V první části článku jsme si přiblížili ověřený recept z dílny KGB na zničení dobrého jména jakékoli autority, ověřený v praxi v případě jména Pia XII., jehož reaktivaci zřejmě zažíváme nyní v případě osoby sv. Jana Pavla II.
Ve druhé části se podíváme blíže na Overbeekovu knihu i reportáž redaktora TVN Gutowského s názvem „Franciszkańska 3“, na obvinění kardinála Adama Sapiehu, které se v knize i reportáži také objevily, ale také na reakci historiků. Na závěr si dovolím předestřít i vlastní, osobní reflexi celé kauzy.
1. část článku tohoto je zde.
Dílo investigativní žurnalistiky nebo nástroj cílené difamace?
Kniha holandského novináře Ekke Overbeeka s názvem
Maxima culpa. Jan Pavel II. věděl je prezentována jako vynikající dílo investigativní žurnalistiky, které má prolomit dosavadní schémata a zejména zbourat tabu. O jeho velikosti má svědčit masivní reklamní kampaň v printových i elektronických médiích. Má být průlomová v morálním hodnocení celého pontifikátu papeže z Polska. Dovolím si však hned na začátku této části článku tuto knihu subjektivně zhodnotit jako pseudohistorický pamflet, psaný s předem stanoveným cílem - vytvořit příběh, který ze sv. Jana Pavla II. udělá „senzačním odhalením“ člověka, který nejenže věděl o pedofilech mezi kněžími jemu svěřené krakovské arcidiecéze, ale je i chránil překládáním z místa na místo a neadekvátními tresty a bylo mu lhostejné utrpení jejich obětí. Se svědectvími svědků, kteří jsou minimálně pochybní, ne-li přímo vysoce nedůvěryhodní. To však pro autora (autory?) zjevně nebylo vůbec důležité. Cíl v tomto případě „posvětil“ všechny použité prostředky. Slovy filmového klasika: „Rozkaz zněl jasně!“
Jelikož není jednoduché vytvořit obraz odpudivé morální trosky u instituce, vnímané celými generacemi Poláků jako jakýsi morální kompas a obranná pevnost pro ty, kteří byli zbaveni své důstojnosti a práv v době nacistické okupace či komunistické totality, tvůrci kampaně se pojistili a použili opravdu těžký kalibr. Místo „demaskování skutečné tváře“ jednoho krakovského arcibiskupa vsadili v této akci na „demaskování“ arcibiskupů dvou. A to ne ledajakých. Do příběhu Overbeekovy knihy se tak dostal kromě krakovského arcibiskupa a pozdějšího papeže Karola Wojtyły i jeho světitel,
člověk, který byl pro něho po celý život vzorem a na kterého se často odvolával jako na velkou duchovní autoritu. Krakovský arcibiskup kardinál Adam Sapieha. Nazývaný nezlomný kníže pro svůj šlechtický původ, nezlomnost svých postojů v obraně práv věřících i národních práv Poláků v okupované zemi a později v zemi zotročené komunisty.
Kardinál Sapieha, který zemřel před více než sedmdesáti lety, 23. července 1951. Ve zmiňované knize ho autor na základě tzv. svědectví, kterým by se každý alespoň příčetný historik smál, obvinil z toho, že byl v podstatě sexuální deviant, který měl sadistické sklony a zneužíval bohoslovce a kdoví koho ještě. Gro obvinění, které je nyní masově kopírováno rozličnými více či méně zručnými mistry slova a manipulace, pro Overbeeka tvořilo jedno jediné svědectví. Svědectví Anatola Boczeka, kněze, který spolupracoval s polskou komunistickou tajnou policií UB (Urząd Bezpieczeństwa) a byl pověřený úkolem „vnitřního rozkladu“ církevního prostředí krakovské arcidiecéze. Člověka, který byl alkoholik a sám byl morálně zdevastovaný a tedy tajnou policií vydíratelný, protože sexuálně zneužíval nezletilé dívky. A výpověď, kterou používá Overbeek při kategorickém obvinění Sapiehu z toho, že žil nemorálním životem a byl sexuální predátor, poskytl Anatol Boczek v roce 1950, kdy ho za jeho život v rozporu s étosem kněze kardinál Sapieha suspendoval, čili byl s ním v otevřeném konfliktu.
