Na jedné straně jsou názory o jeho božském vzniku, na druhé ty, které ho považují za ryze církevní nařízení disciplíny týkající se především západního obřadu. Časté je také tvrzení, že tento závazek lze datovat až od 4. století; jiní říkají, že ...
byl zaveden od II. lateránského koncilu v roce 1139, a další jej datují jako závazné nařízení až od Kodexu kanonického práva z roku 1917 resp. nového Kodexu kanonického práva z roku 1983.
Tyto názory, tak navzájem rozdílné, pouze svědčí o značné nevědomosti/neznalosti faktů a církevních nařízeních.
1. Smyslem celibátu je zdrženlivost
Rozšířenou argumentací dnešní doby je odkaz na skutečnost, že v prvních stoletích byli biskupové a kněží ženatí. Tím se chce vymáhat právo manželství a dokonce i jeho užívání pro dnešní klérus. Tím se však dokazuje velká nevědomost skutečnosti, že v prvních stoletích celibát nespočíval v tom, že by svěcení mohli přijmout pouze ti, kteří předtím neuzavřeli manželství, ale ve zdrženlivém životě kleriků po přijetí svěcení, pokud byli dříve ženatí. Uguccio z Pisy, který je jedním z největších komentátorů Graciánova dekretu[1], začíná rozpravu o celibátu těmito slovy:
V této sekci začíná (Gracián) vyprávět zvlášť o
zdrženlivosti kleriků, kterou mají zachovávat tím, že
neuzavírají manželství, a je-li uzavřeno, že ho neužívají.“
V tomto jasném a precizním komentáři nacházíme dvojí závazek: neoženit se a neužívat již dříve uzavřené manželství. I ze samotného Písma svatého vyplývá, že svěcení ženatých mužů bylo zpočátku obvyklou záležitostí, neboť i sv. Pavel nařizuje svým učedníkům Titovi a Timoteovi, aby kandidát byl „
muž jedné ženy“.[2] O sv. Petrovi víme s jistotou, že byl ženatý. Ale už v Písmu svatém nacházíme poprvé závazek tehdejšího celibátu – ve smyslu úplné zdrženlivosti v užívání manželství. Sv. Petr říká Ježíšovi: „
Podívej, my jsme opustili, co jsme měli, a šli jsme za tebou.“ On jim řekl: „
Amen, pravím vám: Není nikoho, kdo pro Boží království opustí dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti, aby nedostal mnohem více v této době a v příštím věku věčný život.“ (Lk 18,28–30)
V tomto závazku spočívá skutečný smysl celibátu, na který se dnes často zapomíná, ale který byl v prvním tisíciletí Církve (i později) všem všeobecně známý – dokonalá zdrženlivost od plození dětí.
Ve skutečnosti, všechny první psané zákony o celibátu hovoří o tomto zákazu, jak to bude dále jasně prezentováno. Zákaz oženit se (před vysvěcením) byl na začátku považován za druhořadý a objevil se jasněji v době, kdy Církev postupně dávala přednost a později nařídila neženaté muže, z nichž byli přijímáni budoucí kandidáti.
Na tomto místě je třeba upřesnit, že termíny celibát a zdrženlivost nejsou synonyma.
Celibát je stav člověka, který není ženatý nebo který se rozhodl neoženit se.
Zdrženlivost je dočasné nebo trvalé zdržení se užívání legitimně uzavřeného manželství.
Osoba, která se rozhodla pro celibát, by měla nutně žít i ve zdrženlivosti (ve smyslu dokonalé čistoty). Na začátku bylo nutné připustit k vysvěcení i ženaté kandidáty. Ale
závazek zdrženlivosti byl již od apoštolských dob přípravou na dokonalý celibát pro Boží království.
Proto se termíny celibát a zdrženlivost v jistém smyslu překrývají a chtějí naznačit tutéž skutečnost:
požadavek evangelia zasvětit zcela svůj život Kristu v dokonalé čistotě.
Ženatí kandidáti mohli přijmout posvátnou řeholi a zříci se užívání manželství jen se souhlasem manželky.
