V Polsku byla za jásotu liberálních médií a potlesku progresivních katolíků 8. března 2023 slavnostně uvedena na trh kniha nizozemského novináře, jistého Ekke Overbeeka, který působí tři desetiletí jako polský korespondent několika holandských levicových médií. Kniha s názvem
Maxima culpa. Jan Pavel II. věděl… s marketingovým podtitulem
Co Církev skrývá o Janu Pavlovi II.
Tomuto vydavatelskému počinu předcházela dobře připravená dehonestující kampaň ve více elektronických médiích i novinách, spojovaných s progresivně-liberální polskou opozicí, ale také s prostředím tvz. „otevřených katolíků“. Jde například o prokurzora mediálního boje za „právo na potrat“ deník
Gazeta Wyborcza (který vydává vydavatelství
Agora, vydavatel zmíněné knihy), televizi
TVN, která je dlouhodobě známá zálibou v přípravě a vysílání materiálů skandalizujících Církev a také urputným bojem s pravicovou vládou.
Newsweek, ale i kdysi katolický
Tygodnik Powszechny, jehož redakce sídlila na adrese krakovských biskupů a pravidelně svými články do něj přispíval Karol Wojtyła. Po úspěšné transformaci v duchu revoluční proměny se však zmíněný týdeník „vyrovnal s nechvalnou minulostí“ a dnes se pyšní svým nejprominentnějším pravidelným přispěvatelem – Tomášem Halíkem.
Deklarovaným cílem těchto snah je podle jejich protagonistů odhalení skutečné pravdy a pomoc obětem strašných skutků sexuálního zneužívání v prostředí Církve. Ti, kteří celou kampaň dokonale načasovali a řídí ji, se však netají, že jejich cílem je „
dewojtylizace“ Polska a „
definitivní rána“ zasazená „
roztahující se“ Církvi, „
vnucující svůj středověký pohled na člověka moderní společnosti“. Ale i politický boj s polskou vládní stranou ve volebním roce. Obvinění svatého papeže z toho, že kryl obzvlášť odporné zločince - pedofily, je k tomu ideální prostředek.
Staré, ale dobré nebo jak použít ověřený recept à la KGB
Pokud má náhodný pozorovatel při množství dnešních mediálních „historických“ kauz se zjevným záměrem zničit něčí dobré jméno i dlouhá desetiletí po jeho smrti nutkavý pocit déjà vu, tedy pocit již viděného a zažitého, nemusí nutně vyhledat odbornou pomoc. V mnoha případech profesionální manipulátoři nebo rychlokvašené mediální celebrity skutečně sahají po ověřených receptech. Zdá se mi, že v případě dehonestující kampaně zacílené na sv. Jana Pavla II. a jeho dílo, je inspirací příběh jistého Rolfa Hochhutha, německého dramaturga, autora divadelního představení s názvem
Náměstek.
Z neznámého třicátníka se středoškolským vzděláním, řadového zaměstnance vydavatelství, se náhle stala celebrita. 20. února 1963 divadlo „
Volksbühne“ – vyhledávaná avantgardní a mezi levicovými aktivisty oblíbená divadelní scéna v Západním Berlíně – poprvé odehrála toto dílo. Režisérem byl známý reformátor tehdejšího německého divadla Erwin Piscator. Ze dne na den se stal z Hochhutha nejznámější dramaturg tehdejšího západního světa, přičemž jeho dílo bylo přeloženo do několika desítek jazyků. Stovky kritiků po celém světě se předbíhaly v oslavných ódách na toto „veledílo“ moderního divadla. O co v tomto představení, které se ukázalo jako nástroj jedné z největších manipulací 20. století, šlo?
Hlavní hrdina představení, osoba papeže Pia XII., náměstek Krista na zemi (proto název „Náměstek“), je prezentována jako osoba podláka, nehodného svého úřadu. Chová se především jako politik, který ve chvíli největší historické zkoušky, ve chvíli nadvlády Hitlera nad Evropou, chce za každou cenu zachránit materiální a společenské postavení Církve. I za cenu života milionů Židů, kterým by sice jako světový vůdce a autorita milionů katolíků po celém světě mohl pomoci otevřeným odsouzením nacistických zločinů, ale pro jakési korporátní zájmy vlastní „firmy“ si vybral cestu mlčení. V příběhu vystupuje i „spravedlivý“ kněz – fiktivní jezuita Riccardo Fontana, jehož výzvu k záchraně římských Židů však papež ignoruje. Fontana si tedy demonstrativně připíná na sutanu Davidovu hvězdu a odjíždí v židovském transportu do nacistického vyhlazovacího tábora.
Toto velmi čitelné dehonestující schéma, bez reálného historického ukotvení, bylo v očích milionů diváků po celém světě velmi úspěšné. Vzbudilo mezi nadšeným obecenstvem morální pobouření a znechucení ze zkaženosti a dvoutvářnosti církevních autorit. Diváci na představení dostávali do rukou malou brožurku, ve které se na 45 stranách nacházela dokumentace, která měla ilustrovat negativní postoj Apoštolského stolce k otázce záchrany Židů. Postoj rezignace, kapitulace, farizejství a lhostejnosti.