Podle tohoto „hodnověrného“ svědectví popisuje Boczek případ z července 1950. Měl se s ním tehdy už těžce nemocný třiaosmdesátiletý kardinál Sapieha dvakrát setkat a mělo tehdy dojít také z jeho strany k sexuálnímu zneužití Boczeka. To, že teze o morální zkaženosti kardinála Sapiehu se u Overbeeka opírá o svědectví, kterému chybí jakákoli logická a faktografická „uvěřitelnost“, holandského novináře zjevně netrápí. Čtenáře se snaží přesvědčit, že je možné, aby se z těžce se pohybujícího starce, který trpěl vážnou chorobou srdce a plic a v podstatě většinu roku 1950 byl připoután na lůžko, najednou stal neobyčejně silný a agresivní jedinec, který mlátí 34letého kněze.
Abychom pochopili historický kontext Overbeekova „svědka“, je dobré přiblížit si roli kardinála Sapiehu v nacisty okupovaném Polsku a hlavně v komunistickém Polsku éry stalinismu. Kardinál Sapieha byl nenáviděný jak německými okupanty, tak později polskými komunisty. Pro velkou autoritu, kterou Sapieha v polské společnosti požíval, se na něj neodvážili komunisté za jeho života otevřeně zaútočit. Útoku na jeho jméno a zničení jeho pověsti v polské společnosti měl posloužit okázalý proces tzv. krakovské biskupské kurie, ve kterém chtěli komunisté podle vzoru stalinských procesů v Sovětském svazu třicátých let „
zatočit s reakcí a americkými špiony“. Je velmi pravděpodobné, že Boczekovo „svědectví“ bylo připravováno právě pro účely dehonestace komunisty nenáviděného kardinála Sapiehu. Bylo však natolik nedůvěryhodné, že komunistická justice jej v tomto monsterprocesu nepoužila. To Overbeekovi nijak nepřekáželo.
Ve svých konspiracích jde ještě dál. V jeho „průlomové“ knize čtenář najde hypotézu o tom, že Karel Wojtyła byl jako bohoslovec zneužíván kardinálem Sapiehem, což mělo mít pravděpodobně vliv na jeho pozdější, podle autora laxní, přístup k sexuálnímu zneužívání v Církvi.
Je zjevné, že obvinění vůči kardinálu Sapiehovi, která jsou založena na tak nedůvěryhodných zdrojích, jako je agent Boczek, by za běžných okolností nespatřila světlo světa. Ale sólo útok na sv. Jana Pavla II. by byl velkým soustem. Proto v něm posloužil i útok na kardinála Sapiehu.
„Důvěryhodné“ informační prameny
Zastavme se ještě na chvilku u reportáže s názvem „
Franciszkańska 3“ Marcina Gutowského v televizi
TVN, která prezentuje tatáž obvinění na adresu Jana Pavla II., jako Overbeekova kniha. Katolický publicista a filmový režisér Grzegorz Górny v této souvislosti upozorňuje
(
https://wpolityce.pl/kosciol/637364-wiarygodne-zrodlo-informacji-w-reportazu-tvn24)
na další velmi pochybný zdroj informací, na který se Gutowski autoritativně odvolává. Je jím arcibiskup Rembert Weakland, bývalý generální představený benediktinského řádu a bývalý metropolita a diecézní biskup v Milwaukee v USA. Weakland zemřel v roce 2022. Tato osoba se objevuje v reportáži
TVN hned na začátku jako důvěryhodný informační pramen. Divákovi podsouvá informaci, že po II. světové válce byl v Krakově jistý arcibiskup-pedofil (čili označil jednoznačně kardinála Adama Sapiehu). Pak v tomto „odkazu“ pokračují jiní. Kdo byl arcibiskup Rembert Weakland, který byl biskupem jmenován v roce 1977?
