Zpochybňování motivů svých každodenních povinností
Je dobré se často při každodenní práci, činnostech, které vykonáváme, povinnostech, které nám jsou přiděleny v práci nebo při domácích pracích, ptát sami sebe na motivace, které stojí za tím, co právě děláme.
To je případ jak v domácích tak i pracovních záležitostech. Jsou však chvíle, kdy nás samotný rozsah pracovní zátěže, povinností a věcí, které musíme v danou chvíli udělat, přiměje zastavit se a v postoji bezradnosti se ptát: O co vlastně jde v mém každodenním, příslovečném "bolehlavu"?
V životě křesťana je příležitostí k takovému "zpomalení", "zastavení" v každodenním shonu nepochybně právě prožívaný půst. Ježíš nám říká tato slova: "Jste moji přátelé, když budete dělat, co vám přikazuji" (J 15,14). Zkusme si ve světle těchto slov přečíst, v jakém stavu se nachází tato příslovečná "bolest hlavy" uprostřed naší každodenní zaneprázdněnosti.
Možná by stálo za to, abyste si během 24 hodin, které vám tento den života přináší, vybrali byť jen malý okamžik a zamysleli se nad motivacemi, kvůli kterým chcete udělat to, co jste si naplánovali. Najde se v těchto motivacích místo pro to, abyste si řekli, že to, co dnes hodláte udělat, se naplní, protože jste Ježíšovým přítelem a On vás také vnímá jako přítele, protože plníte to, k čemu vás povolal?
V evangeliu, o kterém jsme uvažovali, se objevuje pravda, že ne my jsme si vyvolili Ježíše, ale on si vyvolil nás. Jednoduše řečeno, předurčil nás, abychom šli a přinášeli ovoce (srov. J 15,16). Má to, co budu dnes dělat, co bude mým úkolem jako: matka, manželka, otec, manžel, dítě, kněz, řeholník, řeholnice, člověk v letech nebo třeba unavený stařec, šanci přinést ovoce plynoucí z poselství, že Ježíš si mě pro tento úkol - a pro konkrétní cíl - vyvolil, aby ovoce mého nasazení bylo trvalé, tedy: vedlo mě nakonec ke svatosti a bylo zásluhou pro nebe?
Někdy se snažíme mít pod kontrolou vše, co se kolem nás děje, a divíme se, že se nám to nedaří. Otázka: Je možné mít všechno pod kontrolou? Možná by stálo za to, abychom se při plnění svých každodenních úkolů snažili nejprve získat Krista - tedy spolupracovat s jeho milostí. Všechno ostatní bude následovat správným způsobem, s vlastní dynamikou. Takový byl život svatého Kazimíra, který jako královský syn neztratil ve spěchu tehdejšího světa ze zřetele osobu Ježíše Krista, ale na první místo postavil jednotu s Pánem, a všechno ostatní pak zapadlo samo, protože to mělo základní kámen - Ježíše Krista.
