Lukáš 1,39-45
Evangelium nás učí blízkosti a ukazuje, jak by měly vypadat vztahy mezi lidmi, pro které je Kristus někým důležitým. Můžeme to vidět na příkladu dvou žen, které se staly matkami z vůle Nejvyššího. Právě toto vědomí, že Ježíš je na cestě, způsobuje, že jsou ohromené, jsou radostné, modlí se ve chvále a pomáhají si navzájem.
Zdrojem radosti je i požehnaný stav Alžběty, která po letech čekání, již v pokročilém věku, dostala dar mateřství. Bůh ji tímto způsobem odměnil za léta důvěry a přijímání Jeho vůle. Matka největšího z proroků dnes stojí mezi námi jako další patronka adventu – žena trpělivě čekající na přijetí života, otevřená zázrakům, schopná uctívat Pána s čistou radostí.
Když se obě setkají, dojaté nadpřirozenou milostí, nemohou si neužít vzájemnou přítomnost. Jsou do tohoto setkání plně zapojeni, otevírají se tajemstvím, která v sobě nesou. Z této blízkosti se rodí dobro a péče o bližního.
To je ten zázrak Vánoc, po kterém tak toužíme. Uvědomujeme si skutečně, jak úzce to souvisí se slovy: „Měl jsem hlad, měl jsem žízeň, byl jsem nahý, byl jsem cizinec...“?
Ano, Vánoce nejsou jen vánoční koledy, betlémy, rodinná setkání, ale jsou to i oznámení o stvoření evangelia, které bude popisovat Ježíšova slova a činy; které budou obsahovat obsah, který se i pro Ježíšovy učedníky stane nepohodlnou lekcí. Přes dvě tisíciletí, a z toho vyplývající sociokulturní změny, Bůh nevyslal žádný signál, že souhlasí s ověřováním evangelia a jeho přizpůsobováním potřebám současnosti.
Není v něm slovo, které by dnes ztratilo smysl, žádné přikázání, které by přestalo platit, žádné podobenství, kterému by moderní člověk nerozuměl. Evangelium bylo, je a vždy bude Novou knihou. Buď ji přijmeme jako celek, nebo ji najdeme mimo sebe.
Křesťanství uzavřené ve sféře deklarací, omezené na zbožné mimikry, nakládající s náboženstvím instrumentálně, ignorující evangelijní volání po milosrdné lásce, pouze předstírá, že je živým potomkem implantovaným do Ježíše. Ve skutečnosti je to suchá, hořlavá větev.
Kéž v nás tyto dny zažehnou touhu přijmout Krista a Jeho učení. Ať nás učí dívat se na člověka tak, abychom v něm mohli objevit Ježíšovu tvář.
Rafał Soroczyński