Tento člověk se během pontifikátu sv. Jana Pavla II. proslavil jako urputný kritik jeho učení. Mimo jiné zpochybňoval kristologickou deklaraci
Dominus Iesus z roku 2000 mluvící o tom, že Ježíš je jediným Spasitelem celého lidstva. Ještě před dosažením důchodového věku rezignoval na svůj úřad arcibiskupa, protože se provalily informace o obrovské defraudaci církevních financí. Vyšlo najevo, že z prostředků arcidiecéze použil 450 tisíc dolarů jako „
poplatek za mlčení“ bývalého bohoslovce, který měl s Weaklandem sexuální poměr a po tomto „držhubném“ se zavázal veřejně o tom nemluvit.
Kromě toho Weakland osobně zakrýval pedofilní skandály ve své arcidiecézi tak, že vlastnoručně skartoval důkazy sexuálního zneužívání ze strany jemu podřízených kněží. Později se k tomu sám přiznal konstatováním, že věděl o duchovních, kteří páchali sexuální delikty na dětech v jeho arcidiecézi, ale nic s těmito poznatky neudělal.
Rembert Weakland vydal v roce 2009 svou autobiografii, ve které se přiznal k tomu, že dlouhá léta vedl jako homosexuál dvojí život, udržujíc intimní kontakty s mnoha muži.
V březnu 2019 se metropolita Milwaukee, arcibiskup Jerome Listecki, rozhodl odstranit Weaklandovo příjmení ze všech budov, které patří arcidiecézi s odůvodněním, že tak zkompromitovaný člověk nemůže být patronem žádné církevní instituce.
„Důvěryhodnost“ informačních pramenů Overbeeka a Gutowského podrobili ostré kritice přední polští historici. Prof. Paweł Skibiński z Varšavské univerzity poukazuje např. na skutečnost, že Overbeek se vůbec nezabývá prameny, které popisují osobu jeho klíčového svědka Boczeka. Upozorňuje na skutečnost, že Overbeek používá nedokázaná Boczekova obvinění na adresu Sapiehu jako základní argumentační materiál pro další závěry, což je naprosto nepřijatelné. Poukazuje na skutečnost, že při práci se svazkem vytvořeným komunistickou státní bezpečností by položil sedm otázek, zatímco Overbeek odpovídá pouze na jednu z nich. Zároveň si prof. Skibiński klade rétorickou otázku: "
Proč je tomu tak?" A hned si i odpovídá: „
Podle mě jako historika buď jde v tomto případě o člověka, který nechápe estébácké svazky, nedokáže zhodnotit celý jejich komplikovaný obsah, nebo, bohužel, jde o vědomé uvedení čtenáře v omyl“ (více v materiálu polské tiskové agentury PAP
https://www.pap.pl/aktualnosci/news%2C1547032%2Coskarzenia-wobec-jana-pawla-ii-w-kurii-krakowskiej-nie-pojawil-sie-nawet
Pokud by Overbeek nebo Gutowski měli zájem o informace pocházející skutečně ze zdrojů, které jsou verifikovatelné seriózním archivním zkoumáním, obrátili by se se žádostí o jejich zpřístupnění na krakovskou arcidiecézi. Jiný významný polský historik Dr. Marek Lasota však v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že na krakovském arcibiskupském úřadě se neobjevil ani náznak jejich zájmu či dokonce nějaká žádost o zkoumání archivních pramenů, týkajících se čtyř duchovních, které dva novináři zmiňují v materiálech (kardinála Sapiehu a tři kněze, které měl údajně krýt kardinál Wojtyła – Bolesława Saduśe, Eugeniusze Surgenta a Jósefa Lorance).
