Člověk často slyší, že víra je dar, a i já jsem to tisíckrát slyšel a snad i někdy říkal, ale až dnes, když jsem zaparkoval auto u kostela, že se zajdu podívat, jestli se neslouží mše svatá, říkali v rádiu "
víme termín , kdy bude svatořečený Jan Pavel II., více po písničce, zůstaňte s námi!"
Nebudu čekat v autě a poslouchat nějakou písničku, podívám se večer doma na web, říkám si. V kostele je prázdno, dnes mše svatá není, skláním se na klekátko za mříží a vtom to přichází. Najednou vidím víru, poprvé v životě takto - jako něco křehkého, jemného, vzácného, jako starou křehkou popraskanou skleněnou baňku na vánočním stromku, kterou neseš v rukou a bojíš se, aby se nerozbila, takovou, co máš jedinou zbylou po rodičích, kteří už nežijí, a kromě té baňky po nich nemáš nic. A přesto je tím nejkrásnějším, co ti mohli zanechat. Žádné pozemky, baráky, ale křehkou baňku.
Nikdy, přestože jsem možná říkával, že ano, jsem víru takhle jako dar neviděl. Spíš jsem k ní přistupoval jako k věci naprosto samozřejmé a neochvějné. Stejně krásnou a nanejvýš vzácnou ji máš jako úkol předat dětem, více než něco jiného. Žádný pouze návyk, ale jako to nejkrásnější, nejcennější. Najednou to takhle cítím.
V tom kostele jsem nebyl ani pět minut, žádné dlouhé vyklekávání, bylo to všechno tak rychlé, intenzivní a vnitřní, že teď píšu s odstupem několika hodin a slzy mi pořád stékají po tváři.
Mám potřebu se podělit o jednu věc, ke které mě maminka vedla a co mi víru dodnes uchovalo.
Byly to takzvané první pátky.
V rámci úcty k srdci Ježíšovu byla jedné duši svěřena jistá přislíbení od Pána Ježíše.
Stačí jen jít ke zpovědi, ke mši svaté a ke svatému přijímání, a to vždy v první pátek v měsíci, a to "jen" devětkrát po sobě. Když jednou vynecháš, můžeš začít znovu.
Možná to zní jednoduše, ale mně se to podařilo navzdory vší snaze tak jednou, možná dvakrát za těch několik desítek let, co se o to snažím. Vždy se najde nějaký důvod sérii přerušit.
Mám něco přes čtyřicet let a v životě jsem měl dvě příčiny, při kterých člověk obyčejně přichází o víru. Zmíním jednu.
Potkal jsem "
ženskou, která by stála za hřích". Skutečně jsem to svým kamarádům takto hloupě řekl, když jsem jim vyprávěl o pohovoru do nového zaměstnání, kde mě ta ženská nabírala.
Do nového zaměstnání jsem nastoupil a skutečně k tomu hříchu došlo, a to i přesto, že jsem kromě své manželky s jinou ženou nikdy nic neměl a manželku si bral v čistotě.
Vztah s touto ženou, "
která stojí za hřích", byl čarokrásný, a zdálo se, že se nic krásnějšího k tomu nedá přirovnat. Pokud to někdo někdy zažil, ví, o čem mluvím. Úplná ztráta povědomí o realitě. Žádná šance z toho vyskočit. Nic, nic a zase nic, jen ta jediná. Pokud se to stane, nemáte šanci se svými silami se z toho dostat. Fakt ne. Vím, o čem mluvím.
U mě nastal obrat až jednou před Vánocemi, kdy jsem "musel" jít s rodinou, jak se chodívá během zpovědního dne farnosti, ke zpovědi.
Co tomu knězi řeknu, ptal jsem se sebe, a stál v té řadě, která se pomalu posouvala dopředu.
Můj problém byl ten, že jsem se neměl z čeho vlastně zpovídat, protože jsem si byl jistý, že se nedopouštím hříchu.
Takto je mozek, svědomí a srdce zpracované. Ale věděl jsem přece, že se píše, že
cizoložství hřích je.
No a tak jsem tomu knězi na rovinu řekl, že se přicházím vyzpovídat jen z poslušnosti k Církvi, že necítím, že bych se dopouštěl hříchu, že mám svědomí čisté, ale že vím, že Církev to vidí jinak.
,br>
Kněz zachoval chladnou hlavu a suše a také na rovinu mi řekl, že jsou mi hříchy odpuštěny a že pokud to ještě zvládnu, ať se pomodlím za pokání dva desítky.
To je všechno, nic víc ?? - říkal jsem si.
Ale ty dva desítky jsem se musel modlit na několikrát. Fakt to nešlo.
Potom, jak bývá někdy sled zvláštních událostí a jako když otec za ucho vytáhne neposlušné děcko z bahna, tak i já jsem byl vytažený a za nepříliš jednoduchých okolností od vztahu odstřižený. Dokonce mi to přišel předem oznámit nějaký posel u postele nad ránem, abych se nelekal.
V těch přislíbených prvních pátků je totiž mimo jiné napsáno, že kdo je absolvuje, tak jeho rodina bude mít zvláštní ochranu.
Je toho mnohem víc, ale také za to, že se rodina našich dětí nerozpadla, vděčím oněm prvním pátkům.
Toto je mé svědectví o milosti Boží a prvních pátcích. Všem je vřele doporučuji i jako cvičení v sebepřekonávání pro Krista a z úcty k Jeho srdci.
Je skutečným dobrodružstvím
upřednostňovat první pátek před vším,
co vám Nepřítel pošle do cesty,
abyste tu sérii nedokončili.
Často jsou to věci, u kterých jste si jisti,
že musí mít přece větší prioritu.
Nejkrásnější na tom všem je, že Bůh drží své slovo i mnoho let poté, co se vám to povede, a vlastně až do smrti.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 15. 8. 2018 naleznete
zde.
