V životopise svaté Terezie z Avily je uveden příklad řeholnice sestry Magdaleny z Kříže, nechvalně proslulé mezi všemi vizionáři té doby, která v XVI. století udivovala Španělsko zázraky, proroctvími a odpověďmi ze všech možných věd a která více než 38 let podváděla i největší teology, biskupy a kardinály té doby.
Nešťastná řeholnice uzavřela dohodu s ďáblem a i když se jí dostalo milosti návratu, byla vyloučena z řádu a své dny skončila v temnotách.
Magdalena de la Cruz se narodila v Cordobě v Andalusii v roce 1487. Své pozdější jméno přijala po Marii Magdaléně, která je v církvi zmiňovaná jako žena, ze které Ježíš vyhnal sedm démonů (Mk 16,9). I Magdalena se později stane kajícím hříšníkem, a žila v přísné askezi za své hříchy. Její (zdánlivá) mimořádná zbožnost a zázraky, které uskutečňovala, se staly známými po celém Španělsku a dokonce i ve velké části Evropy, až do takové míry, že ji Karel V. požádal, aby jeho syna, prince Philipa II. „obklopila boží milostí.“
Magdalena se již ve svých pěti letech stala ve městě známou pozoruhodnou oddaností, která není u holčiček jejího věku úplně běžná. Když dosáhla pátého roku života a modlila se v kostele, zaslechla pozoruhodnou, sladkou hudbu. Objevil se u ní mladík s hustými černými vlasy, oblečený v tak třpytivém plášti, až musela zavřít oči. Když si někteří vyslechli příběh této události, uvěřili, že to byl sám Ježíš. Zpráva o této události se šířila po celé Cordobě a mnozí zatoužili Magdalenu vidět.
Třídění zjevení je obtížné, nedá se s určitostí říci, která zjevení raného života Magdaleny byla nebeská a která vlivem démona, protože stejně jako u jiných mystiků, i u Magdaleny je často vliv zlého. Stejně jako v případě Joba povoluje Bůh ďáblovi, aby ho pokoušel, tak zaútočí často i na mystiky, aby otestoval jejich víru, lásku a oddanost.
Pro Magdalenu je rozeznat mystické dary a milosti velmi obtížné, nakolik je dítětem, a bylo to v období, kdy ukazovala pravou zbožnost a hlubokou oddanost s upřímností a jednoduchostí dítěte.
Je však známo, že uzavřela smlouvu s ďáblem, takže musel být moment, kdy nebeská zjevení ustupovala nebo se úplně ukončila a
zjevení už převzal ďábel.
Malá Magdalena žije jednoduchý život v rodině chudého řemeslníka a zatímco je příkladem skromnosti, dostává nadále vize. Jak však plyne čas, téma zjevení přitahuje pozornost mnoha lidí, že se jednoho dne rozhodne odejít z domova a útočiště si najde v nedaleké jeskyni, kde se opět dostává do extáze. Když se probudí, zjistí, že byla zázračně přenesena zpět do postele svým andělem strážným.
Zázračně se u ní brzy objeví člověk, který se vedle ní zjevil i v kostele a uvěří, že je to Ježíš. Žádá ji o mírnost ve své askezi, aby neohrozila své křehké dětské zdraví. Říká jí, že ji čeká velký osud a bude potřebovat sílu. Magdalena utíká do kostela poděkovat Ježíši a cestou potká těžce kulhajícího muže, který ji prosí, aby mu pomohla vyjít schody. Muž, sotva vylezl několik kroků, se najednou napřímil a s velkým překvapením a vzrušením vyrazil ulicemi města, aby
nadšeně oznamoval, že se uzdravil! Magdalena vešla do kostela už sama a upadla do hluboké extáze. Kdosi ji šel hledat a když ji našel v kostele ve stavu extáze, v jejích očích uviděl odraz nebe a čehosi, co se zdálo jako Nejsvětější Trojice obklopená společenstvím svatých.
Magdalena je později, po tom, co vyléčí slepce a němý se na její přímluvu rozmluví, podrobena různým výslechům s cílem zjistit, jestli jsou její vize skutečně pravdivé nebo jen výmysly, ale na podvod nic nepoukazovalo.
