Přinášíme třetí část svědectví od mužů a žen, kteří se z lásky „odvážili“ nabídnout sami sebe pro práci na vinici lidství a Evangelia.
9) Zasvěcený život? To je výraz, který mi nic neříká, tento jazyk je pro mne cizí!
A přesto! Již od 33 let jsem Malá Sestra Ježíšova! Ve velkém supermarketu, kde pracuji, kolegové vědí… že můj život je nasměrován k Bohu: bez manžela, bez přítele, bez dětí… bez televize, bez iPhonu a dokonce i bez běžného mobilního telefonu! A dovolená? Žádná cesta na Seychely ani Kanárské ostrovy, ale pár dní v osamělosti a ústraní, v horách, sama s Biblí! Neznamená to krutý život, ale spíše hledat to podstatné, opravdovou radost!
Ano, můj život je poznamenán Bohem. Od věčnosti. „Dříve než jsem tě utvořil v matčině lůně, znal jsem tě, dříve než jsi přišel na svět, posvětil jsem tě…“
Vzpomínám si… Ještě jsem ani nechodila do školy. Hrála jsem si v otcově dílně. Byl to úsměv. Úsměv řeholní sestry oslnil dítě, který jsem byla. Tehdy se ve mně zrodila ambice, abych jí byla podobná: „Až budu velká, stanu se sestrou.“ Samozřejmě jsem o zasvěceném životě nic nevěděla. Nevěděla jsem, co znamená „sestra“. Ale intuitivně jsem cítila, že tato žena byla šťastná a chtěla jsem být také šťastná! O několik let později, došlo k novému setkání, více významnému, s Ježíšem na kříži: tolik mne miloval! Boží pokora: láska, která je oběť, která se nevnucuje. Láska čeká na odpověď. Jak jsem na to měla odpovědět? V hloubi srdce jsem cítila volání: „Vzdej se všeho, dokonce i svého snu mít manžela a děti…“ … Boj… Odmítnutí… Útěk. Až do dne, kdy jsem si uvědomila, že moje štěstí přichází skrze „Ano.“ Pouze jsem zašeptala „Ano.“ a již se rozlévala radost.
Když mi bylo 20 let, potkala jsem chlapce, ke kterému jsem cítila sympatii a přátelství! Znovu jsem váhala, bylo to dilema: Co vybrat? Tehdy jsem byla učitelkou v malé vesnici. Během léta jsem udělala první krok – stáž u Malých Sester Ježíšových, abych se dozvěděla více o jejich životě.
-Anny Myriam
10) To, co mi dovoluje přežít životní zkoušky, je vědomí, že žádné utrpení není nad naše síly. „Vím, komu jsem uvěřil.“
-Angela
11) Dostala jsem povolání k zasvěcenému životu, když mi bylo 22 let, na velkém shromáždění mladých katolíků, když jsme slavili Eucharistii.
Již tři roky jsem prosila Ježíše, aby mne osvítil ohledně mého povolání. Pán ke mně mluvil prostřednictvím různých událostí, které se vztahovaly k mému životu. Dával mi milost znamení v každodenním životě, aby mi umožnil objevit Jeho vůli pro mne.
Ve věku 20 let, když jsem studovala filozofii, jsem zažila velmi obohacující zážitek v Káhiře, v Egyptě. V létě jsem odjela s devíti mladými lidmi, abych pomohla sestře Emanuele v Káhiře pracovat v chudých čtvrtích. Posílilo mne to v mé touze odevzdat se Bohu. Když jsem viděla chudé z těchto čtvrtí, uvědomila jsem si, že to, na čem v tomto světě opravdu záleží, je milovat a být milován. Lidé z Káhiry neměli nic. A to málo co měli, dávali nám. Jejich hliněné domy (jejich jediný domov!) byly pro nás vždy otevřené. Dostala jsem tam hodně lekcí! Ti chudí mi připadali mnohem štědřejší a radostnější než my, kteří jsme měli vše podstatné. Když jsem žila po boku sestry Emanuely, chtěla jsem se stát takovou jako ona, to znamená obětovat se ostatním, milovat a sloužit všem, s nimiž se setkávala. Tato sestra byla pro mne potvrzením krásy zasvěceného života.
-Claire-Sandrine
12) Uprostřed radostné atmosféry letní dovolené pořádané milosrdnými sestrami (sv. Vincence) jsem uslyšela Pánovo volání, když nádherným způsobem zaklepal na nejhlubší podstatu mého bytí…
Sestry, které animovaly naše dny, měly dar uspokojovat nás tisícem malých „nic“, z nichž tryskal pramen života. Takže jsem si přála, být „taková jako ony, povolaná k tomu, abych velkoryse kolem sebe šířila radost“. Cítila jsem jakési vnitřní chvění… Neodpovídalo to ale ostatním představám mých 15 let, které mě vracely ke krásné lidské lásce a dětem zrozeným z mého těla… Svěřila jsem se jedné ze sester, která mi poradila, abych uchovala tento krásný sen v srdci. Byla to vlastně ona, kdo ve mně vzbudil víru.
V komunitě prožívám život v bratrství vzácné kvality – takové, která dokázala naučit sv. Vincence, že komunita může být „malým rájem“. U nás vládne humor. Je úžasné, když starší sestra, která má nějaký dar, jím může obdarovávat druhé… Nést břemena ostatních a nechat ostatní nést to naše, to je síla, sladkost, která nám pomáhá překonávat zkoušky, utrpení i smutky, které nikdy nechybí. Jsme stále šťastní, že zůstáváme spolu, a to vyzařuje z naší misie. Miluji pokornou službu, která nás tolik přitahuje k sobě i ke Kristu.
Žít jako zasvěcená osoba, to znamená dát neomezenou důvěru v Kristovu lásku. Je to žít vše: modlit se, sloužit, zpívat, tančit, plakat, pracovat v Něm i skrze Něj. Prostě Mu dovolit, aby nás udělal šťastnými tam, kam nás posílá, nechat se proměňovat Jeho Láskou, vyzařovat ji a ohlížet se do minulosti jen proto, abychom obdivovali dílo, které citlivě koná ve skrytosti našich duší.
-Catherine Josette
13) Podle mne modlit se je dát čas Bohu. Myslet na Boží přítomnost ve mne i bližních.
-Richard
Titul „Milovat, to je darovat všechno.“ byl inspirován poezií sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Nejsvětější Tváře.
Děkuji papeži Františkovi za jeho osobní pomoc při realizaci této knížky, která byla vydána na konci Roku zasvěceného života.
