Přinášíme desátou část svědectví od mužů a žen, kteří se z lásky „odvážili“ nabídnout sami sebe pro práci na vinici lidství a Evangelia.
38) Jmenuji se sestra Esther. Jsem nemocná od narození, když moje maminka byla nemocná na toxoplazmózu.
Můj otec byl diplomat, tak jsme často žili v zahraničí: v Riu de Janeiro, Bejrútu, Libanonu, potom se stal ambasadorem ve Francii v Togu, Lomé, v Súdánu, Chartúmu a poté na Madagaskaru. Moje matka se stala logopedkou, když mi bylo 14 let. Učila jsem se pod jejím vedením ve speciální škole pro hluché. Máma mne naučila pomocí malých dřívek různých tvarů, jak se pokládá jazyk, když nedokážete slyšet souhlásky ani samohlásky. Cvičila jsem s ní každý den po celých 14 let. „Bravo, mami!“
Když otec odešel do důchodu, vrátili jsme se do Francie. Poté následovalo několik složitých událostí. Máma dostala rakovinu. Bývala hodně unavená a pokaždé, když jsem se jí ptala: „Mohla bys mi pomoci někoho zavolat?“, odpovídala „Ne.“ Musela jsem si poradit sama.
Kromě hluchoty jsem trpěla ještě vzácným genetickým onemocněním. Když jsem se narodila, měla jsem na těle hnědou skvrnu a od 11 let se na mém těle objevovaly malé skvrny. Když jsem chtěla jít do bazénu, na pláž nebo jen na ulici, všichni se na mě dívali a vtipkovali. Zneklidňovalo mne to: „Proč se na mne díváte?“
Rostl ve mne hněv. Moje cesta se stěžovala a byla stále těžší. Nedokázala jsem se cítit svobodná. Často jsem se bouřila kvůli problémům s komunikací, dokonce i v rodině u stolu. Jednoho večera jsem si připravila batoh a řekla svému bratru Filipovi, že odcházím a už se nevrátím. Šla jsem na nádraží. Filip za mnou přišel na nástupiště. Položil mi ruku na rameno. Řekla jsem mu: „Nedotýkej se mne, nebo skočím na koleje!“ Chtěla jsem se zabít. Náhle přijel vlak a já jsem ve skutečnosti nechtěla spáchat sebevraždu. Nastoupila jsem do vlaku a vystoupila jsem na další zastávce. Vrátila jsem se zpátky, za velmi silného deště. Když jsem přišla domů, plakala jsem.
Milovaná matka měla zemřít. Začala jsem se za ni modlit spolu se špatně slyšícím přítelem z komunity Emanuel. A modlím se stále dál, i po její smrti.
Dva roky po maminčině smrti mi na Světových Dnech Mládeže řekla tlumočnice pro neslyšící: „Slovo Života, by pro tebe bylo super!“ Zamyslela jsem se, co to je. Bála jsem se, protože jsem už zažila mnoho řečí o tom, jak najít štěstí. Ale jeden sváteční rok jsem prožila ve společenství Slova Života i začala jsem vnímat touhu po Božím slovu a každodenní modlitbě. Byla jsem ráda, že mohu sloužit a dělat tolik věcí pro Boha, být služebnice Pána. Byla jsem vrchovatě naplněná radostí a Ježíšovou láskou. To byl začátek mé cesty s komunitou. Ježíš mi dal svobodu. Jednoho dne kolem mne prošel v Nejsvětější Svátosti, podívala jsem se na Něj v hostii a rozplakala jsem se radostí. Byla jsem šokovaná, protože Pán zbořil zeď, která mne doposud věznila. Zůstala jsem svobodná díky Pánu, který mi řekl: „Pojď dcero, pojď za Mnou, miluji tě.“ Dostala jsem velkou milost. Ale především jsem pochopila, že nejsem „hluchá“: přijímám svoje skvrny a svá omezení. Slyším Boží hlas ve svém srdci, které má svoje uši, aby slyšelo Jeho Slovo.
„Můžete věřit Ježíšově lásce k vám!“
-Esther
Titul „Milovat, to je darovat všechno.“ byl inspirován poezií sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Nejsvětější Tváře.
Děkuji papeži Františkovi za jeho osobní pomoc při realizaci této knížky, která byla vydána na konci Roku zasvěceného života.
