Také na Východě nacházíme právní texty o celibátu hned, jak Církev získala svobodu. Tato praxe je však nyní pro kněze, jáhny odlišná. Jak k tomu došlo? Může za to falešná zpráva o biskupu Pafnúciovi, který "bojoval" za dobrovolnost zdrženlivosti? Nebo disciplinární a prakticko-pastorální problémy, v jejichž řešení Východ nedokázal najít jednotu?
1. část Smysl celibátu najdete zde.
2. část Vývoj na křesťanském Západě najdete zde.
Celibát, III. část
– Východní obřad a celibát
1. Epifan ze Salaminy[1]
Svědectví ohledně celibátu nebo zdrženlivosti kleriků nám zanechává ve svém hlavním díle
Panarion,[2] kde píše, že
Bůh ukázal charisma nového kněžství skrze muže, kteří stále žili v čistotě nebo se před vysvěcením zřekli užívání uzavřeného manželství. Poukazuje, že je to norma stanovená apoštoly v moudrosti a svatosti.[3]
Ještě důležitější je konstatování v díle
Espositio fidei.
Církev připouští k biskupské, kněžské a jáhenské službě jen ty, kteří se ve zdrženlivosti zřekli manželky nebo se stali vdovci. Lze však konstatovat, že v některých oblastech pokračují kněží, jáhni a subdiakoni v plození dětí. To se neděje ve shodě s platnou normou, ale je to následek lidské slabosti, která sleduje vždy to, co je snadnější. Dále vysvětluje, že kněží jsou vybíráni hlavně ze svobodných mužů a mnichů. Pokud by jejich počet nestačil, jsou kandidáti vybíráni také z ženatých (ale jen za podmínky zřeknutí se užívání manželství), nebo z těch, kteří po jediném manželství ovdověli.[4]
2. Synody v Ancire a Neoceasarey
I na Východě nacházíme právní texty o celibátu hned, jak Církev získala svobodu. Synoda v Ancire (r. 314) nařizuje v 10. kánonu, že jáhen, který při svěcení výslovně řekne, že má úmysl následně uzavřít manželství, nebude mu dovoleno přijmout svěcení. Synoda v Neoceasarey (r. 315) v 1. kánonu nařizuje, aby kněz, který by se po přijetí svěcení oženil, byl suspendován nebo exkomunikován.[5]
3. I. nicejský koncil – Pafnúciova otázka
Obšírněji se v tomto tématu musíme věnovat I. nicejskému koncilu, který se uskutečnil v roce 325. Jediné nařízení týkající se celibátu kleriků je 3. kánon: „
Tato slavná synoda absolutně zakazuje biskupům, kněžím, jáhnům a obecně všem klerikům mít se sebou ve skrytosti ženy, nejde-li o matku, sestru, tetu a jiné, které jsou nad každé podezření.“[6]
Dnešní celibátní praxe východních církví je nezměněna pro biskupa, který může přijmout biskupské svěcení, jen žije-li v celibátu. Pro kněze, jáhny (a subdiakony) je praxe odlišná.
Jedním z důvodů, které se někdy používají k argumentaci, je
zpráva o eremitovi v egyptské poušti a biskupovi Pafnúciovi, který se prý na koncilu postavil s cílem odradit koncilové otce od schválení obecného závazku zdrženlivosti, protože je třeba nechat to na rozhodnutí partikulárních církví. Tento návrh byl prý shromážděním přijat.
Známý církevní historik Eusebius z Caesarey[7] byl přítomen na I. nicejském koncilu jako koncilový otec a nic podobného nezmiňuje. Byl nakloněn vůči ariánům a z toho důvodu by měl mít o to větší zájem zmínit tuto epizodu, která by byla nesmírně důležitou pro další vývoj celibátní praxe.
