Rozhovor o utrpení, ranách, uzdravení a tajemných Božích záměrech s generálním vikářem Trnavské arcidiecéze a ředitelem Arcibiskupského úřadu Mons. Petrem Šimkem dává znát pravdu o nepochopitelných bolestivých zásazích Prozřetelnosti.
V rozhovoru se dozvíte:
- co lze nalézt v hlubinách svého zraněného, bolavého "já";
- proč se někteří lidé nemohou uzdravit;
- co je třeba dělat pro to, aby se člověk zcela uzdravil;
- a co má dělat, pokud již udělal všechno, a přesto jeho utrpení zůstává;
- do jaké míry je třeba znovu otevírat rány své minulosti.
Bůh pro své vyšší cíle dopouští, aby člověka zasáhly meče bolesti. Prostřednictvím utrpení si připravuje své odborníky, kteří budou svědčit o jeho uzdravující lásce. Bohem uzdravená rána se totiž stává charismatem člověka, které je určené pro pomoc trpícím. Zároveň člověka brzdí, aby ve svých dokonalostech neuletěl a nevyžrala ho pýcha.
Většina z nás má nějaké rány, ze kterých se chceme a potřebujeme uzdravit. Jaké základní informace bychom měli mít o uzdravení člověka – tělesném, duševním i duchovním?
Člověk není jen tělo, tedy to, co je viditelné, ale má v sobě i relativně neviditelnou složku, a to je duše a duch. Říkám relativně, neboť duše i duch se projevuje skrze tělo slovy, skutky, gesty, nemocemi a podobně. Specialisté na pomoc tělu jsou lékaři, na pomoc duše jsou psychologové nebo psychiatři a na pomoc našemu duchu jsou kněží.
Všechny tři složky – tělo, duše, duch – jsou vzájemně propojené. I v medicíně se uznává holistický princip péče o pacienta. Proto nestačí pouze podat lék, ale je třeba také komunikovat s pacientem a hledat příčinu problému, aby se předešlo recidivě.
Každý následek má své příčiny. Co je příčinou psychické nepohody či vážných chorob?
Příčina často tkví v narušených mezilidských vztazích, špatných vzpomínkách, neodpuštění, pocitech viny, nedorozuměních, špatném nastavení životosprávy a podobně.
Často jsou příčiny našich vnějších projevů důsledkem zranění z minulosti. Hřích způsobuje zranění ducha, zraněná duchovní složka způsobuje chaos v citových projevech, což se projevuje v tom, že nám chutná, co je zkažené, a odmítáme, co je zdravé – citový chaos.
Strach, hněv, deprese, znechucení dokážeme na nějakou dobu přikrýt maskou úsměvu, zbožnosti, slušnosti či léků na psychiku. Ale do kdy? Naše vnější projevy jsou vždy jen špičkou ledovce.
A co tedy lze nalézt v hlubinách svého zraněného, bolavého "já"?
Je třeba rozlišovat a odhalit kořen problémů. Kořen může být čistě duchovní - například zasažení člověka okultismem, vyvoláváním duchů či jiným působením ďábla; může jít o duševní, psychickou příčinu – například nepřijetí svých selhání a neúspěchů nebo své ohraničenosti. Nebo jde o problém s odpuštěním sobě či jiným. Často se ve vnitřních věcech jedná o kombinaci duchovně-duševní složky.
Uzdravení je většinou dlouhodobý proces. Jak byste jej stručně vysvětlili?
Uzdravení je proces, který směřuje zevnitř ven, tedy duch → duše → tělo. Ježíš nám to ukázal na uzdravení ochrnutého, který až když byl uzdraven vnitřně - odpuštěním, byl uzdraven i tělesně. Duch se může uzdravit osvobozením od hříchů skrze osobní setkání s Ježíšem ve svátosti smíření, jakož i skrze
modlitbu osvobození. K emocionálnímu uzdravení potřebujeme odpuštění a přijetí sami sebe. A čas.