Když dovrší deset let, je už krásnou dívkou, ale kvůli zachování čistoty ukrývá své tělo pod dlouhými černými šaty a sukněmi. Stále si však myslí, že je i přes toto oblečení stále krásná a jeden den se v rámci pokání snaží ukřižovat se na stěně svého pokoje. Přibije si na zeď obě nohy a levou ruku. Z ran jí proudí velké množství krve a sama z velké bolesti omdlí. Maso na ruce i nohou se roztrhne, celou svou vahou klesá na hruď a zlomí si přitom dvě žebra.
Rodiče hned zavolali lékaře, který jí obvázal všechna zranění, ale Magdalena stále hoří touhou trpět za odčinění hříchů a obvazy si z ran odváže, kvůli čemuž později ještě více onemocní.
Na Bílou sobotu roku 1497 je Magdaléna na lůžku. Zdá se, že umírá, pravděpodobně proto, že dostala infekci z jejího neúspěšného ukřižování. O půlnoci se s hlasitým výkřikem posadí na posteli, znovu roztrhne obvazy z ran a tvrdí, že je vyléčena. Tvrdí, že přišel sám Ježíš a vyléčil ji.
Tři měsíce před jejím prvním svatým přijímáním přestane Magdalena jíst. Postí se až do neděle jejího prvního svatého přijímání, přičemž půst probíhá bez komplikací. Nasvědčuje tomu i její zdravý vzhled bez nějaké vyhublosti.
V den obřadu, přesně v okamžiku proměnění, hlasitě vykřikne, a do konce mše svaté zůstane v prostraci. Při odchodu všem vysvětluje, že Pán jí dal Eucharistii do úst, aniž by ji musela přijmout od kněze.
Jako šestnáctiletá překvapuje mimořádnou oddaností a neutuchající touhou pokračovat v podílení se na odčiňování za hříchy. Mnozí ji už vidí jako budoucí světici, protože kdo jiný, ne-li světec, mohl dělat takové mimořádné askeze? Když se sama zbičovala až do řádného krvácení, její rány byly do rána zázračně uzdraveny.
Byla zdravá na celém těle, výjimku tvořily jen dva prsty, které nebyly v takové délce jako ostatní, byly jen ve velikosti malíčku. Někteří říkali, že jsou takové proto, že jedné noci, když byla Magdalena ještě dítě, se jí během zjevení dotkl Kristus.
V sedmnácti letech, v roce 1504 se jí plní velká touha. Magdalena se stává františkánskou sestrou a duchovní dcerou svatého Františka a svaté Kláry. Vzhledem k její pověsti světice je s velkou radostí přijata do františkánského kláštera svaté Alžběty andělů v Cordobě, kde se stává inspirací pro ostatní sestry, z nichž ji mnohé obdivují. Zároveň se projevují
varovné signály. Přestože o svém duchovním životě a zásluhách není příliš diskrétní, způsobuje si vážná utrpení, nese těžký kříž kolem celého kláštera, políbí ostatním sestrám nohy, přestává jíst a žije pouze (zdá se) ze svatého přijímání.
Všechny tyto skutečnosti jsou důvodem k určitým obavám, ale stále je zde její velká zbožnost a ochota udělat i ty nejpodřadnější práce, takže její „výstřelky“ jsou bagatelizované.
Po několika letech postulantky, v roce 1509, má jako dvaadvacetiletá pověst velké světice a proto se jejím nadřízeným zdá rozumné, že Magdalena vykoná vlastní sliby. Tato velmi očekávaná událost je dobře připravena. Všichni šlechtici se snaží zaujmout první místa v kostele a pro ještě větší slávu tohoto dne jsou arcibiskupské židle pokryty bohatě zdobeným sametem.
Magdalena bude ode dne obřadu známa jako sestra Magdalena z Kříže, na památku svého ukřižování v mládí.
Když samotný obřad začal, popochází dopředu, pokleká mimo svatyni čeká na slyšení kardinálovy promluvy.
Kardinál však místo nabádání nováčka k praktikování křesťanské poslušnosti, růstu ctnosti a zbožnosti, jak bývá zvykem, ji veřejně požádá, aby se za něho a celou diecézi modlila.
