Den Svaté rodiny
Lukáš 2,41-52
Svatá rodina nebyla velká komunita. Ze sociologického hlediska složení „dva plus jedna“ nezajistilo generační výměnu. Komplikované byly i její vnitřní vztahy. Manžel z vlastní vůle, ale už ne biologický otec dítěte. To vše je zahaleno velkým tajemstvím, které se sice při narození poněkud rozptýlilo, ale později přišla šedá realita. Dokud chlapec nedovršil 12 let.
Potom, jak čteme u sv. Lukáše, odešel do Jeruzaléma na velikonoční slavnost. Nepočítali s tím, že budou muset čelit jedné z nejtěžších zkušeností, které může rodina čelit – zmizení dítěte. Marie a Josef si byli jisti, že Ježíš je poblíž. Jak vidíte, můžete si být jisti, že jste Mu blízko, a přesto Ho ztrácíte. Člověk si na přítomnost druhého dokáže tak zvyknout, že si ho přestane všímat. Můžete si zvyknout i na samotného Boha. Někdy se ztrácí i mezi slovy vroucích modliteb a v množství lidských záležitostí je to téměř pravidlem.
Když si Marie a Josef všimli Ježíšovy nepřítomnosti mezi svými příbuznými a přáteli, okamžitě začali pátrat. Jejich drama trvalo tři dny, dokud Ho nenašli v chrámu, kde seděl mezi učiteli ohromenými bystrostí jeho mysli.
Okamžik nalezení Ježíše je klíčovou zkušeností. Zdálo se, že ho jeho rodiče znovu objevili. Věděli, kdo je, a přesto je ohromil. Evangelista uzavírá tuto zprávu slovy: „Pak šel s nimi a vrátil se do Nazareta; a poslouchal je. A Jeho Matka věrně uchovávala všechny tyto věci ve svém srdci.“ Vrátili se do každodenního života, který od té chvíle – ztracený a nalezený – rozhodně nebyl stejný. Byli rodina prožívající krizi, kterou překonali díky vzájemné lásce.
Dnes se díváme na Marii, Josefa a Ježíše a děkujeme Bohu za to, že nám dal příklad silné a milující rodiny. Děkujme za naše rodiny a lásku, kterou v nich prožíváme. Děkujme našim rodičům a prarodičům, že nás naučili hodnotám, se kterými jsme vyrazili do světa, abychom je předávali dál a zakládali na nich svůj život.
Rafał Soroczyński
