Na přání o. Marka vydávám článek ze staršího katolického tisku z roku 1937. Jeho autor je tehdejší rektor brněnského alumnátu Mons. Karel Skoupý, pozdější biskup brněnský...
Blíží se 5. červenec, radostný svátek moravský: radostný proto, že nám každoročně připomíná světlo, památku našich apoštolů, kteří již z rodného města universálním duchem Pavlovým naplněni, zahořeli láskou k přezíraným a podceňovaným národům slovanským, jimž otevřeli nejenom brány království Božího, nýbrž i zdroje křesťanské vzdělanosti, a tak je zařadili mezi kulturní národy evropské.
Ale snad ještě radostnější jest tento svátek katolíkům moravským proto, že v tento památný den oba moravští arcipastýřové ve svých katedrálních chrámech světí kněze, aby je zakrátko rozeslali po krajích, jež kdysi tvořily střed rozsáhlé diecése sv. Metoděje, aby tito noví vyvolenci Páně s nadšením jen mladistvému věku vlastním dali se do usilovné práce, by setba apoštolů "zrála ve plod věčný" a aby jejich veliké a požehnané dědictví zůstalo naší drahé Moravěnce zachováno.
A letos v Brně třicet mladých mužů zasvěcuje svůj nadějný život službě Páně i službě moravského lidu. Srdce každého katolíka v naší diecézi překypuje radostí a ústa jeho šeptají vroucí dík Božskému Veleknězi, že přemocnou milostí svou jim pomohl, aby po vzoru oddaných jeho učedníků všeho zanechali a šli za Ním. Prořídlé řady kněžské i v naší diecézi zase trochu se zaplní, "Ale co je to pro tolik lidí?" (Jan 6,10), můžeme opakovati se svatým Ondřejem z evangelia. I když po odchodu novosvěcenců zůstává v alumnátě ve čtyřech ročnících 134 bohoslovců, kteří s touhou čekají a se připravují na den, kdy i je pošle Pán na svou vinici, uvědomme si, že to vše ještě zdaleka nestačí, aby zaplnilo mezery, které nepřízní doby v řadách kněžstva vznikly. Asi dvě stě kněží by potřeboval hned náš ndp. biskup, aby mohl vyhovět naléhavým prosbám svých věřících a duchovním potřebám rozsáhlé diecéze.
Máme před sebou poučný diagram, znázorňující počet žijících kněží brněnské diecéze (jsou v nich počítáni i ti, kteří jsou již na pensi, poněvadž přemnozí z nich i na odpočinku dle sil svých v duchovní správě vypomáhají). Za normálních poměrů měla by čára udávající počet kněží do padesáti let býti skoro rovná a pak teprve ke středu směřovat. Zatím však na obrázku dle skutečnosti sestaveném vidíme hluboké zářezy a to právě u ročníků mladších- tedy mezi kněžími do padesáti let. Vždyť po celých 16 let- od roku 1918-1932- žila diecése - jak říkáme - na dluh- t. j. více úmrtím ztrácela než přírůstkem získávala. A při tom některá léta byla zvláště "hubená". Tak v roku 1921 byli vysvěceni pouze 2, roku 1923 jen 4, v roku 1926 jen 9 a v roku 1928 jen 8 novokněží. V roku 1931 pak pro prodloužení studia bohovědného na pět let odpadlo svěcení kněžské vůbec, a naproti tomu jen v roku 1932 zemřelo 35 kněží- z toho polovice z aktivní duchovní správy.
Statistika dále ukazuje, že téměř polovice duchovenstva diecésního jest nad padesát let. Tak na př. z kněží v roce 1904 vysvěcených žije a v duchovní správě působí ještě 31- ač se blíží již šedesátce. Dle přirozeného běhu tyto ročníky nad 50 let platí nejčastěji "daň smrti", samé to bolestné ztráty, jak je suché zprávy v novinách co chvíle oznamují. A teprve poslední tři léta 1935-1937 jsou aktivní v tom smyslu, že počet novosvěcenců vyvažuje a převyšuje počet úmrtí.
Co z toho stavu vyplývá? Především tento poznatek: Nepotrvá-li zvýšený příliv kandidátů kněžství tak, aby každoročně vycházelo z naší diecéze aspoň 25 novokněží, pak v dohledné době, až ustoupí kněží, mající dnes kolem 60 let nastane i na katolické Moravě ne jenom citelný, nýbrž katastrofální nedostatek kněžstva, s jakým již dnes těžce zápasí diecéze v Čechách. Nesmí se tedy říkali, jak mnohdy slyšíme: Alumnát je plný, tak za pár let bude po nedostatku. Mluva číslic přesvědčuje nás o jiném, statistika uvedená otvírá výhled do budoucnosti obavy vzbuzující.