Co je podmínkou uzdravení, bez čehož uzdravení není možné?
Velmi důležitou podmínkou je
odpuštění.
Pokud nedokážu odpustit, jsem zablokován a neumím se uzdravit. Pokud odpustím, neznamená to hned, že přestanu trpět, ale že mé utrpení nebude ve mně vyvolávat hněv či depresi.
Ježíš trpěl na kříži, ale odpustil všem, kteří ho mučili, proto zůstal klidný, vyrovnaný.
A pak je zde ještě další důležitý fakt. Jdu-li k lékaři a jsem nemocný, dá mi léky. Pomohou mému tělu, ale nemusím mít důvod, abych změnil život. Setkání s Ježíšem mění můj život a vnitřní uzdravení je důsledkem mé změny života. Jinak řečeno:
vnitřní uzdravení beze změny života nefunguje nebo je jen dočasného charakteru jako placebo efekt přes davovou psychózu, manipulaci či jinou formu závislosti na člověku.
A v tom spočívá i podstata vnitřního uzdravení?
Nastavení člověka je takové, že druhým dokážeme spíše pomoci než sami sobě. K vnitřnímu uzdravení potřebujeme někoho. Ukázat vnitřní ránu dokážeme jen tomu, o kom jsme přesvědčeni, že nás má rád, jinak hrozí, že budeme zneužiti. Přičemž zneužití důvěry je v takovém případě další hlubokou ranou. Bůh nám ukázal cestu uzdravení, a tou je Ježíš. Podstatou vnitřního uzdravení je osobní
setkání s Ježíšem. Být s ním, zakusit jeho přítomnost a dovolit mu, aby nás měl osobně rád.
Naše utrpení jsou často způsobena nedostatkem lásky. Proto i uzdravení spočívá v tom, že dáváme lásku tam, kde chybí. Proto, když se chceme uzdravit, je třeba otevřít se lásce. Člověk se otevírá lásce z hlediska psychologického i duchovního. Jde zde o přirozenou lásku člověka a nadpřirozenou lásku Boha. Je dobré neoddělovat to, neboť láska pochází vždy od Boha.
Proč se někteří lidé nemohou uzdravit? Co může být jejich překážkou nebo problémem?
Překážkou uzdravení jsou potíže s důvěrou a odpuštěním a to, že nejednáme v souladu s Božím plánem. A pak i otázka, jestli opravdu chceme být zdraví. Možná je to divné, ale být zdravý znamená také nedostávat, i když malou, podporu od státu nebo citovou podporu od rodiny, musel bych si hledat práci. A na žebrání či litování si lze snadno zvyknout.
Ale život každého jednoho má smysl, ať pocházíme z harmonické nebo disharmonické rodiny. Naše zranění, která máme z toho, že nám někdo ublížil, vypadají jako naše handicapy. Problém je, že se porovnáváme s druhými. To nám brání najít sami sebe a naše místo v Božím plánu. K pochopení stačí podívat se na film Circus butterfly.
Z čeho vycházejí potíže s důvěrou, které jste zmínil jako první překážku?
Potíže s důvěrou vycházejí z toho, že nemáme jistotu. Jde o to, že se bojíme důvěřovat jiným, neboť nedůvěřujeme sobě. Jsou za tím selhání v minulosti nebo jsme uvěřili tomu, kdo se ukázal jako falešný. Těžkosti s důvěrou se projevují i tak, že lidé si volí volné vztahy. Ty generují vnitřní nejistotu. Vnitřní nejistota fyzickou nepohodu. Je to potom jako začarovaný kruh, který nás blokuje v uzdravení.
Takový člověk raději sáhne po tabletce, alkoholu, cigaretě či naplní svůj život prací nebo hlukem, aby se trochu odpoutal od napětí a posunul řešení na jindy. Tak se to pořád nabaluje a nabaluje, dokud to nepraskne. Na těle nebo na duši.
