Čtvrté slovo.
„„BOŽE MŮJ, BOŽE MŮJ, PROČ JSI MNE OPUSTIL?“ (Mt 27,46)
Blíží se tvá smrt. Ne konec tvého tělesného života, který bude vysvobozením, nýbrž smrt, která je konečnou hloubkou, nepředstavitelnou hlubinou rozrušení a bídy. Blíží se smrt, která je vyprázdněním, hroznou bezmocí, zdrcující pouští. Kde všechno ustupuje, všechno odlétá, kde už není nic než opuštěnost, která je planoucí a najednou nevýslovně mrtvá. A v této noci ducha a smyslů, v této prázdnotě srdce, v němž je všechno spáleno, se tvá duše stále ještě modlí, tato hrozná poušť srdce spáleného bolestí se stává jediným výkřikem k Bohu.
Ó modlitbo bolesti, modlitbo opuštěnosti, modlitbo propastné bezmoci, modlitbo opuštěného Boha, budiž sama zbožňována. Když ty, Ježíši, se takto modlíš i v této nouzi, kde je potom propast, z níž by se nedalo volat k tvému Otci? Kde je zoufalství, které by se nemohlo stát modlitbou, ukryto v tvé opuštěnosti? Kde je oněmění v žalu, které by nevědělo, že i takový němý výkřik bude slyšen uprostřed jásotu nebes?
Abys vyslovil svou bídu, aby ses modlil modlitbu své bezmezné opuštěnosti, začal ses modlit 21. žalm. Neboť tvá slova „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ jsou prvním veršem tohoto prastarého žalmu, který tvůj svatý Duch sám kdysi vložil jako výkřik bídy do srdce a na rty starozákonního zbožného člověka.
Smím-li se odvážit to říci, pak jsi ani ty ve svém nejhorším žalu se nechtěl modlit nic jiného, než to, co se už před tebou modlili přemnozí. Při své vlastní slavné mši, kdy jsi sám sebe přinášel jako věčnou oběť, modlil ses sám slovy již do jisté míry liturgicky vyznačenými a těmito slovy jsi mohl říci všechno.
Nauč mne modlit se slovy tvé církve tak, že se stanou slovy mého srdce.
