O nedělích a svátcích zpíváme ten známý chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“.
Začíná to přesně stejnými slovy, jako zpívali chvalozpěv andělé u Betléma, když se zjevili pastýřům při narození Ježíše Krista. Tento chvalozpěv zřejmě byl něčím úžasným, nebeským a pastýři zažívali zcela něco mimořádného.
My když zpíváme tady to „Sláva na výsostech Bohu“, tak to máme ještě delší, než je zachyceno v Písmu svatém. Je tam doplněno všechno možné další kvůli čemu stojí za to Pánu Bohu provolávat Sláva.
Možná stojí také za to si povšimnout, co vlastně v tom chvalozpěvu Pánu Bohu předkládáme, co Mu svěřujeme a za co Ho chválíme. Tento chvalozpěv má být také něčím, co vlastně připomíná Vánoce. O všech těch svátcích, které prožíváme v každé neděli, bychom si měli být tak nějak víc vědomi, že právě to vánoční poselství se nás má trvale dotýkat.
V jednom překladu textu jsem také narazil na to, že místo „Sláva Bohu“ to lze překládat slovy „Hurá, ať žije Bůh“. Když jsem chodil do první třídy, tak nás soudružka učitelka v tělocviku vždycky seřadila a svým mohutným hlasem zvolala: „Sportu nazdar!“ A my všichni jsme volali: „Zdar! Zdar! Zdar!“ Už jsme se na to těšili. A tak jsem si představil, že tady to „Sláva na výsostech Bohu! Hurá, ať žije Bůh!“, může být nesené podobným nadšením, které má stoupat z našich srdcí. A tento chvalozpěv má pak být nejenom to, co je tady přesně předepsáno, ale má to pokračovat dál, že máme i osobně přidávat k tomu, za co chceme Pána Boha chválit a oslavovat.
Tak až zase budeme zpívat při mši svaté tento chvalozpěv, tak ať si uvědomujeme, že se tím přidáváme k tomu ohromnému sboru andělů, archandělů a všech dalších, kteří takto chválili Pána Boha. Ať se snažíme jim to moc nekazit.
Amen!
