Eucharistie jako slunce

K opálení stačí stát na slunci. Ostatní je jen otázkou času, který sluneční paprsky potřebují ke své práci. Ale i duše se umí opálit! Stačí být v paprscích Eucharistie. V křesťanské spiritualitě nacházíme velmi krásné a zároveň teologicky hluboké téma Eucharistie jako slunce.





Sám Věčný Otec používá toto přirovnání, když oslovuje sv. Kateřinu Sienskou:

„Eucharistické Tělo mého Syna je slunce, protože je jedno se Mnou – pravé Slunce. Tak jako na slunci není možné oddělit teplo od světla, tak nelze oddělit ani mou dokonalou jednotu s eucharistickým tělem Syna. Toto pravé a nedělitelné Slunce osvětluje svět a zahřívá všechny, kteří se chtějí zahřát v jeho paprscích (…). Říkám Vám, že toto Tělo je nedělitelné slunce. Proto nemůžete přijmout Tělo Syna Božího, aniž byste současně nepřijali Jeho Krev, ani Tělo a Krev bez Duše Slova, ani Tělo bez mého věčného Božství, protože jedno je neoddělitelné od druhého (…). Takže v této sladké svátosti, pod podobou bílého chleba."

V průběhu staletí došlo k mnoha zázrakům, které zahrnovaly přeměnu Hostie na solární kouli. Například v roce 878 v rukou patriarchy sv. Ignáce Konstantinopolského Hostie „září jako blesk“. Něco podobného se stalo během eucharistické slavnosti v jedenáctém století. O šest století později, když sv. Michal (svatý z 8. století) zvedl bílý chléb ve chvíli konsekrace, věřící uviděli „korunu nádherných paprsků, které vycházely z hostie a zářily jako slunce. Toto světlo se rozlilo po knězi a oltáři a zůstalo tak až do přijímání."

Sestra Yvonne Aimée, francouzská řeholní sestra a kandidátka na povýšení na oltář, měla nejednou nevšední zážitky tohoto typu. Jen před pár týdny její zpovědník zemřel ve věku devadesát šest let. Byl očitým svědkem záhadného pátrání sestřičky po zprofanovaných hostiích. Kněz měl od zlodějů propíchnutý obrázek malé, svítící Hostie.

Přirovnání Eucharistie ke slunci má kořeny v Bibli. V Zachariášově chvalozpěvu je Ježíš nazván „sluncem, které vychází z výsosti, aby dávalo světlo těm, kdo žijí ve tmě a stínu smrti“ (Lk 1,78-79).

Šavel, který šel do Damašku s úmyslem pronásledovat tamní křesťany, viděl z nebe světlo jasnější než slunce. Představuje se mu toto tajemné světlo: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ“ (Sk 26,15).

V Apokalypse sv. Jan popisuje Nebeský Jeruzalém, kde není potřeba, aby na něj svítilo slunce a měsíc, protože ho osvětluje Boží sláva a jeho lampou je Beránek.

Obraz slunce dokonale zapadá do Eucharistie, protože Hostií je Ježíš, Beránek Boží a vycházející slunce. Toto srovnání usnadňuje skutečnost, že po mnoho staletí byla Hostie tvarována jako bílý sluneční štít. Je známo, jak důležité je slunce v přírodě. Eucharistické slunce má nezastupitelnou úlohu i pro duchovní život: rozzáří duši, osvěcuje svědomí, zahřívá srdce, umožňuje celému člověku růst k Bohu.

Kniha Malachiáš zmiňuje ještě jednu důležitou funkci: „A Vám však, kteří se bojíte mého jména, vyjde slunce spravedlnosti, které má na křídlech uzdravení.“ (Malachiáš 3,20).

Paprsky „Slunce spravedlnosti“ tedy přinášejí s sebou především uzdravení: duše, těla, srdce.