Miliony lidí uvěřily tomu, že Pius XII. byl „Hitlerovým papežem“. Tak ho nazval ve své knize John Cornwell. Přestože Pacelli jako první ze světových morálních autorit, jasným manifestem v encyklice
Mit Brennender Sorge, které byl spoluautorem, jednoznačně odsoudil Hitlera a nacismus. Historická fakta však šla stranou. I svědectví židovské obce krátce po II. světové válce, ve kterých děkovala papeži za přímou či nepřímou záchranu téměř milionu životů pronásledovaných Židů.
Přestože v roce 2007 vybuchla v americkém magazínu
National Review skutečná mediální bomba, vymyšlená legenda o pronacistickém papeži žije dodnes. Autor článku
(celý článek si
lze přečíst zde)
Ion Mihai Pacepa, dvouhvězdičkový generál obávané rumunské komunistické tajné policie Securitate, šéf rumunské zahraniční rozvědky a osobní poradce Nicolae Ceaușescua, uprchl na západ v roce 1978. Pacepa ve zmíněném textu uvádí, že Rolfovi Hochhuthovi dodali podklady pro zmiňovanou divadelní hru a s ní distribuovanou „brožurku“ agenti Securitate. Celá akce však probíhala na objednávku a pod taktovkou KGB, přičemž ji dozoroval legendární generál Ivan Agajanc, šéf dezinformační sekce KGB. Předcházelo tomu rozhodnutí sovětského vůdce Chruščova z roku 1960 „najít něco“ proti nedávno zesnulému Piovi XII., který byl v Kremlu zvláště nenáviděn pro své rozhodně antikomunistické postoje.
V KGB se dohodli na tom, že k realizaci tohoto plánu se nejvíce hodí Rumuni, kteří mají mnoho kontaktů jak ve Vatikánu, tak v Západním Německu. V Německu totiž Pacelli, pozdější Pius XII., působil jako nuncius. O dva roky později se v hotelu v Ženevě setkali zástupci Securitate se státním sekretářem Svatého stolce Agostinem Casarollim. Výsledkem tohoto setkání bylo skandální umožnění třem příslušníkům rumunské tajné policie „pracovat“ v tajných vatikánských archivech. Ti si za tři roky své usilovné práce shromáždili kvantum fotokopii dokumentů, které patřičně upravené tak, aby z nich byla zřejmá vina Pia XII., předali mladému ambicióznímu zaměstnanci německého vydavatelství. Ponechme bez odpovědi otázku, co k takové spolupráci s komunisty vedlo zmíněného Casarolliho. Faktem je, že navzdory přiznání hlavního organizátora celé dezinformační kampaně, mýtus o nacistickém papeži žije dál.
KGB si svou práci zjevně dělala k radosti kremelských soudruhů výborně. A zřejmě vytvořila výborný vzorec pro to, čeho jsme dnes svědky vůči dobrému jménu sv. Jana Pavla II.
Nizozemské kladivo na polského papeže
Kampaň „demytologizace“ Karla Wojtyły je v Polsku v plném proudu a nabírá na obrátkách i na Slovensku. Do vědomí celých národních společenství, pro které je stále sv. Jan Pavel II. velkou morální autoritou jako neúnavný obránce především morálního učení Katolické církve, učení o manželství a rodině, o nedotknutelnosti každého lidského života, obránce těch nejbezbrannějších, je systematicky vstřebáván vykonstruovaný obraz Jana Pavla II. jako „ochránce pedofilů“. Bohužel za mlčení těch, kteří by mlčet neměli, ale za hlasitého štěkotu těch, kteří nepromarní jedinou příležitost kopnout si do vlastní Církve.
Jak na to poukázal známý polský novinář a publicista Piotr Semka: mlčí ctění profesoři, kteří za svou vědeckou kariéru vděčí Karlovi Wojtyłovi a kteří „
se roky vyhřívali v záři autority papeže Poláka“, mlčí mnozí mediálně známí kněží, kteří se ještě před lety pasovali za „
blízké přátele“ papeže.
Emeritní slovenský arcibiskup Bezák si však pospíšil a nechal se v rozhovoru pro progresivistický Deník N slyšet, že u Jana Pavla II. byla „
snaha zachraňovat kněžství jako instituci silnější než snaha pomoci obětem“. Jistě ho za toto mnohomluvné krátké vyjádření pochválí i na Pohodě.
Za života sv. Jana Pavla II. a ještě jistý čas po jeho smrti bylo v Polsku nepředstavitelné, a to dokonce i v prostředí sekulární levice a jejích médií, aby někdo přímo zaútočil na jeho osobu a snažil se ji textem či televizní reportáží dehonestovat. Sice občas omílali v západním tisku obvinění vůči papeži, který svou „
rigidní sexuální morálkou vnucovanou katolíkům“ měl být zodpovědný za množství obětí AIDS v Africe, ale to bylo víceméně všechno. Na „autorskou tvorbu“ v této oblasti se dlouho neodvážil nikdo.
