V následujících článcích, které budou během dnešního Velkého pátku vycházet v odstupu dvou hodin, bych vám ráda nabídla k zamyšlení posledních Sedm slov našeho Pána, který byl pro nás ukřižován.
„OČTE, ODPUSŤ JIM, NEBOŤ NEVĚDÍ, CO ČINÍ“ (Lk 23,34)
Visíš na kříži. Přibili tě. Od tohoto kůlu mezi nebem a zemí už neodejdeš. Rány pálí v tvém těle. Trnová koruna mučí tvou hlavu. Tvé oči jsou zality krví. Rány na tvých rukou a nohou jako by tvé údy provrtávaly žhavým železem. A tvá duše je moře smutku a bezútěšné bolesti.
Ti, kteří ti toto všechno způsobili, stojí pod tvým křížem. Nejdou pryč, aby tě aspoň nechali samotného zemřít. Zůstávají. Smějí se.
Shledávají, že mají pravdu a že právě tvůj stav je toho nejočividnějším důkazem. Důkazem, že to, co učinili, je vyplněním nejsvětější spravedlnosti, bohoslužbou, na kterou smějí být hrdí.
A proto se smějí. Posmívají se, rouhají se. A na tebe doléhá, děsnější než všechna tělesná bolest, bezútěšnost nad takovou zlobou. Mohou být lidé schopni takové sprostoty? Kde je ještě mezi tebou a jimi něco společného? Smí jeden člověk druhého tak k smrti trápit? Lží, sprostou, zradou, pokrytectvím a potměšilostí tak trápit k smrti, a přitom být přesvědčen o svém právu, nevině a poslání soudce? A Bůh to ve svém světě připustí? Dovolí, aby do něj vnikl vítězoslavný smích a výsměch nepřátel? Ach, Pane, naše srdce se zlomilo v zuřivém zoufalství. My bychom proklínali nepřátele a Boha k tomu. My bychom křičeli a jako šílení lomcovali přibitýma rukama a chtěli ještě jednou zvednout pěst.
Ty však říkáš:
„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
Jak nepochopitelný jsi, Ježíši. Kde lze ještě nalézt v tvé zmučené, bolesti rozryté duši nějaké místo, na kterém toto slovo může rozkvést? Jsi nepochopitelný. Miluješ své nepřátele. Doporoučíš je svému Otci. Modlíš se za ně… Říkáš, že nevědí, co činí. Oni opravdu nevěděli o tvé lásce k nim, neboť tu může poznat jen ten, kdo sám milujete tebe. Neboť jen z lásky vzejde odpověď za darovanou lásku.
Vyslovit i nad mými hříchy slovo odpuštění tvé nepochopitelné lásky. Řekni i za mne Otci: Odpusť mu, neboť nevěděl, co činí…
Dej, ať na tvé první slovo na kříži myslím pokaždé, když bezmyšlenkovitě tvrdím v otčenáši, že odpouštím svým viníkům. Ó můj Bože na kříži lásky: nevím, jestli je mi skutečně někdo něco dlužen, co bych mu mohl odpustit. Ale i tak potřebuji sílu, abych odpustil, ze srdce odpustil těm, které má pýcha a sebeláska vnímá jako nepřátele.