Ptáte se, milí čtenáři, co v této věci činiti. Odpovídám především slovy Spasitelovými: "žeň je bohatá, ale dělníků málo. Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. (Mat 9, 37-38) Modlete se tedy vroucně dle příkazu Páně za dorost kněžský, soukromě i při společných pobožnostech, jak to předpisuje II. diecézní synoda brněnská. Zavádějte též všude pobožnost kněžské soboty, tím splníte i výzvu nynějšího sv. Otce Pia XI., který v roce 1927 v listě k biskupům československým napsal: "přičiňujte se o to, abyste si nařízenými společnými pobožnostmi vyprosili na Bohu nové kněze. Není pochyby o tom, že Vám Pán dle své prozřetelnosti požehná, neboť jedná se o Jeho čest a slávu a o spásu duší. A totéž zdůraznil, nedávno v památné encyklice své o kněžství slovy: "Ať se všichni přičiňují, aby rostl počet statečných a zkušených dělníků na vinici Páně, ježto náboženských potřeb lidstva neubývá, nýbrž naopak přibývá. Modlitba na tento úmysl jest jistě nejmilejší Nejsvětějšímu Srdci Páně. Modlitbou tedy si vyprošujte, aby Bůh vzbudil své Církvi dobré a svaté kněze. Jistě neoslyší Vašich úpěnlivých proseb Ten, který v míře zvláště hojné dával Církvi takové kněze tehdy, kdy mravní poměry odvracely mladé lidi od vstupu do kněžského semináře."
Vychovatelé kněžského dorostu ze zkušenosti poznali, že prvním seminářem je dobrá a zbožná křesťanská rodina, v níž klíčí a rozvíjejí se květy svatyně. Totéž potvrzuje zase Svatý Otec ve jmenované encyklice. "Je známo, že většina vynikajících biskupů a kněží přijala zárodek svého povolání a své svátosti buď od otce, vyznačujícího se křesťanskou věrou a ctností nebo od matky, zcela oddané čistotě a zbožnosti nebo konečně od celé rodiny, jejíž členové jsou ryzím a dokonalým obrazem lásky k Bohu i bližnímu." Proto péče o dorost kněžský musí jíti ruku v ruce s pastýřskou horlivostí o udržení křesťanské mravnosti a zbožnosti v našich rodinách.
Největší nebezpečí hrozí svatému povoláni u studentů v době dospívání za středoškolských studií. A u nás pověstné výnosy Habermannovy dosud praktikované dílo zkázy dovršují. Proti tomu nic jiného nepomůže, než když se spojí profesoři náboženství a katoličtí laici- jsou-li na ústavě- k soustavné práci, aby Bohem dané povolání ke kněžství bylo chráněno, rozvíjeno a podporováno. Potvrzují to výsledky takové svorné a obětavé spolupráce na některých ústavech. Vedle pravidelného vyučování naboženského a účasti na mši sv. blahodárně působí duchovní cvičení, časté sv. přijímání a osobní styk profesora náboženství nebo jiného kněze se studenty v jakékoli formě. Práce na tomto poli je sice těžká, ale ne bez úspěchu.
Kdo zná náboženské a mravní poměry mezi dnešní středoškolskou mládeží, s radostí uvítá a plně pochopí záslužné a na výsost důležité dílo, které připravuje náš arcipastýř, který zamýšlí dosavadní seminář doplniti i vlastním gymnasiem. A nejen uzná, nýbrž dle svých možností i štědře bude je podporovati.
Končím slovy, která zvěčnělý arcibiskup Dr. Stojan ve své nemoci v roku 1923 adresoval studentům: "Šlechetná mládeži! Toužíš vykonati co nejvíce dobra ve prospěch lidu, z něhož jsi vyšla. V žádném jiném stavu neotvírá se ti možnost tak veliké, tak všestranné a záslužné práce jako ve stavu kněžském. Ovšem, státi se katolickým knězem v době tak těžké jako je dnešní, jest hrdinstvím. Ale hrdinná oběť pro Boha a za záchranu duší uprostřed zneuznání a potup je činem nejšlechetnějším, jakého lidské srdce je schopno. Když umíral v Římě svatý Cyril, tklivě prosil svého bratra, aby neopouštěl Moravanů drahých a pokračoval v díle započatém. Podobně prosím i já vás: Přemilá mládeži, neopouštěj drahého lidu našeho, který potřebuje horlivých kněží, nenechávej díla sv. Cyrila a Metoděje na pospas nepřátelům a zachraň národu našemu posvátné dědictví otců."
zdroj: Den, str. 6, č. 153
