Narodila jsem se a vyrostla v katolické rodině. Na základní a střední škole jsem chodila pravidelně do kostela na mše a hodiny náboženství. Ve čtvrtém ročníku střední školy jsem složila závěrečné zkoušky z náboženství s vyznamenáním. Zároveň jsem na popud své kamarádky s ní zašla za kartářkou, která mi řekla nějaké nesmysly. Na střední škole jsem se také začala zajímat o ezoteriku a v té době začaly problémy.
Začala jsem studovat medicínu a vzdálila se od Boha.
Nechtěla jsem chodit s rodiči na nedělní mši a jen z otcova donucení jsem s nimi šla do kostela. Pamatuji si, jak jsem seděla v poslední lavici a nenáviděla lidi, kteří se modlili, a když jsem viděla kněze celebrovat bohoslužbu, moje nenávist byla tak velká, že kdybych měla příležitost, mohla bych ho zabít. Nejhorší na tom bylo, že jsem měla sebevražedné myšlenky. Smrt mě doslova pronásledovala krok za krokem a volala mě k sobě. Pamatuji si, jak jsem se musela chytit lampy na nástupišti, když přijížděl rychlík, abych neskočila do kolejí. Nikdo z mého okolí nevěděl, co se to se mnou děje, naopak jsem byla považována za bavící dívku a „duši party“. A tak mi uběhla léta studia. V posledním pátém ročníku mě před diplomovými zkouškami (od kterých jsem byla jako velmi dobrá studentka osvobozena) čekala zkouška z laryngologie, téměř nesplnitelná v prvním termínu. Věděla jsem, že ať budu studovat sebevíc, praktickou a teoretickou zkoušku nezvládnu.
Večer před zkouškou, když už jsem ležela v posteli, jsem z této bezmoci plakala a křičela: „Pane Bože, jsi-li – pomoz mi! " V tu chvíli jsem ucítila, jak mi někdo utírá slzy z očí (a to jsem byla v pokoji sama) a slyšela jsem sladký hlas: „Neboj se. Všechno bude v pořádku. Tuto zkoušku složíš.“ Byla jsem tak klidná, že jsem okamžitě usnula. Ráno jsem si vzpomněla na tento slib, ale pro jistotu jsem požádala Pána, aby mi poslal ptáka, aby to potvrdil. V tu chvíli přiletěli tři velcí ptáci (šedohnědí se žlutými zahnutými zobáky). Všichni si sedli na plot za kuchyňským oknem, dva z kraje odletěli a třetí zůstal (vypadalo to, jako by ho tihle dva chránili). Třetí pták se posadil do květináče s půdou a začal jedno po druhém zvedat křídla, díval se na mě a koupal se v písku. Ten pohled byl tak krásný, že jsem z něj nemohla spustit oči. Uvědomila jsem si, že pokud okamžitě neodejdu z domu, přijdu pozdě na zkoušku, a tak jsem požádala Boha, aby ho už odvedl. Vtom se pták ke mně otočil zády a odletěl (mám doma mnoho knih o ptácích, ale v žádné jsem tento druh nenašla).
Šla jsem na zkoušku a složila ji jako jediná ze čtyř v ročníku. Po promoci jsem nastoupila do akademického kaplanství a poté do Obnovy v Duchu svatém, která se sešla v kostele na Lékařské akademii. Bylo mi tam velmi dobře, ale po krátké době nám kněz - exorcista, který se o nás staral, navrhl společný výlet do letoviska v Jastrzębia Góra, kde mělo být obnovení křestních slibů, křest Duchem svatým a modlitba za uvolnění. Cítila jsem, že tam musím jít, protože to byla moje poslední šance na proměnu.
Pár dní před tímto víkendovým výletem se konalo setkání obnovy a pak se stalo něco zvláštního. Když jsem se ocitla mezi těmito svými věřícími, měla jsem pocit, jako by někdo změnil můj pohled. Šokovaně jsem se na ty lidi podívala a pomyslela jsem si: „Co to dělají! Modlí se, chválí Boha, zvedají ruce. Koneckonců se zbláznili. Je třeba je co nejdříve umístit do psychiatrické léčebny!“ Vždy jsem se po setkání s kamarádkou Beatou, která bydlela poblíž, vrátila domů. Tentokrát, přestože Beata seděla přede mnou, jsem ji vůbec neviděla. Nastoupila jsem tedy do tramvaje sama a cítila se velmi nešťastně. Když jsem šla z autobusové zastávky domů, podívala jsem se na oblohu.
