Zamyšlení nad evangeliem 1. neděle v postní.
Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby.“
On však odpověděl: „Je psáno: ‘Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.’“
Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: ‘Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.’“
Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno: ‘Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.’“
Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: „To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“
Tu mu Ježíš řekl: „Odejdi, satane! Neboť je psáno: ‘Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.’“ Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu. (Mt 4,1-11)
V dnešním evangeliu jsme slyšeli o trojím pokušení Páně. Zamysleme se proto nad tématem pokušení.
I Kristus byl pokoušen. I na Něho i satan troufl. Udivuje vás to. Kristus – Boží Syn – byl pokoušen. Ale nesmíme zapomenout, že Kristus je také člověkem. Skutečným, reálným člověkem. Jeho lidství není jen nějaký reálný převlek, který si obléklo Jeho božství. Jeho lidství je skutečná lidská přirozenost, je to tělo, duše, rozum, vůle a vše, co k tomu patří – schopnost trpět a radovat se, mít hlad, žízeň, smutek, strach, rozčílit se, cítit se opuštěným, být pokoušen. Tím vším je nám Kristus blízký. A satan ví, že má před sebou také člověka. A proto zkouší, co s ním dokáže. Z toho můžeme vyvodit první poučení – být pokoušen je údělem každého člověka. Patří k našemu lidství. Za pokušení se nemusí člověk stydět.
Co je to pokušení? Je to vše, co nás svádí ke hříchu. Pokušení jsou vnější – je to jen to, co vidíme, slyšíme, co na nás zvenku působí a vede nás ke zlému. Pokušení vnitřní povstává v nás – jsou to různé myšlenky, představy, nápady, které se vynořují v našem nitru. Jeden zkušený mistr duchovního života říká, že nejdříve na člověka, který se rozhodne žít s Kristem, doléhají pokušení vnější – lidé se mu posmívají, rozmlouvají mu to, vyhrožují mu. Když tato pokušení odezní, člověk v nich obstojí, posměch ustane, pronásledování odezní, povstávají pokušení vnitřní. Dokud ty hlasy dorážely na člověka zvenku, člověk odolával a nebral je vážně. Nyní povstávají uvnitř. Člověku se vybavují vzpomínky, oživují se staré hořkosti, člověk domýšlí určité věci, dostavují se pochybnosti. Toto pokušení je dílem naší fantazie, našeho lidského sobectví a to vše umocňuje skrytý vliv ďáblův.
Zdá se, že období totality bylo obdobím vnějšího pokušení. Dorážela na nás ze všech stran. Někteří podlehli, jiní obstáli. Nastala doba svobody. Nikdo nám nezakazuje chodit do kostela. Někteří přišli a jiní odpadli. Ti, kteří zachovali věrnost v době totality. Jak je to možné? Obstát v jednom typu pokušení ještě neznamená obstát v druhém – nepodlehnout lákání mamonu, konzumismu apod.
Pokušení samo o sobě ještě není hříchem. I Kristus se jim musel protrpět. Hříchem je pokušením souhlasit. I ta nejhorší myšlenka, představa, která člověka napadne, není hříchem, pokud s ní člověk nesouhlasí.
Největším nebezpečím u pokušení je, že si ho jako pokušení vůbec neuvědomujeme. Tím, že jsme ztratili vědomí hříchu, ztratili jsme i vědomí pokušení. Projevuje se to tím, že určité myšlenky, určité nabídky, určité vlivy už vůbec nepovažujeme za pokušení. Že neumíme rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a ďáblem.
Pokušení nepřichází obrazně řečeno, s rohy a kopytem. Neukazují svou ďábelskou tvář. Naopak projevují se líbivě, sympaticky a užitečně.
Vezměme si první pokušení Páně – proměň kamení v chléb. Copak to nebyla dobře míněná rada? Copak nevyjadřovala soucitný, sympatický zájem o hladového člověka? A přece neponoukala k ničemu zlému – neponoukala přece ke krádeži, loupeži, jenom k tomu, aby si pomohl. Pán však věděl, že se jedná o pokušení k sobectví, k zneužití své moci. Pán ví, že podlehnout tomuto pokušení znamená pootevřít vrátka – že i v nepatrné věci, ve které člověk podlehne, se v člověku něco naruší.
Umíme opět pokušení nazvat pokušením? Dokážeme určitou nabídku, určitý názor, určitou myšlenku, představu, určitý pořad v televizi, určitou zábavu, diskotéku určitou módu, určitou společenskou atmosféru nazvat pokušením? Dokážeme si uvědomit, že s pokušením nelze laškovat, nelze s ním vést dialog? K pokušení můžeme zaujmout jen jediný postoj – pokušení je třeba odmítnout. Tak, jak odmítl Kristus – zmiz, satane, kliď se!!
Pokušení bývá líbivé – ďábel nabízí chléb – tělesné rozkoše, nabízí lacinou popularitu – vrhni se dolů, nic se ti nestane, obdiv lidí, nabízí moc a majetek – to vše bude tvé. Všechno líbivé věci. Za cenu zneužití, pokušení Boha a nakonec klanění se ďáblu.
Zamysleme se nad pokušením v našem životě – nad myšlenkami, zahořklostmi, nápady, které jsou pokušeními a ve kterých si libujeme. Nad vnějšími podněty, společnostmi, příležitostmi. A uvědomme si, že se jedná – o pokušení. A odmítněme je.
Jen tak dokážeme bojovat s nepřítelem – když ho poznáme a usvědčíme.