Poprvé ji zmiňují po sto letech od konce koncilu dva byzantští církevní spisovatelé Sokrates a Sozomenus. Sokrates uvádí jako svůj pramen velmi starého muže, který byl prý přítomen na koncilu a vyprávěl mu různé epizody o faktech a osobách. Když uvážíme, že Sokrates se narodil kolem roku 380 a slyšel tuto epizodu v době, kdy byl sám mladý od muže, který v roce 325 mohl být nanejvýš dítětem a nemohl být hodnověrným svědkem koncilu, i ta nejzákladnější kritika pramenů musí mít vážné pochybnosti o autenticitě této epizody.
Pochybnosti se objevily poměrně brzy. Na Západě je projevil papež Řehoř VII. Za zmínku stojí názor humanisty De Valois, komentátora děl Sokrata a Sozomena, který v roce 1668 uvedl, že zpráva o Pafnúciovi je podezřelá, protože mezi koncilovými otci pocházejícími z Egypta se neobjevuje biskup s takovým jménem. A v komentáři Sozomenových děl opakuje, že
tato zpráva je smyšlená bajka zejména proto, že mezi otci, kteří podepsali koncilové dokumenty, se neobjevuje nikdo s takovým jménem.
Nedávno se této otázce věnoval Friedrich Wincklemann a došel k závěru, který můžeme považovat za definitivní, že zpráva o Pafnúciovi je smyšleným faktem, neboť osoba Pafnúcia se začala zmiňovat teprve později a jeho jméno se objevuje v pozdních rukopisech dokumentů I. nicejského koncilu a spisy 4 století znají pod tímto jménem vyznavače víry. Až později ho hagiografické legendy prohlásí za zázračného léčitele a koncilového otce.[8]
Nejdůležitějším argumentem proti autenticitě této zprávy je fakt, že samotná východní církev, která by o ni měla mít největší zájem, ji buď neznala, nebo ji nikdy nepoužila v žádném oficiálním dokumentu právě proto, že sama byla přesvědčena o její falešnosti. Totéž lze říci o komentátorech[9] kodexu
Syntagma canonum adauctum,[10] který byl schválen na II. trullské synodě z roku 691. Nezmiňují tuto zprávu, ačkoli by to bylo na potvrzení odlišné celibátní praxe jednodušší, než se uchýlit k manipulování známých historických dokumentů.
Na Západě byla tato falešná zpráva přijata nekriticky zejména v církevně-právních dílech, která na ní alespoň zčásti zakládala uznání odlišné partikulární praxe. Pafnúcia nezmiňuje ani II. trullská synoda, která oficiálně stanovila platná celibátní nařízení pro východní církev.[11]
5. Odlišné disciplinární systémy na Východě
Jak vše nasvědčuje, tato stálá péče se začala nedodržovat na Východě. Společné úsilí celé Církve na všeobecných koncilech prvního tisíciletí na Východě přineslo mnoho pozitivního ovoce, ale toto úsilí se soustředilo zejména na otázky víry a nauky.
Disciplinární a prakticko-pastorální problémy jsou ponechávány na rozhodnutí synod partikulárních církví na základě různých podmínek v různých oblastech, ale zejména kvůli patriarchálnímu uspořádání (Konstantinopol, Antiochia, Alexandrie, Jeruzalém), které obsahovalo určitou autonomii ve správě.
Tato autonomie se ještě více zdůraznila separací mnoha partikulárních církví jako následek kristologických sporů, které Východ ovládly. Východu se nepodařilo udržet jednotný disciplinární systém ani ve společných otázkách všeobecné církevní disciplíny, mezi které patří celibát kleriků.
Každá partikulární církev začala vydávat vlastní normy, někdy velmi odlišné od jiných církví, na základě vlastního přesvědčení. Chyběla zejména všeobecná autorita, která by byla uznávána celým Východem.
Namísto papežských rozhodnutí, která na Západě sehrála důležitou roli, byly na Východě přijímány spisy východních Otců převážně asketického charakteru a imperiální zákony ohledně církevní disciplíny, které byly právního charakteru. Je to následek cézaropapismu vládnoucího v byzantské církvi. Ve sbírkách nazývaných
Nomocanones byly shrnuty církevní zákony a státní zákony týkající se Církve. Nad jejich dodržováním bděl i císař na těch územích východní církve, které spadaly pod jeho vládu.