Potom se během Kyrie eleison stává něco velmi pozoruhodného – pozornost všech upoutá holubice, která, zdá se, sestupuje přímo ze stropu katedrály. Holubice přistává na rameni Magdaleny a vypadá to, že jí něco říká do ucha. Potom znovu vzlétne pod okno a zůstává tam až do konce obřadu.
Později, když vyletí z kostela, ti, kdo ji sledují, vidí, že letí téměř přímo nahoru, dlouho, až se zdá, že se nad ní uzavřela obloha. Zpráva o této události se velmi rychle rozšiřuje po celé zemi, dokonce i za jejími hranicemi.
Magdaléna začíná vykazovat ještě mimořádnější schopnosti. Aniž by opustila zdi kláštera, ví, co se děje v Cordobě i jiných městech, zejména v sousedním františkánském klášteře, ale také ve šlechtických domech Cordoby. Stejně jako v minulosti, i nyní upadá do extáze i během práce. Tehdy ji zanesou do její cely a diskrétně se vzdálí. Někdy ale ostatní sestry přinutí zvědavost tajně ji pozorovat a slyší její nesrozumitelné mrmlání a hlasité výkřiky utrpení.
Jak se dalo očekávat, zprávy o těchto pozoruhodných událostech se šířily velkou rychlostí a klášter zaplavila halda korespondence. Lidé téměř z celého světa žádají Magdalenu z Kříže o modlitby a duchovní pomoc. Přicházejí také velkolepé dary a klášter se stává cílem mnoha poutníků.
Právě tehdy se u Magdaleny objeví další mystický dar – zdá se, že dokáže předpovědět budoucnost. V roce 1515 oznámí smrt krále Ferdinanda v příštím roce, a také to, co se stane regentovi kardinálovi Franciscovi Jiménez de Cisneros v království Kastilie. On jí pak z vděčnosti dává nádhernou třpytivou monstranci, což zvyšuje obdiv a oddanost jejích spolusester i ostatních.
25. března 1518, v den svátku Zvěstování, řekne Magdalena ve vší diskrétnosti některé novinky své abatyši, které tuto ctnostnou ženu přivedou do zmatku a rozpaků.
Magdalena tvrdí,
že předchozí noc,
během slavnostní vigílie Zvěstování,
počala s Ježíšem dítě
mocí Ducha Svatého.
Magdaléna z Kříže, zářící světlo kláštera svaté Alžběty andělů, je těhotná! Vidina blížícího se skandálu přinutila abatyši nařídit Magdaleně, aby se o svém těhotenství nerozšiřovala a sama se v tichosti modlila o potřebnou radu, jak má dále postupovat. Plynoucími dny diskrétně sledovala Magdalenu s očekáváním, že se příznaky těhotenství u ní po několika týdnech již projeví. Magdalenino břicho je skutečně značně zaobleno a abatyše pozná, že přijde čas, kdy už „tuto práci“ Ducha Svatého, ... nebo přírody? už nebudou moci utajit.
Mnišky jsou následně informovány o situaci a klášter se rozdělí na dva tábory. Ten první sdružuje sestry, které o jejím zázračném početí pochybují, možná i proto, že Magdaleně ve skrytosti závidí. A tvrdí i to, že taková mimořádná věc se nikomu, kromě Panny Marie, neudála a v Písmu není žádné zmínky o druhém narození Ježíše v tomto světě. Jestli dosud nepochybovaly o její svatosti, nyní se už u nich projevují obavy.
Ale jsou zde i všechny ty velkorysé dary, žádosti o její orodování a modlitby... to vše má tendenci poukázat sestrám na jejich malou duchovnost a praktikování ctnosti. Mnohé z nich se pak u svého zpovědníka samy obviňují ze žárlivosti, navenek ji však musí skrývat. Tak se tedy pro mnohé toto nadpřirozené těhotenství jeví nepředstavitelným, protože takové zázraky Písmo svaté nepopisuje.
Na druhé straně „tábora“ stojí ty, které věří, že Bůh pracuje záhadným způsobem a jako Všemohoucí vylévá drahocenné milosti na tuto skromnou a pokornou služebnici už po několik let. Nedokáží pochopit, jak by mohla být pošpiněna ta, která je tak oddaná a zbožná a přitom nikdy neopustila zdi kláštera.
