako zrnka koriandru a podobala se pryskyřici bdelia. Lidé se rozcházeli a sbírali ji, pak ji mleli na mlýnku nebo roztloukali v moždíři, potom ji vařili v hrnci a připravovali z ní placky. Chutnala jako pečivo zadělané olejem. Když se večer snášela na tábor rosa, padala i mana. Mojžíš slyšel, jak lidé pláčou, každá rodina u vchodu do svého stanu. Hospodinův hněv se velmi rozpálil, i Mojžíš byl tím velmi dotčen a řekl Hospodinu: „Proč jednáš se svým služebníkem tak zle, proč nenacházím milost ve tvých očích, že nakládáš břímě celého tohoto národa na mě? Copak já jsem počal všechen tento lid nebo já jsem ho zrodil, že mi říkáš: `Nes je ve svém náručí, jako nosí chůva kojence, (nes je) do země, kterou jsi přísahou zaslíbil jejich otcům?' Odkud mám vzít maso, abych ho dal všemu tomuto lidu, který přede mnou pláče a říká: `Dej nám k jídlu maso!' Já sám nemohu nést všechen tento lid, neboť je pro mě příliš těžký. Jestliže chceš se mnou takto jednat, to mě raději zabij, jestliže jsem nalezl milost v tvých očích, abych už neviděl své neštěstí!“
Kázání o. Marka Dundy
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,
bratři a sestry, slyšeli jsme v 1. čtení o tom, že Pán Bůh se zlobil. Může se Pán Bůh zlobit? No tak, protože Pán Bůh je nepředstavitelně dobrý a šťastný, tak leda my si můžeme myslet, že se zlobí, ale má k tomu občas vážný důvod. Takový důvod potom pak vlastně stojí za to, abychom se zamysleli, jestli i my nekonáme něco tak, že by Pán Bůh měl důvod se na nás zlobit.
Víte, Izraelité byli na poušti. A na té poušti najednou, tak jak jsme to slyšeli v tom dnešním 1. čtení, začali naříkat, stěžovat si, litovat se, říkali si: "já chudinka malá....nemám tady maso, nemám tady melouny- nemám tady všechno to, co jsme měli v Egyptě..." a takto si naříkali. A Pána Boha to samozřejmě mohlo vést k tomu, že se začal hněvat. Proč? Protože oni jako by zapomněli na to všechno, co od Pána Boha dostali. Byli ve vyhnanství, v Egyptě jako otroci a Pán Bůh je vysvobodil, udělal mnoho zázraků, vyvedl je z té strašné bídy, ve které byli, tam vlastně jako robotující otroci, potom je Pán Bůh zachránil před obrovskou egyptskou armádou, že mohli projít Rudým mořem, pak dokonce na poušti jim dával každý den chléb z nebe, manu. To všechno dostávali a oni tam naříkají, že nemají maso, bez masa se přežít dá. A my bychom jim poradili, že měli Pánu Bohu spíše děkovat než naříkat. Děkovat za to, že je takto vyvedl, že je zachránil, že jim dal co jíst. Právem mohl být Pán Bůh na ně rozhořčen.
A není to tak někdy i s námi? Člověk může třeba naříkat, říkat si: já nemám to a to, já nejsem tak dobře na tom, jak někdo jiný. Občas si tak vzpomenu při pohřbu- někteří lidé se při pohřbu tváří: Pane, Bože, to je strašná křivda, že tento člověk zemřel- a místo toho, aby si uvědomili, vždyť to byl dar, že tento člověk žil, že Pán Bůh nás skrze něho obdaroval, tak Pánu Bohu potom vyčítají, jak si Pán Bůh dovolil někoho třeba vzít k sobě.
My nemáme právo Pánu Bohu radit nebo vyčítat, Máme být si vědomi, že Pán Bůh nás obdarovává. A i když některé věci trvají dlouho, že se třeba za ně dlouho modlíme, tak máme vytrvat a vidět to, co už nám dal a ne naříkat nad tím, co nám chybí. Právem se tedy Pán Bůh mohl rozhořčit nad těmi Židy, kteří toho od Něj tolik dostali, ale jako by zapomněli, že mají děkovat a spíše vyčítali, že jim chybí ještě maso.
My máme mít ten pohled upřený na to, co máme. A dostali jsme každý dost. I děti už si uvědomují, co všechno dostaly. Když jsme včera večer před svatostánkem Pánu děkovali, tak to bylo skoro až k neukončení. Máme za co děkovat, tak až na nás někdy přijde pokušení a začneme říkat: Pane, Bože, toto jsi měl udělat jinak, tak jak jsem to slyšel v těchto dnech, že někdo říkal: Pán Bůh to měl udělat jinak. Déšť jsme potřebovali, ale mělo pršet každý den minulý týden, v noci, a ne takto naráz a všechno....
Tak až na nás přijde to pokušení Pánu Bohu do toho zase takto mluvit, tak si uvědomme- na to nemám právo. Právem mám Pánu Bohu za co děkovat a mám být tím, kdo si je vědom, že dostal všechno zcela nezaslouženě a z velkorysosti a dobroty Boží. Amen.
