Nedávno jsem četl, že Ježíš jde na poušt na čtyřicetidenní ústraní nikoli z vlastní vůle. Věnujte prosím pozornost prvnímu čtení, které nám církev dává tuto neděli. Poznáváme v ní střípek z Noemova života. I on se ocitl v centru čtyřicetidenního procesu, také stěží dobrovolně. Příkladů je více – Mojžíš nebo Eliáš, i oni se ocitli uprostřed čtyřicetidenního soudu, ne nutně z vlastní volby. Jak říká jeden autor, Bůh rozhoduje, dává zkušenosti.
Na první pohled, při pozorování zmíněných starozákonních postav, které předcházejí Krista, mám dojem, že podstatou takového pokusu je odhalit, v čem spočívá důvěra v Boha. Ale nejenom. Čtyřicetidenní pobyt na poušti také vytváří šanci rozeznat, „jakých hranic strachu a vlastní odolnosti je třeba dosáhnout, abychom Mu skutečně důvěřovali“. V některých kulturách je zvyk zasvěcování ctěn i dnes. Obvykle postihuje dospívající chlapce. Pokud se chtějí stát muži, musí čelit těžkým zkušenostem – osamělosti, bolesti, strachu, selhání.
Jde o to vytvořit příležitost pro mladého člověka zažít zranění vlastního, často povýšeného ega. Učí se tak nejen pokoře, ale přijímní i vlastního omezení.
Zrání spočívající v objevování hodnoty vlastního života většinou probíhá v prostoru temnoty a s ní spojeného strachu. Dospělost se nedá naučit z učebnic. Je to dosažitelné pouze v kontextu obtížných zkušeností. To je důvod, proč Ježíš jde do pouště, aby se čtyřicet dní postil. Dospívá (pamatujte, že je Bohočlověk). Noe, Mojžíš a Eliáš také rozvíjejí kvalitu svého lidství v žáru těžkých zkoušek. V našem životě je to stejné, potřebujeme výzvy, abychom se stali více lidmi. Dobře prožitý půst nám k tomu může pomoci.