Na to však pochybovači odpovídají, že přece přijímá u sebe zpovědníka a zátarasy kláštera jsou položeny tak daleko od sebe, že umožňují průchod mnohem těžkopádnější bytosti než je Duch Svatý.
Pro oba tábory však je stanoven slib mlčení, ale některé se nedokáží udržet a mimořádná novinka se brzy dostává ven za zdi kláštera, šíří se Cordobou i zahraničím.
Magdalena přechází všechny narážky s naprostou lhostejností. Oddaná praktikování ctnosti znásobí vážnost svého pokání, naboso chodí po kouscích rozbitého skla, na záda si uvazuje nástroje těžkého umrtvování a nosí kající pás s trny a hroty.
Zpráva se dostává i k arcibiskupovi, který následně posílá tři zkušené ženy, porodní báby, aby Magdalenu vyšetřily.
Porodní báby ji pečlivě vyšetří a oznámí, že i když je pravda, že je mniška těhotná, její panenství je do značné míry neporušené a tedy nezpochybnitelné. Ve všech kostelích se rozezvučují děkovné modlitby a sestry, které ji podezřívaly, umlkají v pokání za své dřívější pochybující myšlenky.
Madgalena oznamuje na Štědrý den v roce 1518, že brzy bude rodit. Na konci zahrady kláštera pro ni připravují malý domek, neboť anděl strážný jí ve vizi doporučoval, aby rodila sama, bez lidské pomoci. Magdalena zůstává tedy v domečku po tři dny sama a komunita je v modlitbách. Když z něj Magdalena později vyjde, příběh, který vypráví, je neobyčejný...
Vypráví, že během Štědrého večera, porodila o půlnoci nádherné dítě, které vyzařovalo tolik světla, že mohla vidět jako kdyby bylo pravé poledne. Studený vzduch v pokoji se náhle zahřál a božské dítě vůbec netrpělo chladem. Magdaleně během této doby vlasy podivně rychle rostly a z černé havraní barvy se změnily na nejjasnější blond, s takovou délkou, že do nich mohla zavinout dítě a udržovat ho tak v teple, jako v nejměkčí tunice.
Jako důkaz tohoto zázraku odstřihne několik blond kadeří dříve, než se vlasy vrátí do normálu. Sestry pak soutěží o několik zázračných vlasů jako o vzácnou relikvii.
V příběhu o pozoruhodném narození Magdalena dále uvádí, že ráno po Vánocích dítě odešlo, ale zůstala jí popraskaná prsa od kojení i s nedávno obdrženými stigmaty na těle. Představená k ní opět posílá porodní asistentky, aby zkontrolovaly věrohodnost jejího tvrzení a také proto, aby zjistily, zda její panenství není vzhledem k této události znesvěceno.
Brzy se katedrálou rozléhá slavnostní Te Deum a dary přicházejí v takovém množství, jako nikdy předtím. Ve skutečnosti je celá tato akce – jak se později ukáže – organizována a páchána ďáblem, zejména dvěma démony se jmény Balbano a Patorrio.
Někteří však stále o těchto zázračných událostech pochybují a tak jednoho dne ráno dorazí do kláštera mnišský exorcista, aby všechny spekulace a fámy ukončil. Magdalenu najde ve vytržení. Když se k ní přiblíží, spatří, že má v těle zapíchnuté dvě dlouhé jehly, jednu v noze, druhou v ruce. Jehly má zapíchnuté hluboko, přesto Magdalena necítí žádnou bolest, je vůči nim necitlivá, což v myslích mnoha lidí potvrzuje, že její extáze jsou autentické. Když jehly vytáhne ven, z ran jí vytéká malý proud krve.
Přísnému testu se podrobuje i Magdalenino postění. I přes tento důkaz je podrobena dalšímu testu týkajícího se úplného zdržování se jídla, které údajně praktikuje již jedenáct let.
Kdosi naznačil, že jí někteří nováčci jídlo tajně přinášeli a tak abatyše dává příkaz, aby se u dveří do Magdaleniny cely nonstop střídala stráž složená ze dvou mnichů z blízkého františkánského kláštera. Navíc nařizuje, aby byly přibity i okenice.
