Po Druhém vatikánském koncilu se začaly v liturgickém životě Katolické církve ve stále větší míře objevovat diskutabilní novoty, které oprávněně vzbuzovaly obavy a rozruch především mezi konzervativními katolíky. Týkalo se to i liturgické služby žen u oltáře.
Je však třeba jednoznačně konstatovat, že Druhý vatikánský koncil v tom byl naprosto nevinně, protože nezavedl žádné novoty, které by umožňovaly feminizaci liturgického života Katolické církve.
Jenže liberální a modernističtí kněží i laici využili nadšení v masách katolíků po Druhém vatikánském koncilu, považovaném za jednu z bezesporu nejdůležitějších událostí v novodobých dějinách Katolické církve, k tomu, aby postupně prosazovaly nežádoucí změny, mezi nimi i co nejrozsáhlejší feminizaci liturgického života Katolické církve.
Ale dříve, než začneme odborný rozbor problematiky, je třeba si připomenout, že určitá, omezená možnost služby žen u oltáře byla za určitých okolností tolerována i před Druhým vatikánským koncilem.
Co se týče ministrování žen, je třeba připomenout, že bylo tolerováno v Katolické církvi i před Druhým vatikánským koncilem. Bylo však povoleno jen ve výjimečných, nezbytných případech. Kodex kanonického práva z roku 1917, který platil až do roku 1983, uváděl, že žena nesmí ministrovat při mši svaté, avšak není-li k dispozici muž, může žena zastoupit muže ministranta „
z pádného důvodu a pod tou podmínkou, že bude žena odpovídat z povzdálí a nikterak nepřistoupí k oltáři.“
(CIC 1917, kán. 813, § 2)
Ženy tedy podle Kodexu kanonického práva z roku 1917 neměly nahrazovat muže při ministrování, pouze je zastoupit v nezbytných případech, kdy muži nebyli k dispozici. Měla to být výjimka, potvrzující pravidlo.
Toto oficiálně platilo i po Druhém vatikánském koncilu, neoficiálně se však již před zavedením pokoncilní liturgie v roce 1970 začaly v německých farnostech objevovat mezi ministranty i dívky. Jenže v roce 1970 Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zakázala ministrování dívek v instrukci
Liturgicae Instaurationes a tento postoj „
zopakovala v roce 1980 v instrukci Inaestimabile donum. Zákaz ministrování žen definitivně odstranilo nové vydání Kodexu kanonického práva v roce 1983, ve kterém se ministrování povolovalo laickým osobám bez další specifikace. V roce 1994 Kongregace pro bohoslužbu a svátosti poslala předsedům biskupských konferencí okružní list, ve kterém se již říká, že i ženy mohou ministrovat. Zároveň se však zdůrazňuje, že formulace v klíčovém kánonu 230 § 2 má pouze charakter svolení a neplatí obecně. Je věcí příslušného diecézního biskupa, jak rozhodne. Teoreticky by tedy měl formální postup vypadat tak, že místní farář požádá biskupa, aby povolil ministrování dívek a je na biskupovi, jestli to povolí. V německy mluvících zemích se však dnes mnozí liberální a modernističtí kněží neunouvají vůbec takové žádosti biskupovi předkládat a rozhodují sami.“
(
https://www.christianitas.sk/ministranti-v-rimskokatolické-církvi/)
I lektorát a akolytát žen umožňovala Katolická církev v omezeném rozsahu již před Druhým vatikánským koncilem. Z historických pramenů se dozvídáme, že „
již v prvotní Církvi se setkáváme i s ženami, kterým jsou svěřovány různé služby v Církvi, např. donášení Eucharistie, pomoc v duchovní službě, nikdy však služby podle potridentského pojetí obsahově totožné s oprávněními sakramentálních jáhnů.“
(Zedníček M.: Jáhenky v církvi. In: Salve č. 1/2005, roč. 109)
K označení těchto žen se v různých zemích používaly odlišné výrazy. V češtině jsou tyto ženy označovány jako jáhenky, na Slovensku se ustálily dva výrazy. Nejčastěji se používá výraz diakonky, ale někteří autoři používají také výraz diakonisy. Přitom diakonisa je přesný překlad latinského výrazu diaconissa, který byl převzat z křesťanské řečtiny (diakonos, v přesném překladu: služebník, pomocník). Latinský výraz diaconissa je adekvátní českým výrazům služebnice, pomocnice, žákyně.
O jáhenkách nacházíme zmínky i v Písmu svatém. Sv. Pavel apoštol ve svém listu Římanům mimo jiné píše: „
Doporučuji vám naši sestru Foibu, jáhenku církevní obce v Kenchrejích.“ (Řím 16, 1)
V řeckém originálu je Foiba označena za jáhna, i když víme, že se jednalo o ženu.
Doslovný řecký text je následující:
„Συνιστώ δε εις εσάς Φοίβην την αδελφήν ημών, ήτις είναι διάκονος της εκκλησίας της εν Κεγχρεαίς.“ (Ρωμ. 16:1)
Přitom výraz διάκονος se do češtiny překládá jako jáhen a třebas do slovenštiny
jako diakon. V českých překladech Písma svatého je sestra Foiba označena jako jáhenka, což je přesný překlad latinského výrazu diaconissa.
