Sestra Maria Frassati píše ve svém zamyšlení:
Před lety, kdy jsem kempovala s rodiči dole v Cape Cod, zjistila jsem, že si potřebuji půjčit otcův luxusní pickup, abych se dostala na mši. Celé zadní sedadlo a korba, ta věc byla ohromující v celé své hloubce. Luxusní vyzařování a neuvěřitelně posilující řízení. Když jsem řekla, že bych to auto potřebovala
Před lety, kdy jsem kempovala s rodiči dole v Cape Cod, zjistila jsem, že si potřebuji půjčit otcův luxusní pickup, abych se dostala na mši. Celé zadní sedadlo a korba, ta věc byla ohromující v celé své hloubce. Luxusní vyzařování a neuvěřitelně posilující řízení. Když jsem řekla, že bych to auto potřebovala řídit, otec mi váhavě předal klíče. Moje máma se ho zeptala: „
Důvěřuješ Marii s tvým autem?“ na což odpověděl: „
Ne. Ale důvěřuji Ježíšovi s Marií.“
Je pro nás obtížné svěřit poklady našeho srdce jiným lidem – dokonce i lidem, které dobře známe. Po letech, kdy jsem sledovala, jak rostu v zasnoubení se s Ježíšem prostřednictvím mého zasvěcení a jak sama rostu k poznání Pána, otec mě mohl svobodně svěřit do Ježíšova srdce.
Ale
svěřuji se Mu se stejnou lehkostí? Opravdu chápe naše zlomená srdce a každou temnou štěrbinu v něm, která se stále odmítá zcela vyléčit v tomto životě? V Katedrále svatého Patrika na Velký pátek jsem byla ohromena množstvím lidí, kteří si přišli uctít kříž: křehcí starci, muži a ženy v oblecích a luxusních botách, mladé matky s malými dětmi v náručí, policisté a bezdomovci - všichni se ohýbali - líbat rány na Ježíšově těle nejen proto, abychom si uctili jeho tělesné rány, ale ještě hlouběji, abychom utěšili údery, které lidstvo zasadilo Jeho Nejsvětějšímu Srdci. Jeho srdce poznalo bolest zrady, bodnutí do zad od důvěrného přítele. Jeho nejbližší přátelé ho opustili v jeho nejtěžší chvíli.
Srdce probodené kopím snadno vystihuje náš lidský příběh. Pronikáme Boží srdce svou nenávistí, lhostejností a zradami, velkými i malými, a on odpovídá milosrdným darem sebe samého, aby nás uzdravil. Ale když Ho Otec vzkřísil a světlo slávy překonalo Jeho díry na Jeho rukou a nohou, mezi největší útěchu pro nás patří, že Jeho oslavené jizvy na srdci se připojují k řadám oslavených ran. Kde je však můžeme vidět?
Zejména pro nás, kolébkové katolíky, je snadné proklouznout kolem sochy Nejsvětějšího srdce a zůstat bez pohnutí. Se svou neskutečně růžovou pletí a často znepokojující malbou se může zdát tak vzdálený a upřímně řečeno, tak irelevantní. Ale Jeho slavné rány srdce jsou pro nás znamením naděje. Srdce v ohni, ale plameny, které nepohlcují. Srdce zraněné, ale vítězné.
Ve svém vtělení se Ježíš nejenže navždy sjednotil s naším lidským tělem, ale navždy se sjednotil také s lidskou zkušeností. A ne ledajakou zkušeností, ale mou lidskou zkušeností, jít do mých nejtemnějších hlubin a umístit tam Jeho božství. Miloval se skutečně lidským srdcem, zažil všechno, co děláme, zejména věci, které jakoby rozbíjely srdce na kusy; smutek, osamělost a odmítnutí.
Ale On tam nežil. Namísto toho žil v objetí svého Otce a zcela spoléhal na Jeho lásku. To je naše cesta ke svobodě.
Jak můžeme žít v Jeho vítězné svobodě a nechat Jeho oslavené jizvy na srdci zahojit ty naše?
Za prvé, potřebujeme odvahu být zranitelní. Ano – je to bolestivé a úzkostné. Spisovatelka Brené Brown ve své knize
Daring Greatly říká, že paradoxně, přestože se my sami bojíme být zranitelní, obdivujeme a považujeme za přitažlivé ty, kteří jsou ochotni být zranitelní. Protože: „
Zranitelnost není slabost; je to naše největší míra odvahy.“
Zranitelnost znamená odpouštět.
Jak říká Matka Tereza: „Lidé jsou často nerozumní, iracionální a sobečtí. I tak jim odpusť.“
Znamená to milovat druhé, i když nejsme na oplátku milováni. V Ježíšově srdci vidíme srdce ochotné být zranitelné pro lásku. Ale je to možné jen tehdy, když jako On spočineme v Otci, vědíc, že naše srdce jsou v bezpečí v rukou Toho, který to stvořil, který to nikdy nezlomí, ale navždy drží naše bytí v existenci s tou největší láskou a úctou. Ježíš, který naplno odhaluje člověka samému sobě, nám ukazuje, že život není o neprůstřelnosti. Není to o vložení srdce do ocelové krabice, aby vás nic nezranilo. Není to o odmítnutí doufat ve velké, abyste mohli jít životem a nezklamat se. Je to o odvaze být dostatečně otevřený k přijetí reality, s úplným spoléháním na Otcovu lásku a nechat Ho, aby ji použil, aby nás posvětil, uzdravil. A budeme-li mít pouze víru, uvidíme, že Jeho tvořivost v milování nás nezná hranic.
Za druhé, můžeme Mu dovolit, aby použil naše trpící srdce, aby nás proměnil na nádoby Jeho milosrdenství. Obraz Božího milosrdenství nám dává další pohled do Jeho Svatého Srdce. Jeho rány nevyžařují hněv, ani pomstu, ale milosrdenství. Milosrdenství se vylévá z jizev Jeho srdce a může se vylévat i z našeho. „
Člověk má ve svém srdci místa, která ještě neexistují, a do nich vstupuje utrpení, aby mohly existovat,“ říká francouzský filozof Léon Bloy.
Utrpení, dobře žité, vytváří v srdci prostor pro útočiště pro druhé, kteří jsou zraněni. A čím více sjednotíme svá zlomená srdce s Ježíšovým vlastním Nejsvětějším Srdcem, tím více bude proměňovat naše srdce, aby vyzařovaly Jeho vlastní trpělivou, jemnou a milosrdnou lásku.
Ježíš drží své zraněné srdce jako maják naděje pro každého, kdo zažil zkroušení srdce, odmítnutí a selhání.
„Nejsme souhrnem našich slabostí a selhání,“ řekl svatý Jan Pavel II., ale „jsme souhrnem Otcovy lásky k nám a naší skutečné schopnosti stát se obrazem Jeho Syna Ježíše.“
Začínáme žít ve svobodě, když necháme pravdu o Boží lásce proniknout do našich kostí a my, tak jako Ježíš, začneme být zcela závislí na Otci.
V Jeho rukou jsme v bezpečí. A pokud Mu s důvěrou dáme naše rozbité kousky, ty, o kterých si myslíme, že jsme je rozbili tak, že je již nelze opravit, budeme ohromeni Jeho tvořivostí, když je použije k formování nádherné mozaiky našeho příběhu spásy.
Převzato z
https://modlitba.sk/,
článek z 21. 6. 2023 naleznete
zde.