Magdalena však po několika dnech náhle mizí. Nacházejí ji až v opačné části zahrady, spící u fontány. Je to záhadné, mniši však abatyši ujišťují, že v dozoru nepolevili ani na minutu.
Magdalena jim to celé objasňuje slovy, že ji na toto místo přepravil sám svatý František. Nikdo jí to neumí vyvrátit, ani poskytnout pro tento zázrak žádné jiné vysvětlení a tak se dochází k závěru, že je to v Magdalenině mimořádném životě jen další zázrak. I kvůli tomu je nyní Magdalenina prestiž mnohem větší než ji má abatyše. Konzultuje všechna zásadní rozhodnutí, která musí komunita přijmout. Její rady vyhledávají lidé i za zdmi kláštera a tak jsou Magdalena a sestry, které se s ní spřátelily, mnohem lépe informovány o tom, co se děje ve městě, než sám arcibiskup.
Arcibiskup chce v roce 1523 postavit novou katedrálu a vzhledem k tomu, že je klášter svaté Alžběty andělů bohatý díky darům zasílaným Magdaleně, a jsou k uskutečnění stavby schopny poskytnout velmi vysokou sumu peněz, Magdalena se stává konzultantkou vzhledu nové katedrály.
Magdalenina vážnost se rozrůstá v poměru k jejím údajným ctnostem, i proto, že kvůli ohromujícím událostem pozitivně přispěla k obohacení kláštera prostřednictvím svého praktikování ctností a také zjevných znaků z nebe, které inspirovaly i ostatní věřící.
Zbožná a ochotná oběti fascinuje i inspiruje také vyšší španělské duchovní představitele, kteří se domnívají, že by Magdalena měla mít – pro její zásluhy – v klášteře vyšší postavení. Navrhují, aby se stala Matkou představenou, neboť plynoucím časem se nynější abatyše stává vetchou. Magdalena na jejich návrhy kvůli pokoře a s poukázáním na své chabé administrativní schopnosti protestuje slovy: „
Ať místo mne zvolí sestru Isabelu Nejsvětější Trojice.“ Avšak mnoho jejích spolusester ji chce vidět na postu abatyše tak moc, že ji 17. února 1533 zvolí, za přítomnosti řádového superiora, v počtu čtyřicet čtyři hlasů, přičemž pro Isabelu Nejsvětější Trojice hlasuje jen sedm členů.
Život v klášteře se s novou abatyší Magdalenou velmi výrazně nemění, až na to, že Magdalena má silnou náklonnost k vykonávání přísného pokání, k čemuž vybízí i ostatní řeholnice, přičemž sama vyvolává velmi náročné výstupy. Možná i proto se sestry při zpovědi, ze strachu z tvrdého pokání, obviňují jen z malých prohřešků. Když se to matka Magdalena doslechne, vstoupí do zbožného hněvu, který vyvolá u sester nevýslovný strach. Nařizuje jim přiznat se k vážnějším hříchům, což způsobí, že chudé sestry dostávají z její nemilosrdnosti strach.
Některé se strachem rozpláčou, ale jsou i takové, které upadají do stavu podobné posedlosti, válejí se po zemi a pak se vrátí zpět do normálnosti, jako kdyby se nic předtím nedělo. Aby pokárala ty, které jsou duchovně slabší, nařizuje jim plazit se po kolenou do jídelny a na botách seřazených sester jazykem dělat znak kříže!
Vyznání sester jsou brzy vyznávána stylem, aby se zalíbily matce Magdaleně, než odhalením jejich skutečného duchovního života. Pokání se nyní již měří s přesnostmi na údajné závažnosti, neboť podle Magdaleny je nutné odčinit hříchy úplně a aby v tomto úsilí uspěly, bič se šňůrou je nahrazen bičem se železnými hroty. I tato „činnost“ se nařízením abatyše modernizuje. Dříve musely být v místnosti, kde se jeptišky bičovaly, svíčky sfouknuté, aby je nikdo při tomto pokání nemohl vidět, nakolik se pro tuto závažnou formu ponížení rozhodly samy. Zachovávala se tak pokora jeptišek. Nyní však svíčky musely hořet a sestry se tělesně umrtvovaly v přítomnosti ostatních sester. Magdalena byla toho názoru, že pohled na samotné pokání může být povzbuzením pro ostatní, aby jednaly stejně, nebo takto vystavené vyvolat u ostatních rozhořčení nad vlastní duchovní slabostí a neschopností činit vlastní pokání.