Mluvil jste i o Božích plánech. Jak je lze poznat, když je člověk duchovně nemocný?
K
poznání Božích plánů je nutná pokora člověka.
Boží cesty nejsou lidské. Boží plán s námi je plánem lásky. Často nerozumíme Božím plánům, neboť jsme si lásku zprivatizovali a jako malé děti chceme Boha trucováním donutit, aby konal, co je nejlepší podle nás.
Jestli jsme někdy milovali, co se ukázalo jako naše tragédie, nebo jsme pokládali za neštěstí to, co nám později pomohlo, najdeme cestu pokory a umíme lépe poradit i jiným. Někdy je nemoc či handicap i darem nebo charismatem, například u
Nicka Vujucica. Víme jistě, že Bůh vždycky chce, abychom byli naprosto duchovně zdraví. Duchovní nemoc je hřích jako kořen všeho zla.
Lidský život na zemi bez utrpení asi ani není možný. Všichni máme nějaká svá větší či menší trápení. K čemu nám mají sloužit?
Lidský život na zemi bez utrpení asi ani není možný. Všichni máme nějaká svá větší či menší trápení. K čemu nám mají sloužit?
I k tomu, abychom mohli potěšovat ty, kteří jsou v podobném soužení, jaké jsme prožili my. Z praxe víme, že se lépe dokážeme otevřít člověku, který zakusil něco podobného, a když to zvládl, umí nám poradit, jak se z toho dostat.
Bůh si připravuje své odborníky,
kteří budou pomáhat,
aby jeho mocí uzdravovali trpící v tomto světě. Ne teoretiky, ale prakticky orientované lidi. Proto dopouští, jako u Panny Marie, aby nás zasáhly meče bolesti. Symbolický meč bolesti, který nás zasáhne, však Pán uzdraví, i když možná zůstane jizva, stává se naším charismatem.
Proto například nacházíme v komunitě Cenacolo lidi, kteří vedou drogově či jinak závislé a mají nejlepší výsledky; jde však o bývalé narkomany a podobně. Ti umí nejlépe pomoci, neboť zažili, co je droga, ale zkusili i to, co je Boží pomoc.
Soužení prožíváme jako nedokonalost, překážku své originality, plánů, ale s pomocí Boží i přesto přicházíme ke své skutečné originalitě, čímž se odlišujeme od ostatních a bez čeho bychom nebyli sebou samými. Je to paradox, že jsme silní jen tehdy, když poznáme slabost. Sami to nedáme, vždyť nechceme trpět, ale tyto okolnosti přijdou a mají nám pomoci.
Jak přes to můžeme nejlépe projít a utrpení zastavit, abychom dosáhli vytouženého uzdravení?
Dokážeme to jen tehdy, podíváme-li se na sebe Božíma očima. Máme v sobě tu schopnost, neboť jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Nejlepší pomoc, kterou nám Bůh nabízí, je
Eucharistie.
Přes
adoraci Nejčistšího
dostává člověk milost nejčistěji vidět sebe a následně Boží projekt o sobě.
Samozřejmě, vždy se máme snažit zastavit to, vždyť je to negativní. Negativní věci, zkušenosti se zastavují opakem, tedy pozitivními věcmi, zkušenostmi. K tomu máme prostředky: modlitba, svátosti, vůbec zkušenost toho, že nás má někdo rád, žehnání, odpuštění, ale i pobyt v přírodě, kde nacházíme Boží stopy.
A uděláme-li vše, co je třeba, a přesto utrpení stále zůstává?
Může to být i proto, že tato rána je určena, aby byla mým charismatem. Proto si i Ježíš nechal po zmrtvýchvstání rány, které mu lidé udělali na rukou, nohou a boku a vycházejí z nich paprsky milostí, abychom se ani my nestyděli za své rány.
To, co se nedá zahojit, nějaké naše stigma, je určeno pro vyšší cíle jako pomoc pro druhé i pro sebe, abychom "neuletěli" ve svých dokonalostech a nevyžrala nás pýcha, která je pro nás téměř nepoznatelná.
