Scholastika, sestra svatého Benedikta, od dětství zasvěcená Všemohoucímu Bohu, navštěvovala svého bratra jednou ročně. Boží muž ji přijal nedaleko brány, v místnosti patřící klášteru. Jednoho dne dorazila, jak bylo zvykem, a ctihodný bratr jí vyšel vstříc se svými učedníky. Celý den strávili v modlitbě a posvátném rozhovoru, a když padla tma, měli společné jídlo.
Protože se jejich posvátné rozhovory protáhly až do pozdních hodin, obrátila se Scholastika ke svému bratrovi a řekla: „Prosím, neopouštěj mě dnes v noci. Ale on odpověděl: "Sestro, o čem to mluvíš? V žádném případě nemohu být mimo klášter." Když svatá žena uslyšela bratrovo odmítnutí, položila sepjaté ruce na stůl a sklonila hlavu v modlitbě k Všemohoucímu Bohu. A když ji zvedla ze stolu, strhla se tak velká bouře s hromy a blesky, tak prudký liják, že ani Benedikt, ani bratři, kteří ho doprovázeli, nemohli ani na krok opustit místo, kde se zdržovali. Pak si ustaraný Boží muž začal stěžovat: "Kéž ti Všemohoucí Bůh odpustí tvůj čin, sestro." Ale ona odpověděla: "Hle, ptala jsem se tě, a ty jsi mě neposlouchal. Tak jsem se zeptala svého Boha a byla jsem vyslyšena. Teď odejdi, jestli můžeš. Nech mě a vrať se do kláštera."
Takže ten, který nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal proti své vůli. Po celou dobu spolu bděli a nacházeli útěchu ve vzájemné výměně posvátných myšlenek. A není divu, že v tu hodinu Scholastika zvítězila nad svým bratrem. Neboť podle slov svatého Jana: „Bůh je láska“ bylo zcela správné, aby ta, která více milovala, mohla více konat. A o tři dny později, když Boží muž ve své cele vzhlédl k nebi, viděl, jak duše své sestry opouští tělo a odlétá v podobě holubice do nebeských výšin. Radoval se z její velké slávy a děkoval Bohu chvalozpěvy a modlitbami. Poslal také bratry, aby její tělo přinesli do kláštera a uložili je do hrobky, kterou si pro sebe připravil. Stalo se, že ani hrob neoddělil ty, jejichž myšlenky byly vždy sjednoceny v Bohu.
Rafał Soroczyński
