Druhá část seriálu P. Jozefa Nádaského přibližuje závěry synod v Elvíru (cca r. 303), Kartágu (390), magisterim papežů Sirícia, Inocenta I., Lva Velikého, Řehoře Velikého a svědectví církevních Otců sv. Ambrože, Jeronýma a Augustina.
1. část Smysl celibátu najdete zde.
Celibát, II. část
– Vývoj na křesťanském Západě
1. Synoda v Elvíru[1] (kolem roku 303)
Synoda vydala 81 kánonů. Kánony 27. a 33. se věnují celibátu. 33. kánon obsahuje první zákon o celibátu. Pod nadpisem
O biskupech a služebnících (oltáře), kteří musí být zdrženliví od svých manželek, se nachází následující text:
„
Následující souhrnné rozhodnutí platí pro biskupy, kněze a jáhny, jakož i pro všechny služebníky, kteří vykonávají úřad: ať se zdržují svých manželek a neplodí děti; kdo tak učiní, musí být vyloučen z klerického stavu.“
Již 27. kánon opětovně zdůrazňoval zákaz, aby manželky bydlely spolu s biskupy a jinými duchovními. Mohli mít s sebou jen sestru nebo dceru (pokud byla zasvěcenou pannou): „
Biskup a jakýkoli jiný klerik, ať má s sebou jen sestru nebo dceru zasvěcenou Bohu; je stanoveno, že absolutně nesmí mít s sebou cizí.“
Ve 33. kánonu (spolu s 27. kánonem) není možné vidět nový zákon. Naopak, jeví se jako
reakce na rozšířené nezachovávání dobře poznaného závazku, se kterým se od té chvíle pojí i sankce – buď zachovávání přijatého závazku nebo vzdání se klerického stavu. Novota v této oblasti – nastolení nového zákona v protikladu s již existujícím svolením – s tak všeobecnou zpětnou platností sankce by byla způsobila bouři protestů.
Kánon nezakazuje něco, co bylo dříve dovoleno, ale naopak, snaží se zamezit jeho porušování. Pokud by dané povolení existovalo, v římském impériu bohatém na zákonodárství, bylo by určitě poznané.
Nezvedá se vlna protestů ze strany kleriků, kteří by v takovém případě protestovali proti zákonu, který by je ubíral o práva. Naopak jsme svědky nových norem, které nezmírňují dané nařízení, ale naopak, ještě více ho zpřísňují. Stejný synod v 15. kánonu zakazuje jáhnům sloužit eucharistickou oběť. Neznamená to však, že by to dříve bylo dovoleno, ale že se objevilo porušování stále platného zákazu.
2. Tradice celibátu v afrických synodách
Závazné prohlášení II. kartaginské synody z roku 390 bylo následovně opakováno na následujících synodách a nakonec zařazeno do Kodexu kánonů africké církve. Pod nadpisem:
Aby byla chráněna čistota levitů a kněží následuje text:
„
Biskup Epigónius řekl: Nakolik se na předchozím koncilu mluvilo o zdrženlivosti a čistotě, tři stupně svěcení, které jsou z důvodu svěcení svázány se závazkem čistoty – to platí pro biskupa, kněze a jáhna – musí být kompletně poučeni o zachovávání čistoty. Biskup Genetlius pokračoval: Jak bylo výše zmíněno, patří se, aby posvátní služebníci, kněží a levité, čili všichni ti, kteří vysluhují božské svátosti, byli ve všem zdrženliví, aby tak mohli bez obtíží obsáhnout to, co žádají od Pána; abychom tak i my strážili, co učili apoštolové a celé dějiny zachovali. Na to biskupové jednohlasně odpověděli: My všichni souhlasíme, aby se biskupové, kněží a jáhni, strážci čistoty, zdržovali svých manželek, aby byla ve všem a všemi těmi, kdo slouží oltáři, zachována čistota.“
In causa Apiarii
Kněz Apiárius byl exkomunikován svým biskupem. Nepoužil řádnou proceduru podle zvyklosti místní církve, ale odvolal se přímo na papeže Zosima,[2] který jeho apel přijal a poslal své legáty, aby situaci prozkoumali. Hlavní pojednání, které mělo za úkol vyřešit tuto otázku,[3] se uskutečnilo 25. května 419 na Kartaginské synodě, které předsedal místní biskup Aurélius. Zúčastnili se jí i římský legát[4] a také 240 afrických biskupů, mezi nimiž byl i sv. Augustin.
