Čím více zkušeností má člověk se svým hříchem, když hřeší, tím méně si ho uvědomuje. Hřích proniká do krve, nervových buněk, mozku, návyků, ducha; a čím více proniká do člověka, tím méně si člověk uvědomuje jeho existenci. Hříšník si na hřích tak zvykne, že si už neuvědomuje jeho závažnost.
Tak jako šedý zákal v jednom oku brání vidění, tak hřích vždy zatemňuje mysl, oslabuje vůli a podněcuje člověka k páchání dalšího hříchu. Každý hřích usnadňuje další; svědomí se stává méně připravené na výčitky, ctnost je nepříjemnější a postoj k morálce opovržlivější a posměšnější. U některých lidí hřích působí jako rakovina, podkopává a ničí charakter, aniž by se účinky projevily po dlouhou dobu. Když se nemoc projeví, je tak pokročilá, že nemocný se vzdá téměř vší naděje na uzdravení.
Moderní člověk však ztratil dokonce i chápání slova „hřích“. Když zhřeší a pocítí následky svého hříchu (což se stává mnohým), hledá úlevu ve falešných a lživých sektách nebo se oddává alkoholismu či drogám. Za své nepříjemné pocity viní manželku, práci, přátele nebo ekonomickou, společenskou a politickou situaci. Často se z něj stává neurotik. Pokud je jeho neuróza dostatečně pokročilá, nějaký freudovský psychoanalytik mu řekne, že není plně zodpovědný za své činy, protože je „nemocný člověk“. To je pro něj další záminkou, aby si nepřiznal své hříchy.
Zůstáváme-li v hříchu tím, že ho popíráme, naši duši ovládne zoufalství. Hříšník může hřešit tak moc, že si neuvědomuje totalitní povahu své hříšnosti. Nikdy se nezamyslí nad tím, že současný hřích se přidává k tisícům jiných předchozích hříchů. Hříchy, ze kterých člověk nečiní pokání, vytvářejí nové hříchy a astronomický součet generuje zoufalství. Čím větší je zoufalství, tím větší je potřeba hříšníka uniknout mu prostřednictvím dalších hříchů.
Stav zoufalství hříšníka, který vzniká v důsledku nečinění pokání z hříchů, často dosahuje stupně fanatické vzpoury proti náboženství a morálce. Ti, kdo padli na dno, budou nenávidět duchovní řád nad sebou, protože náboženství jim připomíná jejich vinu. Tyto duše osudově dospějí k touze, podobně jako Nietzsche, zveličovat zlo, dokud se nesetře každý rozdíl mezi tím, co je spravedlivé, a tím, co je nespravedlivé; pak budou moci beztrestně hřešit a spolu s Nietzschem říci: "
Zlo, buď moje dobro!"
Pohodlnost nahradí morálku, krutost se stane spravedlností, žádostivost láskou. V těchto duších se množí hřích, až se stanou trvalým sídlem satana, prokletého Kristem jako vybělené hroby tohoto světa. Toto je příběh "dobrého člověka", který věří, že nikdy nespáchá hřích.
(...) Skutečně neodpustitelným hříchem je popírání hříchu, protože samozřejmě už není co odpouštět.
(arcibiskup ctihodný Fulton J. Sheen)
Převzato z
Podcasty otca Radovana,
článek z 8. 3. 2023 naleznete
zde.
