3. srpna ráno krátce před čtvrtou hodinou zemřela řeholní sestra Elvíra. Ve věku 86 let tak svou pozemskou pouť ukončila ve formačním domě komunity Cenacolo v Saluzze, kde prožila poslední roky své nemoci.
Před smrtí byla obklopena všemi sestrami komunity, v modlitbě.
„Matka Elvíra žila mimořádně štědrý a intenzivní život v lásce a službě chudým a potřebným, zejména mladým a zmateným, ztraceným v závislosti a v nesmyslném životě. Poslední těžká léta nemoci pokračovala až do konce s vírou, odhodláním, odvahou a úplným odevzdáním se Bohu, aby svědčila o své nesmírné lásce k životu,“ napsala o zesnulé Elvíře komunita.
Právě v Saluzze, kde Elvíra strávila poslední roky svého života, založila v červenci 1983 první dům na pomoc mladým, ztraceným, zejména drogově závislým. Dnes existuje takových domů po celém světě šedesát.
Musíme se učit žít v pravdě a nedovolit, aby nás ovládly větší či menší lži. Žádný člověk se necítí dobře ve lži hříchu.
Hřích ponižuje, zotročuje a vrhá člověka do světa lží. Pouze pravda osvobozuje a přináší radost. Musíte být svobodní. Svobodní, to neznamená, že už nebudete hřešit, ale ve svobodě se přiznáte ke hříchu. Protože pro nás hříchem nic nekončí, my věříme ve zmrtvýchvstání.
https://standard.sk/406146/zomrela-matka-elvira-zakladatelka-komunity-cenacolo
Matka Elvíra
Příběh mého povolání začal, když mi bylo devatenáct let. Jednoho dne jsem pocítila, že musím opustit svého otce, matku, bratry a sestry, vzdát se svých osobních plánů a úplně se zasvětit Pánu. Tehdy jsem řekla Bohu navždy „ano“!
Dovolila jsem mu, aby mě vedl podle své vůle. Během 45 let jsem se ani jednou neohlédla zpátky. Nikdy jsem ani na chvíli nepochybovala o svém rozhodnutí. Byla jsem v noviciátu. Podmínky byly velmi přísné. Zachovávali jsme přísná řeholní pravidla. Navzdory obtížím jsem si vždy v duchu opakovala: I kdyby mě měli převálcovat, neodejdu odsud! Nikdy a nikam! Nic mě nemůže z řehole vytrhnout! Zrodila se ve mně velká životní vášeň.
Vždy jsem byla ženou zamilovanou do „lásky“, zamilovanou do života, do každé práce, kterou jsem konala.
Patnáct let jsem pracovala v kuchyni, což jsem nikdy předtím nedělala. Já, odvážná dívka, která jezdila na motorce a nebála se výzev a dobrodružství, jaké přináší život, jsem se najednou ocitla v kuchyni.
Přiznávám, že první měsíce jsem trochu trpěla. Znala jsem dívky, které dělaly příjemnější věci. Jednoho dne mi vnitřní hlas (dnes vím, že to byl Duch Svatý) řekl:
Bůh se nedívá na to, co a kde děláš. Pán se dívá na to, kde je tvé srdce. A moje srdce bylo v jeho Srdci. Naplnila mě nepopsatelná radost. Boží slovo ustavičně znělo v mé duši. Když jsem sypala sůl do velkých kotlů, v srdci jsem slyšela Ježíšův hlas:
Vy jste sůl země. A když jsem krájela chléb:
Já jsem chléb, který sestoupil z nebe. Kdo je mé tělo, neumře, ale bude žít navěky. Takhle to bylo při všem, co jsem dělala. Byla jsem stále zamilovanější do Boha, cítila jsem se svobodná, šťastná a radostná. Bylo to tak úžasné, že jsem to nedokázala ukázat navenek. Bylo to ve mně. Když jsem skládala první řeholní sliby, řekli mi, že podle regule je mám složit pouze na jeden rok. Popošla jsem k oltáři a řekla jsem: Navždy! Protože já řekla „ano“ Bohu, a ne mé Kongregaci.
Bůh připravuje pro každého z nás nejkrásnější scénář života. On nejlépe ví, jaké máme talenty. Po 30 letech života v řeholi jsem musela znovu najít své povolání a ještě jednou říci Bohu „ano“. Cítila jsem, že Bůh chce po mně něco víc. Pochopila jsem, že mám vystoupit z Kongregace a začít se věnovat narkomanům, kteří se toulají po ulicích. Bylo to těžké rozhodnutí. Rozhodla jsem se opustit stabilní život a vybrala jsem si v podstatě něco úplně neznámého. Hodně jsem trpěla, protože ve chvíli odchodu z Kongregace jsem ztratila rodinu, ekonomické zabezpečení a především svou důvěryhodnost. Ale neustoupila jsem a přijala jsem riziko. V malém italském městečku Saluzzo jsem našla starou opuštěnou vilu. Šla jsem k místnímu biskupovi a požádala jsem ho, aby mi ji daroval. Když se mě zeptal, na co mi bude, bez váhání jsem odpověděla:
Chci pomáhat mladým lidem z ulice, bude to dům pro ně. O dva týdny později mi biskup dům daroval.