S vědomím, že matka Magdalena
byla i v tomto okamžiku
(jak se později ukáže)
vedena ďáblem,
se předpokládá, že tato mimořádná pokání
byla pokusem ďábla
vštípit hřích duchovní pýchy,
u jiných zase malomyslnost
a zoufalství z minulosti „malých pokání“,
sestávajících z proseb o jídlo.
Mnišky jsou nyní podněcovány, aby klečely na prknech se železnými hroty, nosily pás s hroty, směřujícími dovnitř a jsou vyzývány, aby se na podlaze daly do takové polohy, aby ostatní po nich mohli chodit a jiné zase mají na hlavách trnovou korunu. Ale ani toto extrémní mučení neškodí oddanosti většiny společenství, neboť za novou abatyši je většinou hlasů opětovně zvolena Magdalena. Zdá se, že se nikdo v rámci komunity neodváží zpochybňovat její autoritu a moc.
Přesto matka Magdalena zvolňuje některá dlouholetá pravidla řádu, existující již staletí, čímž vyvolává obavy především mezi ostatními františkánskými společenstvími jejího řádu, jakož i samotného arcibiskupa a kněží v místní církvi. Ale i teď, jako i v minulosti, pověst její svatosti kráčí s ní a tak změny v pravidlech Řádu má povolené.
Magdalena na jedné straně povzbuzuje sestry v přísném pokání, na straně druhé uvolňuje pravidla Řádu a nyní zřejmě i proto, že se jí jednu noc údajně zjevil svatý František, zakladatel řádu a
zbavuje ji nutnosti zpovídat se. Ostatním sestrám vysvětluje, že je to pro ně urážka, pokud jsou od zpovědníka odděleny mříží a se zpovědníkem mají sedět tváří v tvář. Mezi sestrami, ale i samotnými kněžími to způsobuje poprask, protože taková praxe je v celém katolickém Španělsku dosud neslýchaná.
Matka Magdalena kromě toho nařizuje sestrám, aby se nepostily už jen v pátek, ale byly schopny přijímat ještě větší umrtvování. Mnoho jejích sester věří, že tato velká reforma františkánského řádu přinese klášteru a samotnému řádu větší blahobyt. (Není divu, že o několik let později bude karmelitánka svatá Terezie z Avily čelit těžkému odporu vůči reformám, které se karmelitánskému řádu bude snažit vštípit.)
Zanedlouho matka Magdalena tvrdí, že ji předchozí večer navštívila mrtvá žena (pravděpodobně duše z očistce), aby se jí vyznala. Okamžitě chce, aby se mladé sestry a novicky vyznaly v noci, v její cele. Tato nejnovější inovace způsobí ještě větší rozruch a pochybnosti, zejména u Isabely Svaté Trojice, které způsobovala nejhorší ponížení.
Navzdory všem znepokojením z nových reforem je Magdalena obdivována velikány své doby. Kritika, ohledně jejího novátorství, je utlumena, královna Izabela Španělská jí sama posílá svůj portrét a prosí matku o modlitby, také sevilský arcibiskup jí píše dopisy a v nich ji nazývá „
nejšťastnějším stvořením na světě,“ pravděpodobně i proto, že přijímá údajná znamení z nebe. Nejušlechtilejší dámy, které jsou v očekávání, jí posílají výbavičku pro děťátko, aby ji požehnala a učinila tak i císařovna Izabela před narozením jejího syna Filipa II.
Když se v roce 1535 císař Karel V. vydával z Barcelony na expedici do Tunisu, poslal Magdaleně standardu, aby jeho praporu požehnala.
Kardinál Manrique, generální inkvizitor, a Giovanni di Regio, papežský nuncius, dělali pouť, aby ji navštívili a říká se, že o modlitby za křesťanskou republiku ji žádá i samotný papež, i když je třeba dodat, že bylo běžné, aby se o modlitby žádaly osoby známé svou zbožností, žijící v klášterech, spolu s ostatními sestrami. Modlily se zejména za své diecéze i ve prospěch církve.
