Páté slovo.
„ŽÍZNÍM!“ (Jan 19,28)
Evangelista Jan, který to sám slyšel, vypráví o tomto tvém slově. Když jsi věděl, že už je všechno dokonáno, řekl jsi, aby se naplnilo Písmo:
„Žízním!“ I zde jsi naplnil slova Písma z žalmů, které prorocky předpověděl o tvém utrpení Duch Boží. Neboť v 21. žalmu je o tobě řečeno: „Vyschlá jako střepina je moje síla a jazyk se mi lepí na patro.“ A v žalmu 69,22 se o tobě říká: „Dali mi v mé žízni pít ocet.“
Ó služebníku Otce, poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži díváš se přes všechno, co tě potkává, na to, co tě má potkat, přes všechno co děláš, na to, co máš dělat, přes všechny skutečnosti na povinnost. Do jisté míry ještě i ve smrtelné úzkosti, která zatemňuje ducha a olupuje o jasné vědomí, uvažuješ úzkostlivě, aby všechno v tvém životě souhlasilo, s věčným obrazem, který stál před Duchem tvého Otce, když na tebe myslel.
A tak nedbáš o nevýslovnou žízeň svého vykrváceného, hořícími ranami pokrytého, nahého a žhavému orientálnímu polednímu slunci vystaveného těla. Spíše zjišťuješ ty až k smrti milující vůli Otce s téměř nepochopitelnou, úctyhodnou pokorou: Ano, také to je vyplněno, co už ústa proroků o mně předpověděla. Ano, opravdu žízním. Ó královské srdce, jemuž i žal, který spaloval tvé tělo prudkým žárem, stal se jen naplněním příkazu shůry.
Ale tak jsi pojímal celé své utrpení s jeho ukrutnou tvrdostí. Byl to příkaz, ne slepý osud. Vůle Otcova, ne lidská zloba. Spásný čin tvé lásky, nikoliv zločin hříšníků. Ty jsi skonal, abychom my byli zachráněni, ty jsi zemřel, abychom my žili, ty jsi žíznil, abychom my našli občerstvení vodou života. Ty jsi hořel v žízni, aby z tvého probodeného boku a ze srdce vytékalo zřídlo živé vody. K němu jsi zval, když jsi v podloubí hlasitě volal? „Kdo žíní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,37n).
Jsi trpěl žízeň kvůli mně, ty jsi žíznil po mé lásce a po mé spáse: „Jako laň žízní po pramenech vod, tak žízní má duše po tobě.“