Po dlouhých letech čekání představení souhlasili s otevřením tohoto domu. Když dům uviděli, lekli se, protože byl v žalostném stavu. Řekli mi:
Elvíro, co tady děláš? Je to ruina, a ne dům! Ale já jsem už tehdy v představách viděla nádherně upravenou budovu. Když odešli, zůstala jsem sama. V tu chvíli se začalo něco neuvěřitelného, něco, co dodnes nechápu, něco, co přesáhlo má očekávání. Myslela jsem si, že otevřu jen jeden dům u Turína a to bude konec, ale Bůh měl zcela jiné záměry. Momentálně mám otevřeno 35 domů po celém světě (Itálie, Francie, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Irsko, Brazílie, Rakousko, Dominikánská republika, USA, Mexiko). A teď jsme otevřeli i dům v Polsku. Všech členů společenství je přibližně tisíc.
Otevřeli jsme také misijní domy v Brazílii pro „děti ulice“. Naši chlapci prožívají skutečné zmrtvýchvstání, když vidí, že díky jejich nezištné pomoci na tvářích dětí, které byly kdysi smutné a plné beznaděje, září první úsměv. Nevracejí jim život prostřednictvím psychoanalýzy nebo léků, ne!
Jediným prostředkem, který mají a kterým pomáhají, je víra v Ježíše Krista, který žije a i dnes uzdravuje! Chlapci na misích potkávají tvář zmrtvýchvstalého Krista. Dokáží ho vidět a kontemplovat jeho otevřené rány v současném světě.
Jak léčit narkomany
Naše společenství nevyužívá farmakologické prostředky ani prostředky, které nahrazují narkotika.
Nepodáváme léky ani v odvykací době. Uzdravení probíhá prostřednictvím přijetí práce a modlitby. Proto má každý nově příchozí chlapec svého „anděla strážce“, to znamená chlapce, který už alespoň několik měsíců žije ve společenství. Tento se 24 hodin denně stará o narkomana, který právě přišel. Jeho úkolem je uvést nového chlapce do životního stylu společenství. Na začátku pracuje místo něj, protože novic nemá sílu ani chuť cokoli dělat. Spolu s ním bojuje proti touhám brát drogy a dělat zlo, které jsou zvláště na začátku velmi silné.
Pro oba je tato zkušenost velmi užitečná – pro „anděla strážce“ proto, že se učí milovat v utrpení, a pro nového chlapce proto, že má poprvé příležitost spřátelit se s člověkem, který mu nezištně pomáhá.
Předtím, než kluci přišli do společenství, si často pletli požitek s radostí. Při hledání štěstí šli po cestě lehké zábavy. Učíme je, že
štěstí se rodí v utrpení, které bylo pro ně vždy projevem slabosti a podřízenosti. Jsme přesvědčeni, že jen ten, kdo trpěl, dokáže milovat, pochopit a pomoci jinému trpícímu člověku.
Období léčení ve Společenství trvá přibližně tři až čtyři roky, přestože neexistuje stanovená doba pobytu. Hned po příjezdu odebíráme cigarety a jiné návykové látky.
Jsme odloučeni od vnějšího světa; nemáme televizi, noviny, alkohol, nejsou tu holky, sex, nepíšeme mamince ani tatínkovi.
Ježíšovu oběť můžeme pochopit pouze prostřednictvím zříkání. Ježíš nás vždy bral vážně a nikdy nás neoklamal. Přišel proto, aby nás vykoupil a roztrhl okovy hříchu a zla. Přišel nám vrátit ztracenou svobodu, důstojnost a radost. I když strašně trpěl, neřekl „ne“ a přijal kříž. Díky oběti Ježíše Krista můžeme prožívat lásku, radost a pravdu. Musíme mít však odvahu setkat se s osobou Ježíše Krista. Musí to být osobní a velmi vědomé setkání.
Neexistuje takový odborník, který by mohl vyléčit lidské srdce zraněné a zotročené zlem. Takové srdce může proměnit pouze ten, kdo jej stvořil.
