Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle velikonoční.
Ještě ten den první po sobotě se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: "Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!"
Zeptal se jich: "A co se stalo?"
Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak ho poznali při lámání chleba. (Lk 24,13-35)
Kolumbova víra. Indii ve středověku pokládali za bohatý kraj plný zlata, drahých kamenů a koření. Kupci, kteří o tom věděli si stěžovali, že přístup k nim přes poušť malé Ásie je neobyčejně těžký. Začala se hledat jiná cesta. Tehdejší učenci přišli k závěru, že Zem je kulatá. Z toho usoudili, že pokud půjdou na západ, můžou obejít okolo ní a dostat se do Indie.
První se vydal na tuto výpravu Krištof Kolumbus, Ital z Janova. Díky pomoci Ferdinanda a Izabely, vládců ze Španělska, koupil tři plachetnice a najal 90 námořníků. Na cestu se vydal 3. září 1492 ze španělského přístavu Palos. Před odchodem se celá posádka vyzpovídala a přijali svaté přijímání. Kolumbus vedl výpravu z největší lodě „Svatá Maria“. Ráno i večer se modlili Otčenáš, Zdrávas Maria a Zdrávas Královno. Pěkné, slunečné počasí přálo cestě.
Po pár týdnech však námořníci, když neviděli před sebou žádnou pevninu, začali se obávat, zda se jim podaří vrátit se do Španělska. Ztratili naději, že přijdou do Indie. Někteří přestali věřit, že Zem je kulatá. Začali se bouřit. Chtěli se vrátit. Kolumbus je udržoval při chuti pokračovat ve výpravě. Sliboval jim velké bohatství v nových krajích. Pevninu však stále nebylo vidět. Nakonec Kolumbus slíbil, že po dvou –třech dnech se začne vracet. Tehdy námořníci uviděli na vodě zeleně kvetoucí haluzku a palicí odseknutou lidskou ruku. Naděj se vrátila. 12. listopadu, tedy po uplynutí dvou měsíců od chvíle odchodu, jeden z námořníků začal křičet: (Zem! Zem!) Když se vylodili, všichni poklekli, aby poděkovali Pánu Bohu. Kolumbus políbil zem. Ukázalo se, že ta pevnina je ostrov. Kolumbus ji nazval San Salvador, aby uctil Krista Vykupitele. Tak byla objevena Amerika, ačkoli Kolumbus si myslel, že přišel do Indie.
Učedníci na cestě do Emauz. Příhoda, trochu podobná příběhu Kolumbových námořníků, prožili apoštolové a Ježíšovi učedníci. Je ji podobná, ale oni nehledali Indii ani bohatství, ale Boží království na zemi a věčnou spásu v nebi. Nakonec prožili podobné dny víry, naděje, zklamání a pochybností a též i radostný konec. Dnešní evangelium mluví o podobných zážitcích dvou učedníků Pána Ježíše. Jeden z nich se nazýval Kleofáš. Jméno druhého svatý Lukáš nezaznamenal.
Ti učedníci rychle opouštějí Jeruzalém. Nemají tam už co dělat. Pán Ježíš před dvěma dny skončil na kříži. Farizeové je mohli každou chvíli uvěznit. Rozhodli se tedy ukrýt v nedalekých Emauzích. Šli tam pomalu, se sklopenými hlavami a vedli smutný rozhovor. Zdálo se ji, že velký, radostný příběh s Pánem Ježíšem navždy skončil.
Tehdy se k nim přidal jakýsi neznámý pocestný. Na jejich velký údiv je začal poučovat podle Písma Svatého. Mesiáš musel nejprve umřít, aby potom „vešel do své slávy“. Když přišli do Emauz, neznámý se tvářil, že chce jít dál. Oni ho prosili, aby zůstal s nimi. Jako důvod uvedli, že den se již chýlí ke konci. Po tmě, jak je známo, není vhodné cestovat a je to nebezpečné. Avšak skutečným důvodem – nahlas o tom nemluvili – bylo velké, radostné vzrušení. Neznámý jim vrátil naději, že celý příběh s Ježíšem se neskončil tragicky, jeho smrtí, ale že bude mít pokračování.
Neznámý vyhověl jejich prosbám a zůstal. Sedli si ke stolu. Neznámý vzal do ruky chléb, požehnal ho a lámal. Potom dával učedníkům. Tehdy se jim otevřeli oči a porozuměli, že je jejich host není nikdo jiný jako sám Ježíš Kristus. On jim však v této chvíli zmizel z očí.
Tím poznáním byli tak nadšeni, že se hned chtěli vrátit do Jeruzaléma. Nebrali do úvahy to, že už je soumrak. Před chvíli přece říkali hostovi, že v noci je lepší necestovat. Návrat byl mnohem kratší, než jejich předcházející cesta do Emauz. Radost zrychlila jejich kroky.
Když se učedníci vraceli, nepřestávali si opakovat, že Pán Ježíš žije, že je silnější jako smrt. Proto se není třeba obávat farizeů a utíkat před nimi do Emauz.
Když unaveni a zadýchaní vběhli do večeřadla, zvolali: „Viděli jsme Pána! Žije! Vstal z mrtvých!“ Apoštolové jim na to odpověděli, že je to skutečně tak, neboť Pán Ježíš se zjevil už i Petrovi.
Naše cesta životem je podobná jako cesta učedníků do Emauz. A také vyprávění mořeplavce Kolumba. Víra a naděje se i u nás proplétají se smutkem a pochybnostmi. Cesta nebude trvat dva měsíce jako Kolumbovi, ale možná i 70 roků. Přístav, do kterého míříme není Amerika, ale – tak jako u učedníků z Emauz, Boží království.
Prožili jsme na této cestě pěkné chvíle prvního svatého přijímání. Zúčastnili jsme se mší svatých. Máme za sebou několik roků, prožitých blízko Pána Ježíše, s láskou Boží v duši, bez těžkého hříchu.
Přesto se v našem životě může vyskytnout chvíle, v kterých, podobně jako učedníci z Emauz – bude se zdát, že váš příběh s Pánem Ježíšem se už skončil, a to smutné, že Pán Ježíš ve vás zemřel. Proč se může udát něco takového?
Najdou se totiž ve vašem okolí lidé, kteří nevěří v Krista, kteří nechtějí žít podle evangelia. I vás budou k tomu přemlouvat. Budou se vysmívat vaší víře. Někdy se vám také může zdát, jako těm učedníkům utíkajícím do Emauz, že je lepší schovat se se svou vírou, a ne ji na veřejnosti vyznávat. Některé mohou od Pána Ježíše vzdálit vlastní hříchy.
Co dělat, když se nám přihodí taková věc? Radu vám dá dnešní evangelium: Poslouchat Boží slovo, číst evangelium a knihy, které ho vysvětlují. Nepřestávat přicházet do kostela na společné modlitby s jinými lidmi. Pán Ježíš totiž říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“
A nejvážnější věc, nezapomenout na svaté přijímání. Učedníci z Emauz poznali Pána Ježíše, když požehnal, lámal a podával chléb. Když přijímáme do duše Pána Ježíše, když ho máme ve svém srdci, budeme moc šťastně přejít cestu do nebeského království.