Pochybnosti o matce Magdalenu však začínají vzrůstat. Nabývá se dojmu, že zázraky a zjevení, díky kterým činí rozhodnutí, jsou stále více napadnutelné.
I jedno ráno se odhalilo cosi, což způsobilo velké znepokojení. „
Předešlou noc se zjevila Panna Maria a vedla mě po chodbách. Usmívala se na tebe, sestro,“ pak se podívala na jednu z těch sester, které Magdaleně nebyly nakloněny, „
ale u tebe měla jen opovrhující pohled.“ Je jen pochopitelné, že toto odhalení bylo ostatním proti mysli. K jejich protestům se připojily i rodiny zvenčí, kterým odmítly vzít dcery do kláštera z bizarních důvodů, např. že někdo z jejich předků byl Žid.
Magdalena samozřejmě přijímané informace od Panny Marie bere osobně, ale v rodinách vyvolává rozhořčení a narůstající hněvivý postoj vůči údajné nebeské příručce, kterou jim abatyše předkládá.
Během příštích voleb abatyše v roce 1542 dostává Magdalena jen velmi málo hlasů, a Isabela Nejsvětější Trojice je zvolena s velkým náskokem. Jako odškodnění (možná i jako odplatu za své vlastní ponížení) ukládá Magdaleně učinit jazykem tolik znaků kříže, kolik je v jídelně dlaždic. Magdalena uprostřed místnosti však upadá do extáze. V minulosti, vždy když se tak stalo, ji sestry odvedly do cely, nyní ji ponechají v levé části jídelny a zůstává tam i během několika hodin v noci. Po „extázi“ se nakonec sama vrací do cely.
Pochybnosti narůstají, Magdalena je opět podezřívána z tajného přijímání potravy, přestože ona samotná tvrdí, že má tvrdý půst již více než třicet let. K pochybnostem se přidává i to, že jednoho dne přinesou abatyši železnou skříňku obsahující hostie, kterou našli pod postelí Magdaleny a tak lze dokázat, že zázrak spontánního přijímání, který v minulosti předváděla, byl jen klam.
Magdalena v roce 1543 vážně onemocní, a pro abatyši je to dobrý důvod, aby ji přiměla ke generální zpovědi. Ale v okamžiku, kdy zpovědník dává na sebe štolu, Magdalena dostává křeče.
Kněz dostává podezření
na posedlost démonem
a tak pošle pro lékaře,
který se dobře vyzná i v duchovním životě.
Zkoumá Magdalenu a všimne si, že její oči během jedné extáze nezůstávají neměnné (ustálené a pevné), což je jedním ze znaků skutečné extáze. Když ji však píchne jehlou, Magdalena nereaguje. Když však jehlu ponoří do svěcené vody, Magdalena začne okamžitě sténat. To ho navede k podezřením a obavám, že Magdalena může být, nebo dokonce je, napadena démonem.
Plynutím času se Magdalenina nemoc zhoršuje. Zdá se, že je skutečně znepokojena a často k sobě volá lékaře, aby ji informoval o jejím zdravotním stavu. Jednou v prosinci slyší: „
Umíráš, další Vánoce už neuvidíš.“ Zoufalá Magdalena se přetočí na posteli, vstane a vypustí tajemná slova: „
1544! Čtyřicet čtyři let, jak bylo oznámeno. Vezmete mě do pekla!“ Potom se vrátí do postele a začne vydávat vzpurné rouhání, náhle se neviditelnou silou dostane z lůžka a visí ve vzduchu. Potom několikrát těžce padne na postel, aniž by si ublížila.
Abatyše se rozhodne požádat starého zkušeného kněze, reverenda Don Juana z Cordoby, aby prozkoumal Magdalenu a bude-li třeba, okamžitě i řešit.
Starý kněz pohlédl na Magdalenu a řekl: „
Jménem Ježíše, nařizuji ti opustit tuto ubohou ženu a vyzývám tě, řekni své jméno!“ Démon nejprve vypustí strašný výkřik se jménem Balbano, jak je rozpoznáno.
Později se během exorcismu zjistilo, že ji ovlivňoval i další démon jménem Pattorio. Démonický smích se zintenzivňuje a slova, která přednáší, jsou hrozná. Sám se oslavuje za všechny nepokoje, které dokázal za tolik let v klášteře způsobit a přísahá, že se vrátí.
