V poslední době různá média hlasitě, někdy s velkým zápalem, informují o pádu katolické církve. Mnoho lidí ze světa politiky nebo různých známých osobností propagovalo a podporovalo napadání církve v Polsku.
Dnes vidím, že mnozí věřící jsou z toho v depresi a smutní. Často je slyším říkat, co bude teď? Jak si poradí kněží? Neodmítne mladá generace hodnoty, které utvářely Evropany po generace? Nezničíme tradice a historii Evropy? Jak bude naše společnost vypadat, pokud jejím základem nebude rodina skládající se z matky, otce a dětí?
Mezi věřícími je mnoho smutku, nářku a pláče nad církví, nad jejich milovanou a milující církví.
Vybavuje se mi scéna z evangelia, kdy trpící Ježíš, již zbičovaný a trním korunovaný, jde na Golgotu. Cestou potkává ženy, které nad ním pláčou. Pláčou pro Ježíše.
Dnes mnoho zbožných lidí pláče nad církví. Ježíš jim řekl: "... plačte raději sami nad sebou a nad svými dětmi!" (Lukáš 23:28)
Církev je Kristus. Podívej se na sebe věřícího, pláč nad sebou.
Kráčíš po zemi jako Ježíš? Miluješ až do konce, neodsuzuješ, ale nosíš lidem kolem sebe lásku?
Ježíš odpouštěl. A ty?
Žij jako Ježíš a církev bude krásnější.
Církev není v troskách, protože Kristus není v troskách. A ty?
Kostel je plný vzkříšeného Krista. A ty?
Nevidím dnes ve světě lepší životní prostředí mimo církev. Nikde jinde není tolik života, naděje a perspektivy.
Neplačme nad Tělem Kristovým, ale každý sám nad sebou, abychom toto Tělo Kristovo skutečně utvářeli.
Bože, chraň mě a můj život před zkázou. Dej mi otevřenost a odvahu víry, abych naplnil svůj život Tebou. Amen.
Rafał Soroczyński