Mariánská zjevení, která jsou velmi četná, jsou zařazena do tzv. „soukromých zjevení“ a správně odlišena od oficiálního Zjevení a veřejného učení Církve, která je nejdůležitější a je závazným předmětem naší víry.
Označování těchto poapoštolských zjevení za „soukromá zjevení“ však často vedlo k tomu, že byla znehodnocena a jejich význam se zmenšil. Dnes je však třeba poznamenat, že jsou-li některá „soukromá zjevení“ pravdivá, tedy církví uznávaná, jako jsou Lurdy nebo Fatima, zaslouží si nejvyšší úctu a pozornost, protože jejich konečným autorem je Bůh sám a on posílá své posly, aby v určitém okamžiku dějin předali lidstvu jeho poselství.
I když soukromá zjevení neplatí stejně jako oficiální a veřejné Učení Církve, „jednotlivý věřící by nebyl ospravedlněn, kdyby takovému postoji Církve nevěnoval žádnou pozornost nebo by ho nerespektoval“ ( L. Scheffczyk).
Proto se stále více ukazuje, že soukromá zjevení nejsou pro církev bezvýznamná a mohou zakládat na určité závazky vůči celé církvi, zvláště pokud jsou uznávána a doporučována církevní vrchností. Snad proto Jan Pavel II. ve Fatimě 13. května 1982 ve své homilii jasně vysvětlil závaznost fatimských zjevení:
Pokud církev přijala poselství z Fatimy, je to především proto, že toto poselství obsahuje pravdu a volání samotného evangelia. „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mt 1,15); to jsou první slova, která Mesiáš adresoval lidstvu. Fatimské poselství je v podstatě výzvou k obrácení a pokání, stejně jako evangelium. Tento výkřik zazněl na počátku dvacátého století a směřoval tedy zejména do tohoto století. [...]
Výkřik obsažený v Mariině fatimském poselství je tak hluboce zakořeněn v evangeliu a v celé tradici, že církev cítí, že toto poselství jí ukládá povinnost mu naslouchat.“
Rafał Soroczyński