V obsahu 3. kánonu je potvrzen text II. kartaginské synody z roku 390:
„
Souhlasíme, aby biskup, kněz a jáhen, čili všichni ti, kteří se dotýkají svátostí jako strážci čistoty, se zdržovali svých manželek.“ Na to všichni biskupové odpověděli: „
Souhlasíme, aby ve všem a všichni, kdo slouží oltáři, zachovávali čistotu.“
Ve 25. kánonu se nachází text: „
My, drazí bratři, dodáváme: Po oznámení o nezdrženlivosti některých kleriků bylo stanoveno to, co bylo i na dalších koncilech potvrzeno: subdiakoni, kteří se dotýkají svatých tajemství a jáhni, kněží a biskupové se musí podle platných norem zdržovat svých manželek, takže ať je mají jako by je neměli. Pokud se toho nebudou přidržovat, musí být vyloučeni z církevní služby. Po těchto slovech celá synoda odpověděla: To, co vaše svatost správně řekla, co je svaté a co se líbí Bohu, to potvrzujeme.“
Africká církev explicitně a opakovaně potvrzovala apoštolský původ celibátu a jeho zachovávání předávané od starobylých dob spolu se sankcemi proti přestupkům, což by nebylo určitě přijato tak univerzálně a klidně, kdyby se nejednalo o fakt všeobecně známý. Potvrzují to i svědectví východní církve.
3. Magisterium
První výslovná svědectví nacházíme u papežů Siricia a Inocenta I.
Papež Siricius
Biskup Himerius z Tarragony[5] poslal papeži Damasovi I.[6] několik otázek, na které mu odpověděl až jeho nástupce, papež Siricius. Na otázku týkající se závazku zdrženlivosti kleriků s vyššími svěceními papež odpověděl v listě
Directa[7] z roku 385.
V 7. části se uvádí, že
někteří kněží a jáhni, kteří po vysvěcení pokračují v plození dětí, jednají proti oprávněnému zákonu, který zavazuje kleriky již od počátku Církve. Jejich odvolávání se na Starý zákon, kdy kněží a levité mohli užívat manželství mimo dobu služby v chrámu, je vyvráceno Novým zákonem, protože klerici musí vykonávat svou svatou službu každý den, a proto ode dne vysvěcení musí žít bez přestání ve zdrženlivosti.
12. část listu potvrzuje 3. kánon Nicejského koncilu.
Druhý list papeže Siricia týkající se téže otázky, je dopis
Cum in unum poslaný africkým biskupům v roce 386, ve kterém jim sděluje nařízení Římské synody. Tento list vnáší do otázky celibátu hodně světla. Papež v něm píše, že
témata, o kterých se jednalo na synodě, se netýkají nových závazků, ale víry a disciplíny, které byly zásluhou lenosti a nečinnosti zanedbané.
Ohledně slov sv. Pavla „
muž jedné ženy“ vysvětluje, a stane se to oficiální argumentací – nepřetržitě opakovanou –, že potřeba znovu se oženit nebo manželství s vdovou nejsou dostatečnou garancí pro jistou budoucí zdrženlivost.
Papež Inocent I.[8]
Jako odpověď na otázky galských[9] biskupů se v Římě konala synoda. Její výsledky jim byly zaslány v listě
Dominus inter. Odpověď na třetí ze šestnácti otázek se týká „
čistoty a cudnosti kněží“ a dává následující odpověď:
„
Ohledně biskupů, kněží a jáhnů bylo rozhodnuto, aby přinášeli božskou oběť, protože skrze jejich ruce je dána milost křtu a obětováno Kristovo Tělo. Jsou nuceni nejen námi, ale Písmem sv. k čistotě. I otcové jim přikázali zachovávat tělesnou zdrženlivost.“
Další tři listy téhož papeže opakují koncepce jeho předchůdce Siricia, se kterými se plně ztotožňuje.
Papež Lev Veliký[10]
Od chvíle přijetí závazku zdrženlivosti není společné bydlení s manželkami přípustné kvůli nebezpečí nezachování závazku. Lev Veliký rozšířil závazek zdrženlivosti po svěcení i na subdiakony, což do té doby nebylo jasné kvůli pochybnosti, jestli subdiakonát patří mezi vyšší svěcení. Vyzývá svobodné kandidáty, aby před přijetím svěcení neuzavírali manželství.