Zatímco se dařilo téměř na celém Východě udržet alespoň pro biskupy starobylou povinnost zdrženlivosti (i pro ty, kteří byli ženatí před svěcením),
užívání manželství (uzavřeného před svěcením) kněžími, jáhny a subdiakony se stává stále rozšířenějším a povinnost zdrženlivosti je pomalu považována za neudržitelnou. O to méně povinnost naprosté čistoty. To nasvědčuje, že
faktická situace začíná určovat tvořící se novou legislativu.
Nepřekvapuje proto, že
první zákony, které regulovaly tuto situaci, byly právě imperiální zákony. Neinspirovaly se teologickými úvahami, ale snažily se regulovat civilní záležitosti spojené s posvátným úřadem. Zatímco v
Kodexu[12] císaře Theodosia II. z roku 434 nacházíme možnost záchrany zdrženlivosti i v případě dovolení společného bydlení s manželkou po přijetí posvátného úřadu[13], legislativa císaře Justiniána ohledně církevní disciplíny prokazuje změněný postoj. V
Kodexu (r. 534) i v díle
Novellae (535–565) se na jedné straně potvrzuje zákaz přijmout posvátný úřad pro toho, kdo byl ženatý více než jednou a uzavřít manželství po přijetí svěcení počínaje subdiakonátem. Ale na druhé straně je již dovoleno společné bydlení s manželkami pro kněze, jáhny a subdiakony, aby mohli pokračovat v užívání manželství s podmínkou, že jde o jediné manželství uzavřené s pannou.[14]
P. Jozef Nádaský
Pokračování, závěrečný díl:
Celibát, IV. část, závěr – Východ znal praxi celibátu na Západě
Poznámky
[1] Město Salamína sa nacházelo na ostrově Cyprus. Žil v letech 315 – 403.
[2] Napsané v druhé polovině 4. století.
[3] PG 41, 868, 1024.
[4] PG 42, 823.
[5] „Presbyter, si uxorem duxerit, ordine suo moveatur.“ BRUNS, Canones…, I, s. 71.
[6] „Interdixit per omnia magna synodus, nec episcope nec presbytero nec alicui prorsus, qui est in clero, licere subintroductam habere mulierem, nisi forte matrem aut sororem aut amitam vel eas tantum personas quae suspicionem effugiunt.“ ALBERIGO Giuseppe,
Conciliorum Oecumenicorum Decreta, Bologna 1973, s. 7. V latinské verzi (na rozdíl od řecké) chybí „diakoni“.
[7] Ve svoých dílech porovnává Starý zákon a Nový zákon, upřednostňujíc „duchovní plození nespočetného pokolení“ před tělesným plozením.
[8] Por. WINCKELMANN Friedrich, Paphnutius, der Bekenner und Bischof. Probleme der koptischen Literatur in Wissenschaftliche Beiträge der Martin Luther-Universität Halle-Wittenberg, 1968, s. 145 – 153.
[9] Aristenus, Zoranas a Balsamon.
[10] Kódex práva východných cirkví z 12. století.
[11] STICKLER Alfons Maria, Il celibato…, s. 41 – 42.
[12] Codex Theodosianus, 16, 2, 44. Je složený ze 16 kníh obsahujících sbírku zákonů Byzantského impéria za víc než století. Stal se přípravou budoucího Justiniánova kodexu, který vyšel o století později.
[13] Z důvodu lásky k čistotě, která nedovolí ponechat manželku opuštěnou bez pomoci a kvůli jejímu chování před svěcením, kterým se prokázala hodná manžela.
[14] Srov.
Codex Iust. 1, 3, 19; 1, 3, 44; 1, 3, 47; Novellae 5, 8; 6, 1, 5; 22, 42; 123, 1, 12, 14, 29; 137, 1, 1.
Převzato z
www.christianitas.sk/,
článek ze 2. 4. 2023 naleznete
zde.