Zamyšlení nad evangeliem 7. neděle velikonoční.
Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se: "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě." (Jan 17,1-11a)
Komu patří chvála. Francouzky spisovatel Alexandr Piron (+1773) měl ve zvyku denně se procházet Boulonském lesíku v Paříži. Jednoho dne se sedl na lavičku, za kterou se zdvihala zeď. Překvapený spatřil, že mnoho kolemjdoucích zdvihá při něm čepici a uklání se. Odpověděl na ty pozdravy, přičemž si myslel, že vůbec nevěděl, kolik lidí ho pozná a má v úctě. „Kdyby to mohli vidět moji přátelé?“, blýsklo se mu hlavou.
Po delší chvíli spatřil mezi mnohými chodci blížit se stařenku. Když už byla blízko něho, klekla si na kolena a cosi potichu šeptala, hledíc nahoru přes něj. Instinktivně zvedl hlavu a viděl na zdi nad sebou obraz s křížem. Tedy okolojdoucí pozdravovali ten obraz. Vstal a velmi zahanbený odešel.
Scéna s Pironem nás rozesměje. Ani dnes nechybí události podobné té z Paříže. I dnes je mnoho lidí, kteří touží, aby je zbožňovali, aby jim tleskali, aby je vyznamenávali a aby se o nich psalo v knihách a novinách. Je mnoho lidí, kteří hledají chválu.
Také lidé zapomínají, že pokud i udělali něco dobrého, tak pouze proto, že díky rodičům a učitelům mohli dostat odpovídající vzdělání. Především však díky tomu, že je Pán Bůh prostřednictvím rodičů obdařil různými schopnostmi.
Chvála a velebení patří tedy Pánu Bohu. Vyjadřujeme ji modlitbami a zejména mši svatou. Na jejím samém začátku říkáme: „Chvála na výsostech Bohu…. Chválíme tě, velebíme tě, klaníme se ti, oslavujeme tě, vzdáváme ti díky, pro tvou velkou slávu.“
Každá jiná modlitba rovněž obsahuje oslavu Pána Boha. Obsahujeme velebení, když ji říkáme zbožně a soustředěně. Naopak, ani nejkrásnější slova modlitby nejsou chválou Boha, když ji odříkáváme bezmyšlenkovitě, nebo na rozkaz a ne z vlastní vůle. Člověk, který výlučně prosí: „Dej mi Pane Bože to, dej mi tamto,“ – též svou modlitbou neoslavuje Boha. A naopak, Pána Boha oslavují lidé, kteří se na něj obracejí takto nebo podobně:
„Děkujem Ti, Bože, za vše dobré, za zdraví, za všechno, co máme. Miluje Tě, Pane Ježíši a chceme žít podle evangelia.“
Oslava Pána Boha prací. Z toho, co jsme si doposud řekli, mohlo by se někomu zdát, že chválu Pánu Bohu vzdáváme jen tehdy, když se modlíme, když jdeme do kostela, nebo si doma klekáme k večerní modlitbě.
Ve skutečnosti je to pouze část naší chvály, kterou Pánu Bohu vzdáváme, neboť mimo modlitbu jsou i jiné způsoby. Zamysleme se nad tímto příběhem:
Známý dánský spisovatel Joergensen navštívil kolínskou katedrálu, jeden z největších a nejkrásnějších kostelů světa. Vyšel na věž. Na jejím vrcholu, ve výšce, která způsobovala závrať hlavy, uviděl kamenářského mistra, který precizně tvaroval různé drobné figurky. Chvíli se díval na jeho práci a potom se ozval: „Dobrý člověče, proč se tak trápíš s drobnými ozdůbkami, vždyť je ze země nikdo neuvidí!“ „Ale Pán Bůh vidí“ – odpověděl kamenářský mistr.
Z tohoto příkladu vidíme, že nejen modlitba, ale i každá práce, může být vykonávána k Boží slávě. Nyní už byste sami uměli posoudit, že dvě věci jsou potřebné, aby práce byla vykonávána k slavě Boží.
První: vykonávat ji tak dobře, jak nejlépe umíme, tak jako to dělal vzpomínaný kamenářský mistr.
Druhá: pamatovat na to, že Pán Bůh se dívá na naši práci, že nám dává sílu a zdraví, když plníme nějakou tu povinnost, když plníme jeho vůli. Kdo při práci pamatuje na Pána Boha, bude se ji snažit vykonat dobře. Někdy se lidé před prací i po ní modlí. Před prací prosí Pána Boha o pomoc. Po práci děkuji za to, že mohli pracovat.
Písmo svaté nás učí, že se máme nejen modlit a pracovat k slávě Boží, ale všechno co člověk dělá, dokonce i naše zábava a nejdrobnější činnosti, má být k Boží slávě. Svatý Pavel říká: Když jíte, když pijete, či cokoliv jiného děláte, všechno dělejte k slávě Boží. (1 Kor 10,31)
Jak je možné jíst a pít k slávě Boží? Jedna katechetka na tuto otázku odpověděla dítěti takto: Když před jídlem pomůžeš mámě prostřít, po jídle zase poumýváš nádobí a při jídle nejkrásnější ovoce necháš bratrovi nebo sestře, takové jídlo bude na Boží oslavu. Podobně i tehdy, když se zachová pěkný zvyk pomodlit se před jídlem.“
Vším tedy, co uděláme, učením, modlitbou, hrou – když to děláme v souladě s Božím přikázáním – vzdáváme Bohu čest, plníme Boží vůli. Samozřejmě nejvíce ctíme Pána Boha tehdy, když dobře plníme svoje povinnosti, svoje životní úkoly.
Dnešní evangelium je jedna velká modlitba Pána Ježíše, ve které on velebí svého Otce. Pán Ježíš v ní hovoří též o chvále Boha plněním své životní úlohy. „Já jsem tě oslavil na zemi; dokončil jsem dílo, které jsi mi dal vykonat“ (Jan 17,4).
Dnes se při mši svaté zamysleme, zda i my přinášíme svým učením, prací, modlitbou i zábavou chválu Bohu, který nás stvořil a je naším Otce.
