Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Zmrtýchvstání Páně.
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.
Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)
Zkouška víry.
Slavíme dnes největší svátek církevního roku. První křesťanský svátek vůbec. Liturgie nás vybízí:
„Toto je den, který připravil Pán; jásejme a radujme se z něho!“
A o čem nám vypravuje evangelium? - Jen o prázdném hrobě! Anděl sice ženy ujišťuje, že Ježíš vstal z mrtvých, - ale jako důkaz ukazuje jen prázdné místo, kam ho položili.
Ano. Je to pravda. Náš největší svátek je svátkem víry. Nemáme před sebou Zmrtvýchvstalého, nýbrž jen prázdný hrob a svědectví těch, kteří jej viděli.
A tak je to v pořádku. Neboť naše náboženství je náboženství víry. Krista jsme neviděli, ale věříme, že žije.
Jen naše náboženství je věcí víry? Ne, i věda a technika a celý náš život je vlastně věcí víry.
Kdo z nás viděl atom? Nikdo. My jen věříme, že je. Věříme to těm, kteří nám říkají, že je. Kdo z nás by poznal atom, i kdyby ho uviděl v nějakém obřím mikroskopu? Nikdo. Zas by to jen musel věřit. Kdo z nás viděl let do vesmíru? Řeknete snad, já - ale budete myslet obrazovku svého televizoru. To věříme lidem a přístrojům, věříme rozumně, ale jen věříme. Sami jsme u toho nebyli.
Tak je většina našeho života založena na víře. Až na těch pár věcí a událostí, které nás bezprostředně obklopují. Ale to je jen nepatrný kousek jsoucna. My však žijeme s celým dnešním světem - a to všechno je víra, neboť všude jsme nebyli, ale dáváme se informovat tiskem, rádiem, televizí. A těm informacím věříme.
A tak i dnešní liturgie nám dnes otevírá jakýsi televizor a ukazuje nám, co se stalo v neděli po ukřižování Páně. Přišly ženy k hrobu - aby aspoň ještě něco udělaly pro Ježíše a hrob nacházejí prázdný. A jakýsi tajemný mladík jim říká, že Ježíš vstal. My víme, jak to pokračovalo. Ženy běžely k apoštolům a Petr a Jan se šli přesvědčit. Petr pak uviděl Ježíše, uviděla ho i Maří Magdaléna, pak všichni apoštolové.
A Církev nám k tomu dává i komentář.
Co nám ten komentář říká?
Ježíš Kristus se stal člověkem jako my, jedním z nás. Proto i jej potkalo nepochopení, zášť a nenávist, které jej nakonec přibily na kříž a přivedly do hrobu.
Ale Kristův hrob je prázdný. Kristus vstal - a tím zvítězil nad veškerou nenávistí, nad smrtí.
Proto kdo v Něj věří, má jistotu, že jeho potíže a nesnáze, ba ani jeho smrt a hrob nebudou tím posledním v jeho životě, nebudou triumfovat. Triumfovat bude láska, radost, život.
Jeden anglický učenec, který psal o životě a smrti Kristově, si zajel do Palestiny, aby všechna místa Ježíšova života viděl na vlastní oči. Byl v Jeruzalémě právě o velikonocích. Všechna posvátná místa byla přístupna poutníkům, ovšem bylo jich mnoho a času málo, tak se hodně spěchalo. V chrámu Božího hrobu, tedy v chrámě postaveném nad Kristovým hrobem, byl nával největší. Zvláště proto, že do vlastního Kristova hrobu se vešlo jen několik lidí. Před naším učencem byl nějaký slepý starý sedlák z Makedonie. Oděn byl uboze a podle nohou soudil učenec, že asi většinu cesty do Jeruzaléma šel pěšky. U kamene v Kristově hrobě se vrhl na kolena a začal kámen píď vedle pídě ohmatávat. Ruce se mu přitom třásly a z očí mu kanuly slzy. Průvodci pobízeli ke spěchu, ale sedlák nebyl od prázdného Kristova hrobu k odtržení. Proč? Protože tady na tom prázdném kameni ohmatával a vychutnával důkaz, že jeho slepota zase pomine, že jeho chudý, tvrdý a bolestný život se jednou rozvije v ještě větší štěstí, než si jeho utýrané srdce dovede přát a vysnít.