Ježíš to dává jasně najevo sv. Gertrudě:
„Zde, v Eucharistii, ve velkorysé dobrotě svého Srdce léčím rány každého člověka: pozvedám ducha hříšníka, obohacuji duchovní chudobu darem ctností a utěšuji každého v jeho soužení.“



Z hloubky své víry v uzdravující sílu Eucharistie sv. Jan Zlatoústý promluvil k věřícím takto: „Když přistupujeme k Eucharistii, každý ať přistupuje ke své nemoci, neboť zde můžeme přijmout i uzdravení těla.“

Existuje tolik svědectví o zázračných uzdraveních v paprscích Eucharistie, že každý další zázrak na nás skutečně nezanechá hlubší dojem. Někdy jsou více překvapeni lidé daleko od Církve, jako například Voltaire, který vložil veškerou svou inteligenci do boje proti křesťanství během francouzského osvícenství. V dopise jedné paní se – ne bez dojetí – vyznává, že byl očitým svědkem zázraku, který se stal 31. května 1725 ve farnosti sv. Margaret. Obyvatelka Paříže Anna Lafosseová trpěla ztrátou krve už dvacet let. Pro vyčerpání téměř nevycházela z postele. Na slavnost Božího těla se rozhodla prosit o uzdravení, ale když se průvod s Nejsvětější svátostí přiblížil k její ulici, přemohly ji pochybnosti a strach. Právě v té chvíli se u ní objevila přítelkyně, která byla protestantka a nevěřila ve skutečnou přítomnost Krista v Hostii. Když viděla utrpení a strach nemocné ženy, začala ji povzbuzovat, aby zcela důvěřovala Zmrtvýchvstalému, jehož moc v nebi není menší než ta, kterou uzdravoval na zemi. V tomto povzbuzení Anna rozpoznala vytoužené znamení z nebe. Přikázala tedy, aby ji v křesle odnesli na ulici, kudy měl procházet průvod. Když byla monstrance nejblíže, vrhla se na kolena a začala křičet: „Pane, chceš-li, můžeš mě uzdravit; Věřím, že v Hostii jsi tentýž, který jsi vešel do Jeruzaléma: odpusť mi mé hříchy a budu uzdravena!"

Lidé se ji snažili dostat ze silnice, protože si mysleli, že je psychicky labilní. Ale šla za monstrancí, nejprve na kolenou a pak kráčela. Nabírala stále více síly, přestože cestou ztratila hodně krve. Po průvodu následovala bohoslužba, během níž byla žena zcela uzdravena. Když biskup rozpoznal nadpřirozenou povahu zázraku, nařídil, aby byl příběh sepsán a umístěn v kostele. Podle archivních záznamů se v letech 1725 až 1789 během procesí Božího těla událo přes sedmdesát zázračných uzdravení.

A co Voltaire? A co jeho víra? Možná ne něčím zázračným, ale záhadným v kontextu jeho ateistického psaní je vyznání: „Tato událost mi dala tenké pozlátko zbožnosti, mně, který sloužím Bohu stejně jako ďáblovi.“

Je úžasné, kolik zázračných uzdravení na Slunci Eucharistie se v dnešní době děje v rámci charismatické obnovy Církve a ve všech druzích oáz eucharistické bohoslužby. Sestra Briege McKenna, irská sestra, která slouží kněžím po celém světě již více než pětadvacet let, napsala knihu, která poskytuje konkrétní příklady uzdravující moci Krista v Eucharistii.

„Jednou – píše sestra – po liturgii jsem se modlila s o. Kevinem za uzdravení. Mezi shromážděnými bylo i dítě s rodiči, které trpělo těžkým onemocněním mozku. Během pozdvihování Nejsvětější svátosti dítě zvedlo hlavu a natáhlo ruce k hostii. Následující den nemoc zcela zmizela. Na téže bohoslužbě byla dívka, která byla mormonkou. Mluvila jsem o skutečné přítomnosti Zmrtvýchvstalého v Eucharistii a silně jsem povzbuzovala lidi, aby na Něho hleděli v hostii. Tato dívka byla přivedena, aby se s ní modlilo. Měla ochrnuté ruce. Když Hostii zvedli, dívka natáhla zdeformované ruce, uvědomujíce si, že se s ní děje něco výjimečného. Ve skutečnosti se její ruce staly naprosto normálními.

To však neznamená, že se v nás nic neděje, když nedochází k takovým velkolepým uzdravením. Paprsky Slunce -Eucharistie vždy pohltí duši svou září a teplem lásky, ačkoli mysl si tuto činnost často neuvědomuje. Probíhá v nás přeměna, která se neprojeví hned. Tak jako plody, které dozrávají ve slunečních paprscích ne hned, ale postupně, i naše zrání do věčnosti v záři Eucharistie probíhá pomalu a hluboko. Uvědomění si této pravdy diktuje především trpělivost a vytrvalost v adoraci. Belgický král Baudouin se rozhodl raději abdikovat než podepsat zákon umožňující potraty. Před Nejsvětější svátostí strávil mnoho hodin.