Papež Řehoř Veliký[11]
Z listů Řehoře Velikého lze alespoň nepřímo dedukovat, že zdrženlivost byla v západní církvi v podstatné míře zachovávána. Opakovaně prosazoval, aby za každou cenu zůstalo zakázaným společné bydlení kleriků a žen, kterým to nebylo dovoleno.
4. Svědectví církevních Otců
Sv. Ambrož
Ve věci celibátu měl velmi jasnou představu: služebníci oltáře, kteří byli dříve ženatí, nesmějí po přijetí posvátného úřadu dále užívat manželství, ačkoli tato povinnost nebyla zejména ve vzdálenějších oblastech vždy zachovávána.
Sv. Jeroným
Z osobní zkušenosti znal velmi dobře tradici Západu i Východu a potvrzuje, že co do ustanovení není žádný rozdíl mezi Západem a Východem. V díle
Adversus Vigilantium sv. Jeroným opakuje povinnost služebníků oltáře žít stále zdrženlivě argumentujíc tím, že jde o praxi východní církve, Egypta a Apoštolské stolice, kde jsou přijímáni jen klerici, kteří jsou svobodní a žijící ve zdrženlivosti nebo jde-li o ženaté, musí se nejprve zříci manželského života.
Sv. Augustin
Sv. Augustin nejenže dobře znal všeobecný závazek zdrženlivosti pro kleriky, ale účastnil se kartaginských synodů, které tento závazek opakovaně potvrzovaly a dávaly do vztahu se samotnými apoštoly a stálou tradicí minulosti.
5. Vývoj v následujících staletích
Nevládne žádná pochybnost o tom, že i v následujících stoletích byli mnozí klerici vybráni z ženatých mužů. Na druhé straně je však stále více zřetelnou starost Církve o výběr kandidátů na vyšší svěcení ze svobodných mužů a snížit počet ženatých, protože zkušenost ukázala přetrvávající nebezpečí lidské slabosti vůči závazku zdrženlivosti.
Kvůli komplexnímu posouzení celibátní disciplíny jsou velmi významná církevní nařízení v Irsku a Británii. Dosvědčují, že i v těchto vzdálených zemích byl klérus povinen zachovávat úplnou zdrženlivost, pokud přijal svěcení v ženatém stavu. Kdo pokračoval v užívání manželství, byl vinen z cizoložství.
Byl-li náročný závazek zdrženlivosti vyžadován a zachováván i v těchto zemích, známých svými hrubými mravy, je to potvrzením, že i tam byl celibát možný, ale pravděpodobně jen na základě starobylé tradice, kterou nemohl nikdo zpochybnit.
Na základě přezkoumaných dokumentů
nelze přijmout za pravdivé tvrzení, že zdrženlivost kleriků v prvních stoletích existence Církve byla ponechána na svobodnou volbu. I když to nepatří do období, kterému se věnujeme, je třeba kvůli celistvosti zmínit II. lateránský koncil v roce 1139, který slavnostně prohlásil, že manželství uzavřená kleriky ve vyšších stupních jsou nejen nedovolená, ale i neplatná. To způsobilo ještě i dnes poměrně rozšířené nedorozumění, že církevní celibát byl zaveden až od II. lateránského koncilu. Ve skutečnosti jen bylo prohlášeno za neplatné to, co bylo vždy nedovolené.
P. Jozef Nádaský
Pokračování:
3. část Východní obřad a celibát
4. část, závěr Východ znal praxi celibátu na Západě
Poznámky
[1] Lat. Concilium Illiberitanum. Město Elvíra sa nachází ve španělské provincii Granada. Není jisté, ve ktorém roce se synoda konala, jistý je jen den jejího otevření – 15. květen.
[2] Pontifikát: roky 417 – 418.
[3] Možnost přímého odvolání se na papeže.
[4] Faustinus.
[5] Španielsko.
[6] Pontifikát: 1. říjen 366 – 11. prosinec 384.
[7] Dekretál
Directa; PL 13, 1131 – 1147.
[8] Pontifikát: 21. prosinec 401 – 12. březen 417.
[9] Dnešní Francie a Belgie.
[10] Pontifikát: roky 440 – 461.
[11] Pontifikát: 3. září 590 – 12. březen 604.
Převzato z
www.christianitas.sk/,
článek ze 13. 4. 2023 naleznete
zde.
**********************
3. část Východní obřad a celibát najdete zde.
