Už to nejsou sporadické případy. Stále častěji slyšíme o veřejném zřeknutí se církve, formálních i neformálních odchodech. Existují různé důvody, proč se lidé rozhodnou přerušit pouto s církví. Jedním z nejčastěji deklarovaných je však zklamání z lidí církve a v žádném případě nejde pouze o laiky.
Každý odchod by měl komunitu bolet. Každý jednotlivý akt apostaze by měl být podnětem ke změně pro ty, kteří zůstanou. Těm, kteří jsou příčinou pohoršení a kteří svým postojem činí církev nespolehlivou, by každé oznámení o odchodu ze společenství mělo zatěžovat svědomí.
Tváří v tvář prohlášením a skutečným skutkům apostaze můžeme jako lidé církve udělat jen tolik: darovat pocit, že cesta k návratu je vždy otevřená. Odcházejícímu je třeba pozorně naslouchat, naslouchat jeho motivacím a argumentům, i když jsou pro nás bolestné. Základem je respekt ke svobodě druhého člověka, ale také péče o něj a jeho věčnou spásu.
Naše věrnost Otci a naše touha po těch, kteří odešli, nejsou v rozporu. Dialog s jinak smýšlejícími, přátelské vztahy s těmi, kdo se postavili mimo církev, nejsou zradou Otcovy lásky. Naopak, jsou jeho součástí, protože Boží láska, jak nás učí evangelium, se zesiluje tam, kde člověk, využívající dar svobody, opouští domov svého otce.
Pro ty, kteří tvrdí, že to není problém víry, ale institucí, žádám, aby si v modlitbě, kterou – jak věřím – neopustí, mohli být jisti, že je Bůh v této slabé, nedokonalé a hříšné církvi. Povzbuzuji také pana Davida, kterého si vážím a jehož umělecké výkony obdivuji.
Rafał Soroczyński
