Zamyšlení nad evangeliem 2. neděle v postní.
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše.
Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých." (Mt 17,1-9)
Právě jsme dočetli evangelium o proměnění Pána Ježíše. Co nás při naslouchání napadlo? Nač jsme přitom mysleli? Čemu jsme se přitom naučili? Změní to ode dneška, od zítřka náš denní život?
Na evangeliu je hrozné to, že mu člověk může stokrát naslouchat, a přece se neprobudí ze svého duchovního spánku.
Jak je to možné? O čem si člověk začne myslet, že to už dokonale zná, to zná zpravidla pramálo: rodiče své děti, žena svého muže, muž svou ženu. Ani povahové chyby, ani různé krize nezabíjejí lidské vztahy tak, jako zevšednění, návyk, rutina.
Poněvadž jsme křesťané, máme o náboženství pramalý zájem: to už znám. Máme pramalý zájem o bibli, o evangelia: to už znám, to už jsem slyšel mockrát. Většina z nás umře, aniž jsme si jedinkrát přečetli celý Nový zákon. Jaký význam má pro nás dnešní evangelium o Proměnění? Slyšíme, že apoštolové byli stejní jako my, že byli také propadlí návyku, že i oni, ač žili denně s Pánem – nebo právě proto – ho neznali. Jako nám, i jim bylo třeba proměnění, zvláštního popudu, osvícení, zjevení, aby ho nově uviděli.
Evangelium není nějaká historka z minulosti. Je to i proroctví o tom, co se stává i dnes. V dnešním evangeliu je předpověď, jak se budeme chovat my, co jsme zač i my. Co děláme špatně i my, aniž si to často uvědomujeme. „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí?“ – To je modlitba i za nás.
Evangelium, to je život, který Bůh žije mezi lidmi: jak Bůh jedná s lidem, jak lidi jednají s Bohem, jak s Ním špatně zacházejí.
Apoštolové byli na Pána navyklí. Viděli ho každý den. Jedli a pili s ním. Slyšeli bezpočet jeho řečí, jeho kázání. A čím více ho slyšeli, tím méně ho poslouchali – vždyť oni ho už znají, to Pán mluví k jiným, co ho ještě neznají!
Pán tedy rozhodl, že to tak dál nenechá. Vzal si je stranou, do samoty, na horu, kde bylo více ticho, než je zde v našem kostele, kam si Pán Ježíš dnes přivedl vás. Tam se apoštolové uklidnili, ztišili. Nic se tam nedělo, nic zvláštního nebylo k vidění, jen Pán stál před nimi. Tam tedy Ježíše uviděli, zadívali se na něj.
Také nás si sem vzal s sebou Pán Ježíš. Zde je naše Hora proměnění. I zde se před námi promění do podoby chleba, svatého pokrmu. Ztišíme, zklidníme se dnes natolik, abychom Pána uslyšeli – ten hlas, který k nám mluví stále, ale my ho tak málokdy zaslechneme, tak málokdy si zapamatujeme, co jsme zaslechli, tak málo podle uslyšeného jednáme?
Kdyby se dnes ten div s námi udál, ani nám by se odtud nechtělo domů. I nám by tu bylo dobře.
Dojde dnes při svaté večeři k tomuto našemu setkání s Pánem? Bude to ve chvíli proměňování? Při svaté modlitbě Otče náš? Při svatém přijímání? Setkáme se dnes s ním, srdce na srdci?
Bratři, kéž bychom alespoň jednou zažili tento zázrak proměnění, jako apoštolové zažili na hoře. To by pak náš život měl jinou hodnotu. Novou natrvalo.