2. Ústní podání práva
Dokumenty týkající se celibátu se objevily obvykle tam, kde kvůli odporu, pochybnostem nebo jiným motivům bylo nutné písemně stanovit dosud ústní tradici. Je chybné identifikovat právo (ius) a zákon (lex). Právo (ius) je každá závazná právní norma, ať už byla dána ústně, předávaná zvykem nebo byla formulována písemně. Zákon (lex) je každé nařízení dáno písemně a promulgováno legitimní formou.
Původ každého právního zřízení spočívá v ústních tradicích, které jen pomalu dostávají ustálenou písemnou formu. Nikdo se neodváží tvrdit, že by z tohoto důvodu nebyl daný ius závazný a jeho zachovávání by bylo ponecháno na svobodné vůli jednotlivce.
Jako každé právní zřízení různých institucí, tak i
právní zřízení mladé Církve spočívalo z velké části v nařízeních a povinnostech předávaných pouze ústně. A to i z důvodu pronásledování během prvních tří století, kdy bylo obtížné je ustálit písemnou formou.
V tomto světle je nutno chápat vznik celibátu. Bylo by metodologickým anachronismem chtít dokázat existenci pravého a skutečného zákona celibátu jen v závislosti na psaném zákoně (v technickém slova smyslu).
Nelze popřít ústní tradici, která má také závazný charakter. Stejně jako v jiných případech, i v tomto případě je třeba přijmout budoucí nařízení jako odraz předešlé praxe, zejména není-li očividná odlišná praxe nebo inovace.
3. Celibát ve světle Nového zákona
Dalším příkladem chápání celibátu ve smyslu zdrženlivosti se nachází v listu sv. Pavla Timoteovi (1Tm 3,2–12) a Titovi (Tt 1,6), aby byl biskup „
muž jedné ženy“ – „
unius uxoris vir“. Je evidentní, že výklad výlučně ve smyslu zákazu polygamie lze vyloučit.
Smysl daných slov je: „
ženatý jen jednou“. Důležitou interpretaci tohoto nařízení dal zejména papež Siricius, který vysvětluje, že je dáno vzhledem k budoucí zdrženlivosti, protože potřeba druhého manželství není zárukou zdrženlivého života.
Toto nařízení platilo i pro stav vdovy: „
unius viri uxor“ – „
manželka jednoho muže“ (1Tm 5,9), takže
nemohl být vysvěcen ani ten, který uzavřel manželství se ženou, která již byla dříve vdaná. Bylo velmi přísně aplikované a jen velmi obtížně dispenzovatelné, protože by šlo o jednání
contra apostolorum.
Kdo by vyžadoval pro zákon celibátu striktně formulovaný psaný zákon, v Písmu sv. ho nenajde. Ale kdo v něm vidí normu života, která se upevňuje radami, povzbuzeními i nařízeními a vloží jej do způsobu života prvních křesťanů a zejména způsobu řízení Církve ze strany apoštolů a jejich nástupců, nemůže v něm nevidět základ morálního, i když ještě ne právního závazku celibátu (striktní smysl slova v dnešním chápání).
Rozhodující motivy pro vývoj celibátu mají tedy skutečně biblický původ. Samotné dobré úmysly by nebyly stačily jako základ nějaké instituce a ani by nemohly vysvětlit jednohlasnost, kterou lze pozorovat v následujících stoletích.
P. Jozef Nádaský
Pokračování:
2. část:
– Vývoj na křesťanském Západě
3. část - Východní obřad a celibát
4. část, závěr - Východ znal praxi celibátu na Západě
Poznámky"
[1] Kolem roku 1142. Je sbírkou církevního práva prvního tisíciletí.
[2] „
Ale biskup musí být bez úhony, muž jedné ženy, střízlivý, rozvážný, slušný, pohostinný, schopný učit…“ (1Tm 3,2) – „
Diakoni ať jsou muži jedné ženy a ať dobře vedou své děti a své domy .“ (1Tm 3,12) – „
… ať je každý z nich bez úhony, muž jedné ženy, má mít věřící děti, které nelze obvinit z nevázanosti a neposlušnosti.“ (Tt 1,6).
Převzato z
https://www.christianitas.sk/kategoria/cirkev/,
článek z 30. 3. 2023 naleznete
zde.