Na knihu Overbeeka a televizní reportáž Gutowského zareagoval v pořadu zpravodajské televize
Polsat News také Dr. Karel Nawrocki, předseda polského Institutu národní paměti (
Instytut Pamięci Narodowej), který ze zákona spravuje svazky bývalé polské komunistické státní bezpečnosti UB a SB a vede vyšetřování zločinů komunismu. Podle jeho hodnocení kniha i reportáž mají zásadní metodologické chyby a jako historik je „
otřesen kompozicí tohoto materiálu i této knihy“. V rozhovoru předseda Institutu národní paměti dále uvedl: „
Znám tyto dokumenty a znám i výzkumy našich historiků. Nedokážu vám však odpovědět na otázku, zda (tato kniha a reportáž) je výsledkem trestuhodné absence profesionálních dovedností, protože dokumenty sesbírané v Institutu národní paměti je třeba umět číst a používat je, nebo je to prostě zlý úmysl, který byl motivován úkolem dokázat jistou tezi.“
Jako historik znalý věci poukázal na případ kněze Józefa Lorance, který byl použit v předmětné knize a reportáži na diskreditaci sv. Jana Pavla II. Loranc v 70. letech sexuálně zneužíval několik malých děvčat. Ale reakce Karla Wojtyły, který se jako arcibiskup o tom dozvídal, byla jednoznačná a rozhodná. Nawrocki pro
Polsat News vytkl Overbeekovi a Gutowskému, že necitovali dokumenty, které by nepasovaly do určité kompozice a emocí, které měla kniha a reportáž vyvolat. „
Musím to říct, protože když se kardinál Wojtyła 2. března dozvěděl o kauze Lorance, tentýž den mu zakázal činnost a 10. března nákladní automobil, který pořídili Lorancovi bratři, odvezl jeho věci z farnosti.“ Myslím, že hlas šéfa instituce , která se dlouhodobě a seriózně věnuje zkoumání nejnovějších dějin Polska, je velmi důležitý.
Můj pohled na závěr
Na závěr si dovolím nabídnout ctěnému čtenáři vlastní komentář ke kauze bombastického „demaskování“ údajných selhání sv. Jana Pavla II. a možná při tom budu více osobní, než ve zbytku článku.
Nikdo, kdo používá svědomí a už naprosto nikdo, kdo se snaží následovat Krista a být věrný Jeho zákonům, nemůže projít lhostejně nebo zlehčovat těžké zločiny sexuálního zneužívání dětí a zejména obrovskou křivdu, která je páchána na obětech pedofilů. K lidem, kteří pedofilní zločiny služebníků Církve nejen odsuzovali, ale s těmito zločiny podle svých poznatků a možností i rázně bojovali, nepochybně patřil i sv. Jan Pavel II. Být svatým však neznamená být neomylným, neomezeným svými lidskými omezenými možnostmi a poznávacími schopnostmi a neznamená to ani mít recept na zázračné okamžité řešení důsledků lidského hříchu.
Kromě profesionálních skandalizatorů všeho katolického z více či méně seriózně se tvářících médií, otevřeně nepřátelských k Církvi, jsou to i mnozí progresivní „katoličtí aktivisté“. Ať už jsou to novináři, mediálně známí kněží, teologové. Snad nejznámější z nich je publicista Tomasz Terlikowski, se kterým jsem kdysi ve stejnou dobu dral lavice na stejné varšavské univerzitě a který byl ještě donedávna pokládán za velmi produktivního a erudovaného katolického autora. Dokud neprošel revoluční proměnou a nestal se z něj miláček progresivní kavárny a vyhledávaný „znalec“, „žalobce“ i „soudce“ reálných či sfabulovaných morálních neduhů kléru, zvaný především do vysílání rozhlasových stanic a televizí otevřeně nepřátelských vůči katolíkům.