Takto hovoří o své zkušenosti s modlitbou: „Skoro vždy bylo pro mě těžké zůstat v pokoji a kontemplovat Boha v tichu a suchu víry. Přesto vím, že je třeba vystavit svou duši slunci a nebát se „ztrácet“ čas v kapli, kdy člověk ani nic necítí. Musíte dát slunci čas na opálení; chce to trochu trpělivosti.“

Během trpělivého klanění se Bohu v hostii nás proměňují paprsky, které zůstávají očím neviditelné. Pokud Pán dovolí některým lidem vidět tuto duchovní realitu, je to proto, aby nás jejich svědectví ještě více upevnilo v pevné víře.

V tomto duchu se sestra Faustyna dělí o tuto zkušenost:

„Když jsem byla v kostele a čekala na zpověď, viděla jsem, jak z monstrance vycházejí paprsky a šíří se po kostele. To pokračovalo během celé služby. Po požehnání (tyhle paprsky se rozešly) na obě strany - a vrátily se do monstrance. Jejich pohled byl jasný a průhledný jako křišťál. Požádala jsem Ježíše, aby zapálil oheň své lásky ve všech vlažných duších. Pod těmito paprsky se srdce zahřeje, i když je studené jako blok ledu, i když je tvrdé jako skála“ (Deníček 370).



Sestra Maria-Terese Dubouché, zakladatelka Institutu reparační adorace, s potěšením zvolala:

„Který tvor, kdyby byl vystaven pouze působení tohoto Slunce, by nezažil jeho zahřívací a povzbuzující působení? Která duše by se pod pohledem Ježíše -Eucharistie mohla vymanit z Jeho ochrany? Nechat se v tichu opalovat a nechat se pohltit propastí Ježíšovy lásky: to je tajemství adorace v duchu a pravdě, která spočívá ve svobodném vstupu do adorace samotného Ježíše před Otcem."



Eucharistie září zvláštní nádherou v hodinách temnoty, kdy všechna ostatní světla lidské naděje a síly zhasnou.

V Deníku sestry Faustiny nacházíme úžasnou poznámku: „Dnes jsem viděla, jak se svatá tajemství vykonávají bez liturgických rouch a v soukromých domech, pro chvilkovou bouři, a viděla jsem slunce, které vycházelo z Nejsvětější svátosti a jiná světla zhasla. To znamená, že byly zatemněné a všichni měli oči obrácené směrem k tomuto světlu, ale momentálně tomu nerozumím“ (Deník 991).

Sestra Faustina tuto vizi nechápala, protože se týkala války, které se už nedožila. Její proroctví se však naplnilo: záře zločineckých ideologií konečně pohasla a vyšlo „Slunce spravedlnosti“.

Eucharistie neustále září na nebi mučedníky Církve. O spojitosti slavení Eucharistie a umučení za víru svědčí četné dokumenty z dob raného křesťanství. To poslední vyplývá z prvního: křesťanská oběť čerpá svou sílu z Kristovy oběti; věrnost v lásce až do konce je živena láskou Toho, který nás první miloval ve své Eucharistii. Tak to bylo na začátku křesťanství, tak to bylo včera a je to i dnes: v Číně, Afghánistánu, Libanonu, na Východě i na Západě… Během poslední půlnoční mše byly zmasakrovány desítky katolíků v Jakartě (Indonésie).

V paprscích eucharistického slunce nacházejí svou sílu křesťané, kteří odolávají totalitní výstavbě „moderní Evropy“ zbavené Pravdy. Žádná pastorační myšlenka nemůže oživit Církev tak plodně jako Eucharistie. Po období „revolučních“ změn ve francouzské církvi zůstalo mnoho kostelů prázdných.

Kde lidé hledají Boha? Tam, kde se opravdu nechá najít, kde se stane Potravou a Světlem. Kostel mnišské komunity v Jeruzalémě, který se nachází v srdci Paříže, nabízí během eucharistické liturgie úchvatný pohled: kolik lidí se tam přichází modlit! Zde je jedna z mála oblastí pravé křesťanské obnovy v Paříži, jedna z mnoha ve Francii a na Západě – jedna z mnoha.

Tajemství přitažlivé síly těchto duchovních oáz spočívá v neustálé adoraci, ve věrném a odvážném otevírání srdce „Světlu světa“ – Kristu, který naplňuje jednou dané slovo: „Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmách, ale bude mít světlo života“ (Jan 8, 12).

Zdroj: Trwajcievmilosci

Převzato z https://modlitba.sk/, článek ze 16. 2. 2023 naleznete zde.