Přinášíme osmou část svědectví od mužů a žen, kteří se z lásky „odvážili“ nabídnout sami sebe pro práci na vinici lidství a Evangelia.
33) V 18 letech, kvůli obtížné rodinné záležitosti, jsem opustila Boha, a nakonec i víru.
Užívala jsem si život, ale mým údělem stala velká prázdnota. Ve 25 letech jsem se ptala sama sebe po smyslu života. V té době jsem pracovala v lékárně. Když jsem vydávala léky v pečovatelském domě, každý týden jsem se setkávala se spolehlivou řeholní sestrou. Měla zvláštní milost otevřenosti a naslouchání. Její přítomnost plná pokoje mne vábila. K mladé, velmi sofistikované dívce, kterou jsem byla, mluvila v prostotě o Pánu a pozvala mne na duchovní obnovu. Zdvořile jsem si vzala letáček, ale nikdy jsem tam nešla. V takovémto stavu jsem opustila mámu a vydala se na diecézní pouť do Lurd. Připravovala jsem si dvě „zavazadla“: jedno se skromným vybavením na pouť, druhý – vyrazit ven a pobavit se. Tehdy, v čase bdělosti, mne zalila Boží Milost. V tom okamžiku jsem pocítila, že jsem nekonečně milována a že všechno mi bylo darováno. 15. července 1998 jsem zakusila Jeho milosrdenství. Můj život se obrátil o 180 stupňů. Bůh do něj znovu vstoupil! Jaké požehnání!
-Faustine
34) Narodil jsem se v hluboce věřící křesťanské rodině; touha následovat Krista jako kněz se ve mně zrodila velmi brzy.
Roky mého duchovního semináře se shodují s roky II. Vatikánského koncilu. Snil jsem o tom, že se stanu knězem, který vykonává nějakou profesi. Dva roky služby v Libanonu, pomoc při alfabetizaci přistěhovalců z Magrebu, kontakt se společenstvím tří pracujících bratří kapucínů, z nichž jeden žil dlouho v Alžírsku, mne přiblížili k arabskému světu. Ale františkánskou krev jsem v sobě necítil. Na konci této dlouhé cesty jsem poznal, že pro mne jít za Ježíšem znamená přinášet evangelium do dělnického světa tím, že se připojím k Dělnické Misii sv. Petra a Pavla. Ještě dnes mě překvapuje, že jsem byl poslán evangelizovat na úplně jiný kontinent, do prostředí fyzicky i technicky pracujících, přestože mne velmi přitahoval arabský svět.
Na tuto misii, do krajů jiného světa, ve jménu Krista, podle vzoru svatého Pavla, jsem byl znovu poslán jen několik let po svém postulátu. Ti, kteří odpovídají za Dělnickou Misii sv. Petra a Pavla, mne po poradě se mnou poslali do Japonska, kde jsem v týmu tří bratří prožil 20 let. Na život jsme si vydělávali jako zdravotní bratr, hutník a elektrikář. Chtěli jsme co nejhlouběji sdílet život japonských dělníků, přijali jsme jejich způsob práce, bydlení, stolování – jednoduše byli jsme jim velmi blízko a přátelili se s nimi. Viděli jsme, že naše duchovní koncepce hlásání Ježíše Krista neměla žádný ekvivalent v japonské kultuře, která se opírala o přírodu. Nebyli jsme prvními evangelizátory, kteří toto prožili. Ponořujíce se pozvolna do této fascinující kultury, cítili jsme, jak se v nás rodí obavy o to, abychom se příliš nepřizpůsobovali a nenechali se zaskočit tím, že budeme více poslouchat Japonce, kteří nedokáží s jednoduchostí mluvit o tom, co dává jejich životu smysl. Byl to vlastně neustálý kontakt s Písmem svatým, který prohloubil naše setkávání a očistil to, jak jsme viděli jeden druhého. Nikdy nebudeme dost hlásat, jak je Bůh nádherný – ten, který stvořil krásu kultur v jejich rozmanitosti.
-Philippe
Titul „Milovat, to je darovat všechno.“ byl inspirován poezií sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Nejsvětější Tváře.
Děkuji papeži Františkovi za jeho osobní pomoc při realizaci této knížky, která byla vydána na konci Roku zasvěceného života.