Jaký postoj je třeba zaujmout k tomu, co člověk už nemůže změnit?
Návod k řešení můžeme najít u apoštola Pavla ve Druhém listu Korinťanům: „
On nás těší v každém našem soužení, abychom mohli i my potěšovat ty, co jsou v jakémkoli soužení, tou útěchou, kterou Bůh potěšuje nás. Nebo jak se v nás rozmnožují Kristova utrpení, tak se skrze Krista rozhojňuje i naše útěcha."
V tomto dopise najdeme odpovědi na zmíněné otázky. Věta z dopisu začíná On nás potěšuje. Dovolit Bohu, aby nás potěšil a uzdravil a nezlobit se na něj, že dopustil, co jsme zažili. Jeho plány převyšují plány satana. Vždyť kdyby satan věděl, co způsobí ukřižováním Ježíše, tak by ho nechal na pokoji. Boží plány mají smysl,
plány satana jsou plány zoufalce. Sice škodí, ale nepomůže si.
Je třeba znovu otevírat rány své minulosti?
Pokud chceme, aby naše rány byly vyléčeny, je třeba je otevřít a vyčistit. Nenecháme si je otevřít, pokud nedůvěřujeme.
Minulé věci je třeba otevřít proto, že kořeny mnoha našich současných postojů mají svůj původ v minulosti. Tehdy naše minulost již není minulostí, ale přítomností, tedy nás ovlivňuje.
Mnohé lidi ovlivňuje to, co se stalo, že jim někdo ublížil, neumí odpustit a pak si vztek vylijí na ty, co s tím nemají nic společného, a to bývají děti, manželský partner, zákazník...
Není v pořádku, když naše minulost ovlivňuje naši přítomnost. A co není v pořádku, je třeba dát do pořádku - dotknout se toho a uzdravit, a je-li třeba, tak i zajít za lékařem, psychologem, psychiatrem, knězem.
Co můžeme zjistit, když na povrch vyplouvají naše vzpomínky?
Je pravda, že pokud se dotkneme svých minulých špatných zážitků, často prožíváme bolest, stres, trauma, otřes. Jako kdybychom to znovu prožili. Probouzí se naše emoce, které jsme potlačovali a odsouvali do podvědomí. Ožívá v nás hněv, strach, beznaděj, neodpuštění. Zjišťujeme, že jsme žili mnoho životů a máme spoustu masek. Není to jednoduché, ale odborník nám s tím může pomoci. Je třeba se chránit, aby nás někdo nezkušený "nerozbabral" - nerozložil a pak nemohl nebo neuměl poskládat. Člověk není pokusný králík.
Do jaké míry je prospěšné se k věcem minulým vracet ve vzpomínkách a kdy už je třeba udělat tu pomyslnou tlustou čáru, která znamená všechno odevzdat do Boží vůle a hledět už jen vpřed?
Třeba si dát pozor, aby se z čištění našich ran nestala závislost. Vrtání se v sobě nás nemá vést k depresi. Pokud by tomu tak bylo, svědčilo by to o tom, že se soustředíme víc na sebe než na toho, který nás má rád. Tehdy je to třeba stopnout. Tehdy platí: Pomalu dál zajdeš. Všechno má svůj čas. Vždy se odevzdáváme do Boží vůle.
Co je Boží vůle? To není pasivita, vždyť platí: Pomoz si člověče, i Bůh ti pomůže. Hledáme pomoc a přitom spoléháme na Pána. Samozřejmě, že existují situace, kdy žádná lidská snaha nestačí. Tehdy nacházíme své pomyslné dno. Jedna z takových chvil tak jako tak jednou přijde, a tou je smrt. Tehdy to bude jen o mně a o Bohu.
Rozhovor byl publikován na Svete kresťanstva/zastolom; autor Julia Kubicová.
Převzato z
https://juliakubicova.webnode.sk/,
článek naleznete
zde.
