VERONIKA PODÁVÁ PÁNU JEŽÍŠI ROUŠKU
Hle, člověk potupený, purpurem zahalený, bolestně zraněný věncem z ostnů zmučený. Ke mně teď on obrací pohled svůj.
Já jsem Bůh tvůj, jen láskou svou zahojíš ránu mou, hříchem lidí spáchanou. Já stále rád tě mám.
Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.
„Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku… Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář…“ (Iz 52,14; 53,3)
A přece z davu vystupuje Veronika a podává Pánu Ježíši roušku na osušení potu a krve, která mu stéká po tváři. Jeho pozorné a něžné Srdce přijímá tuto službu ženy a Božsky jí odměňuje. Na šátku se najednou objevují rysy jeho svaté tváře.
Požehnání je jako laskavé podání roušky a osušení zmučené tváře. Požehnání je jako příchod kohosi živého do studené osamělosti, jako nečekané uzdravení, jako vyhraná válka. Požehnání je příchod Boha do nemocné současnosti, je to začátek zázraku, možnost nemožného, porážka pekla, vítězství nebe a počátek zrodu nového lidstva.
Abys mohl bližním žehnat, musíš si nejdříve sám přiznat hříchy, kterými jsi je pohoršil a dělat za ně pokání. Pak jim odpustit urážky, kterými ti ublížili. To znamená, že ty urážky už nevztahuješ sobecky na sebe, ale zříkáš se jich, a tak se osvobozuješ od jejich negativního vlivu. Potom můžeš přijmout druhé v lásce takové, jací jsou a žehnat jim, aby se stali tak krásnými, jak chce Bůh. A Boží požehnání určitě přijde.
Ať tvář našeho Pána zazáří nad tebou jako slunce nad zemí, která dává teplo všemu živému.
Ukřižovaný Ježíši, smiluj se nad námi!