Odborníci se jednoznačně shodují v tom, že sestra Foiba měla zvláštní církevní postavení v Kenchrejích, korintském východním přístavu. Nepochybně právě ona přinesla římským křesťanům zmiňovanou epištolu apoštola Pavla, ze které pochází citovaný text o ní.
Apoštol Pavel píše v prvním listu Timoteovi o jáhnech, ale do textu vsouvá i zmínku o ženách:
„
Totéž platí o jáhnech: mají to být lidé důstojní, ne obojetní v řeči, ne oddaní vínu, ne lační špinavého zisku, kteří uchovávají tajemné pravdy víry v čistém svědomí. I oni musí být napřed zkoumáni, a teprve potom mohou vykonávat službu, když se ukáže jejich bezúhonnost. Právě tak ženy musejí se chovat počestně, nesmějí být pomlouvačné, nýbrž střídmé a ve všem spolehlivé.“ (1 Tim 3, 8-11)
Apoštol zde píše o ženách, ale mezi teologickými odborníky panuje nejednotný výklad tohoto textu. Podle jedněch se text týká manželek jáhnů, podle jiných, a to je pravděpodobnější, se v tomto textu jedná o jáhenky, které byly v Církvi pověřeny určitými úkoly.
Církevní obce ustanovovaly za jáhenky nejprve vdovy, ale později i panny. Prvotní minimální věková hranice šedesát let se postupně snižovala nejdříve na padesát, později, po roce 692, na čtyřicet let. Kolem „
roku 400 stály vdovy při anafoře v presbytáři za kněžstvem, přijímaly Eucharistii po jáhnech, ale před podjáhny a lektory a dozíraly na jáhenky. Později se ustálil obřad ordinování jáhenek vzkládáním rukou a vložením štóly podobně jako tomu bylo u jáhnů, jak nám dosvědčují per extensum Apoštolské konstituce. Kandidátky se musely zavázat k zachování celibátu. Původně byly jáhenky na Východě pověřovány péčí o chudé a nemocné, hlavně ženy, s ohledem na místní zvyklosti, které tuto péči o ženy mužům zakazovaly. Ve třetím století byla služba jáhenek rozšířena o asistenci při křtu žen (dle některých autorů dokonce křtily ženy), o donášení Eucharistie, o podávání kalicha ženám, katechetickou výuku, přítomnost při rozhovorech biskupů, kněží a jáhnů se ženami a dozor na pořádek v ženské části kostelů a oratoří (ostiaria).“
(Zedníček M.: Jáhenky v církvi..., s. 110)
Dalším úkolem jáhenek bylo zavést ženy k těm místům v kostele, která byla pro ně vyhrazena. V té době seděli v bohoslužebním shromáždění odděleně nejen muži a ženy, ale rozdílná místa v kostele měla „
i odlišné stavy a věkové kategorie (děti, mládež, svobodné ženy, vdané ženy, stařeny) a také panicky žijící muži a ženy (eremité, asketové, panny a vdovy).“
(Caban, P.: Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku. Prvé vydanie. Praha: Paulínky, 2013. ISBN 978-80-7450-074-9, s. 111; Caban, P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu. Prvé vydanie. Trnava: Spolok svätého Vojtecha, 2010. ISBN 978-80-7162-802-6, s. 66)
Liturgická praxe na křesťanském Západě a Východě se však v některých detailech lišila.
Například zatímco na Západě jáhenky přinášely Eucharistii do domů, především k nemocným, na Východě bylo podávání Eucharistie jáhenkami považováno za zlozvyk.
(Srov. Zedníček M.: Jáhenky v církvi. In: Salve č. 1/2005, roč. 15, s. 110; Caban, P.: Dejiny
kresťanskej liturgie v staroveku..., s. 110; Caban, P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu..., s. 66)
Jáhenky zmiňovali různí křesťanští autoři, především Tertulián (TERTULIANUS, Ad uxorem I,7; PL I., 1286), sv. Klement Alexandrijský a také Origenes. Spory o tom, zda jáhenky patří do klerického stavu nebo ne, s určitostí vyřešil již Nicejský koncil v roce 325 ve svém třetím kánonu, ve smyslu jehož jáhenky jsou laičkami a nepatří mezi kleriky.
Srov. Zedníček M.: Jáhenky v církvi. In: Salve č. 1/2005, roč. 15, s. 110; Caban, P.: Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku..., s. 111; Caban, P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu..., s. 66)
Počty jáhenek závisely na velikosti církevního společenství. Důležité místo v Církvi měli již v 6. století zejména na Východě. Například „v cařihradském katedrálním chrámu Hagia Sofia bylo kolem roku 535 šedesát kněží, sto jáhnů, devadesát podjáhnů, sto deset lektorů, padesát pět zpěvaček a čtyřicet jáhenek. V Antiochii kolem roku 1070 přestaly jáhenky co do speciálních úkolů fakticky existovat, neboť tamní patriarcha Balsamon jmenoval jáhenkami pouze titulárně některé řeholnice, ačkoli státní zákonodárství jáhenky uznávalo a zařazovalo je mezi duchovenstvo (PG 119, 1272). Tímto způsobem jáhenky upadly v zapomenutí a postupně i na Východě zanikly.