Zdá se, že sjednocujícím prvkem těchto všech progresivních katolíků je odpor vůči některé části katolického magisteria, kterou neúnavně připomínal sv. Jan Pavel II., případně snaha o jeho zpochybnění. Většinou jde o katolické morální učení. Jan Pavel II. totiž neúnavně, navzdory častému mediálnímu lynči, zuřivosti a až živočišné nenávisti podporovatelů masového šíření umělých potratů či eutanazie, připomínal neměnné pravdy o tom, že lidský život je nedotknutelný od početí po přirozenou smrt a nikdo nemá právo na něj sáhnout. Připomínal také neúnavně pravdu, že člověk byl stvořený Bohem k Jeho obrazu, byl stvořený jako muž a žena. Připomínal Kristovo učení o nerozlučitelnosti manželství, které může být pouze výlučným svazkem muže a ženy. Připomínal pravdu o tom, že lidská sexualita je příliš vzácný dar od Boha na to, aby byla degradována na nástroj, který člověka zotročí pudy.
Ale je zde i druhá skupina lidí, která minimálně mlčky souhlasí s tím, že jméno sv. Jana Pavla II. je očerňováno. A sama se pokládá za skupinu pravdivějších, autentičtějších a možná i pravověrnějších katolíků, než jsou ti ostatní. Setkal jsem se s nimi naposledy v diskusi na sociální síti pod první částí mého článku. Jejich verbální útoky na osobu svatého papeže, od jeho obviňování z domnělého „modernismu“, za který si zřejmě zaslouží hanobení jména, přes konstatování, že by se v jeho případě neměl používat přívlastek „svatý“, až po kategorické vynesení rozsudku o tom, že „
kryl pedofily, což je těžký hřích“, jsou v podstatě totožné s tím, co předvádí progresivní antikatolický mainstream. Jen jsou zaobaleny do „svatějších“ slov. Když jeden z „nejpravověrnějších“ diskutujících katolíků zaútočil na obránce dobrého jména Jana Pavla II. s tím, že se klaníme modle, bezděky jsem si vzpomněl na ukázkové příklady diskusí s protestantskými sektáři, kteří katolíkům po staletí vyčítali přesně toto. Že katolická úcta ke svatým je modloslužbou.
Můj přítel profesor Paweł Bortkiewicz, vynikající morální teolog, před několika dny během postních duchovních cvičení pro posluchače katolické rozhlasové stanice
Radio Maryja připomněl stav rozkladu morálního učení Církve díky progresivním teologům, kterému se snažil sv. Jan Pavel II. všemožně zabránit: „
Papež z Polska velmi dobře znal situaci morální teologie a pozorně ji sledoval. Začal práci na encyklice, která by tyto záležitosti nově uspořádala. Byla publikována 6. srpna 1993 s názvem Veritatis Splendor a vyvolala prudký odpor části morálních teologů.“
Paweł Bortkiewicz dále poukazuje na jeden z hlavních kořenů současné hluboké krize Církve, s nímž Jan Pavel II. celý svůj pontifikát statečně bojoval: „
Sexuální revoluce a podlehnutí části katolíků včetně teologů a biskupů relativismu, to je kořen dnešní krize uvnitř Církve. (…) Jan Pavel II. zvlášť dlouho, rozhodně a přesvědčivě hlásal pravdu. Nepochybně proto je mimořádným cílem útoků. Právě proto se pokoušejí zdiskreditovat takové svědky pravdy, vymazat je. Už toto samotné by mělo být pro nás svědectvím.“
A na závěr celou kampaň shrnuje do jedné věty: „
Pro uvažujícího člověka je zcela zřejmé, že strhávání svatosti z papeže Jana Pavla II. má za cíl ukázat, že jeho učení nebylo a nemůže být věrohodné.“ Je tomu tak.
Dariusz Żuk-Olszewski
Převzato z
www.christianitas.sk/,
článek z 20. 3. 2023 naleznete
zde.