Ve společenství drogově závislých lidí se dějí uzdravení mladíků, kteří byli ještě nedávno duchovně mrtví a zničení. Dělá to zmrtvýchvstalý Kristus, který je stále přítomen ve svátosti smíření a v Eucharistii. Jedině láska zmrtvýchvstalého Pána uzdravuje zraněná srdce a vlévá do nich radost z víry, naděje a lásky.
Příčiny drogové závislosti
Musíme si zapamatovat něco velmi důležitého. Když se rodíme na tento svět, jsme všichni stejně nevinní a čistí. Člověk se teprve později stává narkomanem. A stává se jím za jistých podmínek, v konkrétní rodině a společnosti.
Docela zodpovědně mohu říci, že my všichni jsme spoluodpovědní za současnou situaci. Narkomanie je tajemstvím opuštěnosti a hluboké prázdnoty člověka, který se zavírá před Boží láskou. Nedokážeme zadržet lavinu zla, které vede k narkomanii. Mládež křičí ze všech koutů světa, že celá současná společnost je otrávená, protože odmítla Boha. Dnes to vnímáme jako proroctví, znamení naší doby.
Vlády některých zemí chtějí zlegalizovat drogy.
Společnost, která umožňuje snadný přístup k návykovým látkám, se sama odsuzuje k smrti. Všechny druhy drog jsou stejně nebezpečné – člověka ničí nejen tvrdé drogy, ale všechny drogy. Pokud někdo pravidelně kouří marihuanu, znamená to, že hledá útěk ze situace, ve které se ocitl. Je to útěk do fikce, která zabíjí tělo i duši.
Je to násilí, které člověk páchá sám na sobě. Někteří to dělají nožem, jiní pistolí, další ještě něčím jiným, ale to je totéž - člověk ubližuje sám sobě. Ve chvíli, kdy někdo vezme nejměkčí drogu, začíná proces závislosti. Je to násilný čin. Organismus si začíná žádat stále větší, silnější a častější dávky. Nejdříve jednou za týden, potom dvakrát, pak pětkrát. V našem společenství jsou tací, kteří utratili za drogy 300 dolarů denně. Když neměli peníze, kradli. Takto vstoupili do skutečného pekla závislosti. Každý narkoman přece začínal s něčím „měkkým“. Naši chlapci říkají, že drogy byly pro ně posledním skokem do propasti opuštěnosti, protože téměř všichni se předtím cítili osamělí, zklamaní, prázdní, zastrašení, násilní k sobě samým, a nedokázali se z toho nijak jinak vysvobodit.
Narkomani jsou jen ztracené, zraněné a lásku hledající děti. Ve většině případů měli všechno: auta, dívky, peníze, ale nepřinášelo jim to štěstí. Chyběl jim pevný základ. Nevěděli, k čemu se mají učit, pracovat, chyběla jim silná motivace. Přestože v jejich rodinách po materiální stránce nic nechybělo,
ztratili smysl života. V jejich rodinách chyběla láska, důvěra, teplo, porozumění, úcta, dobrá vůle.
Věřím ve zmrtvýchvstání>
Vždy, když toužíš po rozkoši, upadáš do beznaděje, vcházíš do tunelu. Jsou lidé, kteří nechtějí udělat ani jen krok dopředu a zůstávají v pekle beznaděje. Křičí, opíjejí se, rouhají se, drogují, žijí v nenávisti a podezřívání.
Pokud se chceš zachránit, musíš se rozhodnout vyjít z tmavého tunelu zla. Když si myslíš, že pro tebe už není žádné naděje, a přijmeš Ježíše, stane se zázrak zmrtvýchvstání, vítězství nad hříchem a smrtí. Proto potřebujeme hledět na zmrtvýchvstalého Ježíše, který je přítomen v Eucharistii. On nám ukáže své srdce díky síle modlitby. V modlitbě poznáš, kým skutečně jsi, co můžeš udělat a kdo ti může pomoci. Ježíš tě zahrnuje svou láskou a říká ti:
Chci tě spasit. Přišel jsem, abych tě osvobodil ze všech závislostí. Dovol mi, abych v tobě vstal z mrtvých, a já smažu všechny tvé hříchy.
Chce to pro tebe udělat tady a teď. Odhoď proto hněv, rozhořčení, podezřívání. Z celého srdce všechno všem odpusť a řekni Ježíšovi:
Pane, udělej ve mně zázrak zmrtvýchvstání. Ježíš říká:
Pravda vás osvobodí.
Zdroj:
https://modlitba.sk/matka-elvira/?fbclid=IwAR3KoHHRirDLcOw20ZVZvKu_uTxK1zOsm6VCEszTRML9sVO6y3q1WTiIEIs, 29. 5. 2019
Převzato z
https://slovenskydohovorzarodinu.sk/,
článek ze 4. 8. 2023 naleznete
zde.