(Poznámka Dominika Duky OP: Za zmínku stojí, že se na Synodu o zasvěceném životě v Římě (2. - 28. 10. 1994) zmiňoval zesnulý patriarcha Raphael I. Bidawid o jáhenství řeholních představených u řeholnic v jeho Církvi.)“
(Zedníček M.: Jáhenky v církvi. In: Salve č. 1/2005, roč. 15, s. 110)
Postavení jáhenek na Západě negativně ovlivnily v pátém a šestém století některé sněmy v Galii, ale to nezpůsobilo jejich úplný zánik. Jáhenky působily i během pontifikátu papeže Leva III. (795-816). Svědčí o tom zmínka o ženách jáhenkách jako o feminae diaconissae et presbyterissae quae eodern die benedicantur. Ale „všimněme si, že je použito latinské sloveso benedicere a ne sloveso ordinare, resp. consecrare jako je u jáhenských, presbyterských, resp. biskupských svěceních. V anglosaském misálu z 9. století se nachází formulář Ad diaconissam faciendam.“
(Caban, P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu..., s. 67)
Později se na Západě částečně zachovala služba jáhenek u některých řeholí, například u kartuziánek, kde i v současnosti „
při slavných slibech ve spojitosti se zasvěcením panen přijímají svátostinné jáhenství, jehož znakem je vložení štóly (dříve do II. Vatikána i podání manipulu) této slib skládající řeholnici. Jejich oprávnění jsou v současné době tato: číst epištolu při konventní mši, rozdávat sv. přijímání, číst evangelium při hodině četby ve zvláštním kartuziánském uspořádání této části denní modlitby Církve. Není-li při některé z uvedených bohoslužeb přítomen duchovní, smějí při těchto úkonech používat štólu, zvláště při rozdávání Eucharistie.“
(Zedníček M.: Jáhenky v církvi. In: Salve č. 1/2005, roč. 15, s. 111; Srov. Caban, P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu..., s. 67)
Čili summa summarum: ženy i před Druhým vatikánským koncilem byly částečně účastny v liturgickém životě Katolické církve. Jáhenky mohly dokonce v řeholních společenstvích rozdávat svaté přijímání, číst epištolu při konventní mši, atp. Jenže jáhenky „
nikdy nezastávaly služby obsahově totožné se službami svěcených jáhnů podle tridentského chápání, jejich služba neměla nikdy sakramentální charakter, jako je tomu u mužské služby jáhna.“
(Caban, P.: Dejiny kresťanskej liturgie v staroveku..., s. 111; Caban, P.: Dejiny slávenia Eucharistie do Druhého vatikánskeho koncilu..., s. 66)
Před Druhým vatikánským koncilem byla účast žen v liturgickém životě Katolické církve omezena na minimum. Ženy nikdy nebyly postaveny na roveň mužům a nikdy neměly nahrazovat muže ve službě u oltáře. Po Druhém vatikánském koncilu se však začala situace měnit a došlo k rozsáhlé feminizaci liturgického života Církve. Laičky začaly postupně nahrazovat muže i ve službě u oltáře a to je naprosto nevyhovující liturgický vývoj, který škodí Katolické církvi.
Nejhorší situace je na Západě. Zatímco před Druhým vatikánským koncilem bylo ministrování žen povoleno jen ve výjimečných případech (pokud nebyl k dispozici žádný muž, který by mohl ministrovat) a lektorát a akolytát žen byl vyhrazen v přesně specifikovaných případech jen pro řeholnice v řádovém oděvu, dnes je situace diametrálně odlišná a zvláště v západních zemích často vidíme například nezasvěcené ženy v civilním oděvu rozdávat svaté přijímání. Stává se dokonce, že ženy - laičky
přistupují ke svatostánku a přinášejí Eucharistii z něho na oltář, zatímco celebrant stojí u oltáře. Toto je naprosto nepřijatelné a je to dokonce v přímém rozporu i s Všeobecnými pokyny k Římskému misálu.
Dalo by se ještě hodně popsat o liturgických nešvarech, které se v neskutečné míře rozšířily v našich kostelech i církevních společenstvích. Nesmíme se vyhýbat jejich otevřené kritice.
Po Druhém vatikánském koncilu zaznamenala naše Církev pozoruhodný liturgický vývoj. Jenže ne všechno, co je v liturgickém životě Církve nové, je také dobré a prospěšné. Možná je načase zpomalit liturgický vývoj v Katolické církvi. Možná je čas začít dělat jeden krok vpřed a dva kroky vzad. Ponechat to dobré, co se po koncilu podařilo uvést do života, ale v něčem se vrátit před Druhý vatikánský koncil. A to se týká i účasti žen na liturgickém životě Katolické církve. Feminizace liturgického života Katolické církvi škodí.
Karol Dučák
