Přinášíme dvanáctou část svědectví od mužů a žen, kteří se z lásky „odvážili“ nabídnout sami sebe pro práci na vinici lidství a Evangelia.
42) Moje procitnutí k živému vztahu s Ježíšem se stalo skrze různá náhodná setkání.
Nejprve, ve třídě, kde jsem se připravoval na studium, se protestantský kolega nestyděl za svoji víru. Věděli jsme, že čte Bibli. Jeho svědectví se mne vedlo k tomu, že jsem se vrátil k tomu, co mi bylo nabídnuto, když mi bylo 12 let. V té době se objevil ekumenický překlad listu sv. Pavla Římanům. Četl jsem ho se zájmem. Nevěděl jsem, že začínám s nejtěžším textem. Ve 20 letech jsem se v akademické pastorační práci ptal sám sebe: „Kdyby tě Pán povolal ke kněžství, jak bys reagoval?“ Chodil jsem na mši svatou každý den. Stáli jsme na prahu května v roce 1968. Přírodní vědy radikálně zpochybňovaly víru. Hledal jsem odpovědi. Abych je našel, musel jsem se zbavit všeho pohodlí a falešného klidu… Zemřít sám sobě, k čemuž jsem se nemohl přimět.
Eucharistická adorace prožívaná s mladými, kteří navštěvovali Baziliku Sacre-Coeur na Montmarte v Paříži, mne otevírala Bohu, sobě i druhým. Ježíš, který žije v Nejsvětější svátosti, se stal středem mého života. A hlavně smyslem mého bytí. Mladí, se kterými jsme se setkávali, byli zapálení pro apoštolskou službu. Tento plamen v mém srdci nikdy nevyhasl. V této atmosféře velké vroucnosti jsem znovu našel svoje povolání z dětských let. Nemyslel jsem ale tolik na zasvěcený život. Byl jsem si jistý, že moje povolání není jen „oheň“. Kam ale jít odpovědět na Boží volání? Díky svým kolegům jsem se setkal s karmelitány. Já sám bych na ně nepomyslel, ale řeholní život se mi zdál dobrým způsobem, jak dobře uskutečňovat svoje kněžské povolání. Právě karmelitáni jsou kontemplativní a praktikují také apoštolát. Nebylo snadné začít noviciát ve 33 letech. Ale díky trpělivosti těch, kteří mě formovali, v den křtu sv. Augustina, jsem složil slavnostní sliby. Bylo to v podvečer svátku Božího Milosrdenství.
-François
43) Když jsem byla mladá, velmi ráda jsem se modlila několik veršů z žalmů: „Dobro a láska mě budou provázet po všechny dny mého života“, „Budu tě velebit, můj Bože. Ty jsi má síla, Bože má lásko.“
Odpovídajíce na osobní pozvání Boha, která jsem uslyšela, jsem chtěla:
- odevzdat se Mu a zasvětit svůj život tomu, že půjdu za Kristem, v církvi a pro církev;
- svědčit o Evangeliu, zůstávajíc v běžném životním prostředí, to znamená věnovat se profesní činnosti, udržovat vztahy s rodinnou, přáteli a všemi, se kterými se každý den potkávám…
Bydlela jsem s rodinou a měla šťastné mládí, pracovala jsem ve farnosti a mládežnických hnutích. Po studiích jsem pracovala ve veřejném sektoru – v sociální a finanční oblasti. Ve 30 letech jsem si ale uvědomila, že život v celibátu, i když se pro něj rozhodnu z Boží milosti, je těžkým povoláním bez duchovní a přátelské podpory. Obrátila jsem se na světské instituty, k nové formě zasvěceného života, kterou církev v roce 1947 uznala. Moje volba padla na sekulární institut Caritas Christi. Celý náš důvod bytí je zůstávat v Boží lásce, milovat Ho a pomáhat, aby byl milovaný tam, kam nás poslal.
-Josette
Titul „Milovat, to je darovat všechno.“ byl inspirován poezií sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Nejsvětější Tváře.
Děkuji papeži Františkovi za jeho osobní pomoc při realizaci této knížky, která byla vydána na konci Roku zasvěceného života.