První začal veřejně na Jana Pavla II. útočit a dehonestovat jeho památku Jerzy Urban se svým týdeníkem
Ne. Bývalý mluvčí komunistické vlády v 80. letech, člověk – jemně řečeno – pochybných morálních kvalit. Deník
Gazeta Wyborcza, který nyní stojí v čele v antiwojtyłovské kampani, léta vydělával velmi slušné peníze na speciálních přílohách, které měly mapovat jednotlivé papežské cesty Jana Pavla II. ve své vlasti a přinášet jeho homilie a proslovy. Postupně se však zbavovali tabu a k tvorbě dehonestujících textů začali využívat ochotné apostatické kněze. Zvláště se v této oblasti proslavil postupným stupňováním primitivismu svých útoků na Jana Pavla II. jistý Stanisław Obirek, bývalý jezuitský kněz.
Útoky na osobu Jana Pavla II. začaly mít velmi specifický charakter – například byly přebírány texty západních novinářů, kteří navštěvovali Polsko s cílem uskutečnit „senzační odhalení“ – například najít důkazy pro údajný románek papeže s Wandou Półtawskou, či dokonce najít jeho dítě, které měl mít s nějakou neznámou ženou. Toto však zjevně na polské veřejné mínění nezabíralo, právě naopak. Tyto směšnětrapné vymyšlené historky nijak neotřásly autoritou svatého papeže. A tak bylo třeba přitvrdit. A najít skutečné kladivo na pověst svatého papeže. Ideální by bylo udělat z něj člověka, který kryl pedofily. Role tohoto kladiva se velmi vděčně zhostil již zmiňovaný Holanďan Ekke Overbeek, který napsal výše uvedenou knihu
Maxima culpa. Jan Pavel II věděl…
Sice žije tři desetiletí v Polsku a věnuje se práci korespondenta několika holandských médií, ale dosud nebyl znám jako „badatel“ dějin polské Církve, i když do ní velmi rád kope. V roce 2013 se proslavil i ztrapnil zároveň. Svou první knihu pod názvem
Bojte se. Oběti pedofilie v polské Církvi hovoří propagoval prostřednictvím již neexistující nadace „
Ne lękajcie się“ (Nebojte se).
Zmíněná nadace, která se měla oficiálně věnovat pomoci obětem pedofilie v Církvi, zanikla s velkým rachotem v roce 2019. Pouze tři měsíce poté, co jedna z čelních představitelek polské ultralevice Joanna Scheuring-Wielgusová, spolu se zástupci zmíněné nadace, ve Vatikánu odevzdala do rukou papeže Františka zprávu o údajné ochraně kněží sexuálně zneužívajících děti polskými biskupy. Když se papež František dozvěděl, že tam přítomný šéf zmíněné nadace, Marek Lisiński, měl být obětí pedofilního kněze, podal mu ruku a po chvíli modlitby se sklonil a ruku mu jako gesto pokory a prosby o odpuštění za křivdu spáchanou služebníkem Církve - políbil.
K překvapení mnoha v prosinci 2021 vyšlo najevo, že Lisiński si celé zneužívání pedofilním knězem vymyslel a křivě ho při tom obvinil. Soud konstatoval nevinu kněze a falešná obvinění ze strany Lisińského.
Overbeek se však proslavil také oslavnou ódou na „
naději pro moderní Polsko“ – téměř hagiografickou knihou o vůdci polské liberální opozice Donaldu Tuskovi.
Výběr nizozemského „
definitivního demaskovatele skutečného Jana Pavla II.“, kterému se dostane všemožné mediální podpory, nebyl zřejmě náhodný. Upozornil na to výše citovaný redaktor Piotr Semka. Právě v Holansku byla za pontifikátu Jana Pavla II. veřejně deklarovaná největší nevraživost vůči jeho morálnímu učení a jeho osobě. Pro lepší dokreslení těchto postojů stojí za zmínku, že během apoštolské cesty sv. Jana Pavla II. v Holandsku v květnu 1985 se na trase, kterou papež v papamobilu projížděl, nacházely rozvěšené plakáty s vypsanou odměnou za jeho zabití, nebo plakáty s textem „
Polská vodka je lepší než polský papež“, či plakáty podepsané reálně existující teroristickou organizací, které vyzývaly k protipapežským nepokojům a nabádaly odpůrce papeže, aby na setkání s ním přicházeli v přilbách a s holemi. Ve stejné době 150 mladých lidí na amsterodamském náměstí Dam oběsilo na improvizované šibenici figurínu znázorňující Jana Pavla II.
V další části se dočtete také o tom, co se píše v Overbeekové knize, o obviněních kardinála Adama Sapiehu, který byl světitelem a duchovním otcem Karla Wojtyły a reakci historiků na ně.
Dariusz Żuk-Olszewski
Převzato z
www.christianitas.sk/,
článek z 13. 3. 2023 naleznete
zde.