Předtím jsem cítila, že tam je Bůh a andělé, ale teď nebe ztichlo. . . jako by bylo úplně prázdné. V tu chvíli jsem zaslechla hlas: „Vidíš, jak se cítíš? Bůh se o to vůbec nestará a mně záleží na těch, kteří mi slouží. Když se přede mnou pokloníš, budeš slavná a bohatá.“ Před sebou jsem viděla krásné bílé sídlo (jako v "Dynastii") a velký bazén, kde jsem seděla. V tu chvíli ke mně přistoupil můj sluha – pohledný blonďák v pruhovaném polotričku a tlustým zlatým náramkem na zápěstí. Přinesl mi pití a aktuální noviny na stříbrném podnose. Zvedla jsem to a na titulní straně byl můj obrázek a článek o tom, jak jsem bohatá.
Od té doby uplynulo 20 let, ale já tuto scénu vidím, jako by se stala jen před chvílí. Byla jsem tak nešťastná, že jsem nemohla ani myslet na to, co se děje, ale něco hluboko ve mně mi řeklo: „Jdi ode mě, Satane!“ Šla jsem dál směrem k domu a myslela jsem si, že možná nejsem na celou tu věc s křesťanstvím připravena. Myslela jsem, že půjdu k baptistům nebo buddhistům (tenkrát jsem protestanty neznala a neviděla jsem mezi nimi rozdíl), ale znovu jsem slyšela stejný hlas – tentokrát ustaraný: „Ne, baptisté ne, protože je tam Ježíš. Raději se drž dál od Ježíše!“ Přišla jsem domů a plakala jsem. Nevěděla jsem, co dělat. V den plánovaného odjezdu jsem šla ráno do práce. Počasí bylo hrozné – listopadová bouřka. Pršelo a foukalo. Na konci směny jsem se rozhodla, že do Jastrzębia Góra přece jen pojedu. Když jsem to řekla svému asistentovi, najednou jsem pocítila zimnici, štípaly mě oči a měla jsem horečku.
Přitulila jsem se k horkému radiátoru. Můj asistent, překvapený a znepokojený, se zeptal: „Co se stalo, paní doktorko?“ Viděl, že právě před minutou jsem byla obrazem zdraví. Po práci jsem se vrátila domů a začala balit. Vzala jsem silonovou, velmi lehkou tašku, pyžamo, pantofle a svíčku. Cítila jsem se špatně a byla jsem slabá. Z posledních sil jsem vyšla z domu a velmi pomalu šla na autobusovou zastávku.
Měla jsem pocit, jako by taška vážila tunu, i když byla velmi lehká. Táhnula jsem ji skoro po zemi, a pak jsem na konci bloku uviděl svého kamaráda, který jel také s námi. Beata byla velmi překvapená, když mě viděla jít pomalu. Vždy jsem byla plná energie a kamarádi mi říkali „pštrosí roadrunner“ nebo „úběžník“, protože se mnou sotva kdo držel krok. Řekl jsem Beatě o svém náhlém onemocnění a ona řekla, ať se tím netrápím, protože je to normální. Protože mi ďábel nemohl jinak zabránit v odchodu, zaútočil na tělo. Řekla, že jakmile se tam dostaneme, bude vše v pořádku. Když jsme asi po 2 hodinách dorazili do resortu, kde jsme po večeři obnovili své křestní sliby, čekala nás modlitba za vylití Ducha svatého, pomazání olejem a někde mezi tím přímluvná modlitba.
Přítomnost Pána byla tak hmatatelná, že jsem viděla i stín Ježíše, který mezi námi procházel. Cítila jsem, že kdybych se natáhla, popadla bych lem Jeho roucha. Během modlitby jsem si uvědomila, kdo jsem - hříšník (i když jsem si dříve myslela, že nedělám nic špatného) a viděla jsem, kdo je svatý Bůh. Propukla jsem v pláč, uvědomila jsem si svou bídu, a pak jsem uslyšela hlas Páně: „Neboj se! Jsem s tebou a nikdy tě neopustím. Neboj se! Já tě provedu.“
Mé srdce bylo tak klidné, že i kdyby vypukla třetí světová válka, bylo by mi to jedno. Když jsem se vrátila do světa a každodenních povinností, část tohoto klidu se kamsi vypařila, ale v srdci byl stále přítomen. Jak Bůh slíbil, všude mě úžasně vede. Udělala jsem dvě specializace, obhájila doktorskou práci, navštívila mnoho zemí a každý den mi Pán dává důkazy o své lásce a péči a zachraňuje mě před všemi nebezpečími. Chvála Pánu!
Rafal Soroczyński