Reverend Don Juan je tak schopen alespoň zjistit sílu strašného zamoření a možná i posedlosti. Tato novinka se rychle šíří nejprve mezi mnichy, později i mezi kněžími po Cordobě, až zaplaví celé Španělsko.
Následující den přichází k lůžku umírající řeholnice osobně provinciál františkánů. Zůstává u ní několik hodin a dostává od ní celé zpovědi, o kterých však nic neřekne. Ale ti, kteří ho později potkají, si všimnou, že nosí těžké břemeno, strašné tajemství, noční můru, celý život „svaté“ Magdaleny z kříže, ďábelské abatyše z Cordoby.
Sestra Magdalena z Kříže přiznává svou dohodu s ďáblem.
Později je k ní vyslán inkvizitor, aby tuto trnitou záležitost vyšetřil na základě výslovného příkazu kardinála Juana Parda de Travera, primase Španělska. Je mnohem mladší, než reverend Don Juan a chová se k ní důvěrně.
Prozrazuje mu, že krásný mladý muž,
který se u ní objevil, když jí bylo pět let,
byl ve skutečnosti ďábel.
Slíbil jí slávu a respekt každého,
bude-li ho stále poslouchat.
Je to satan, který jí dává značku tím,
že se dotkne jejích dvou prstů,
které od té doby přestávají růst.
A je to on, který ji učí,
že se má upustit z přijímání hostie
a pomáhá jí při simulaci extází.
Její volání v noci nejsou
inspirována extatickou láskou,
kterou má vůči Stvořiteli,
ale zlou láskou démonů.
Po vyslechnutí tak znepokojujícího přiznání je inkvizitor zděšen a téměř instinktivně dělá znak kříže na sobě. Magdalena ho v tu chvíli začne urážet a vyslovuje odporná slova. Potom se začne válet po podlaze cely a kouše všechno co může, přičemž dělá neslušné pózy a napodobuje odporné kopulace, které s Balbanem prováděla téměř čtyřicet let.
Zkušený inkvizitor požádal starší, zkušenější sestry, aby zůstaly na chodbě a zapisovaly slova padlé Magdaleny, aby je mohli dokumentovat a později posloužily i jako svědci. Případ „
Magdalena z Kříže“ je tak dobře zdokumentován a rychle připraven.
Během rozšířeného průběhu výslechů, které byly součástí probíhajícího exorcismu, a během něhož Balbano jen velmi neochotně po vyhánění opouští Magdalenu se
zjišťuje, že nejvíce zlých a ohavných způsobů bylo použito k podkopání Magdaleniny duše již v jejím útlém věku.
Předpokládalo se, že si ji pravděpodobně vybral proto, že byla zbožná a oddaná Bohu. Proto se ve své velké zlosti snažil uloupit Boha o jednoho z oblíbenců. Ale, jak se později ukáže, Bůh je skutečným vítězem...
Během probíhajícího exorcismu se dozvěděl, že když vstoupila do vyššího dívčího věku, přestal se jí démon Balbano objevovat jako krásný mladý muž. Když ho jedné noci jako obvykle čekala, představil se jí v podobě rozptylující se mlhy, která kondenzovala a měla podobu velmi vysokého muže s dlouhými vlasy vyzařující načervenalé světlo. Zvolala: „Ježíš!“ což se Balbanovi samozřejmě nelíbilo, hořící rukou ji zvedl a nechal padnout na zem.
Potom je nucena pozorovat toto strašidelné stvoření, které se jí ukazuje v odporných proměnách od člověka až po ohavné zvíře. Tato bytost je odpuzující a sestra v hrůze popisuje jeho široký plochý nos, zkroucené nohy a bezzubá ústa.
Přikazuje jí, aby se okamžitě stala jeho ženou a ujišťuje ji, že neztratí panenství, slibuje, že její zdánlivá svatost poroste jen úměrně s radostmi, které s ním stráví. Magdalena, duchovně slabá, se mu pak oddává a je to opět ten krásný mladý muž, kterého k sobě přijímá.
Vzápětí přiznává, že to byl on, kdo jí tajně nosil jídlo a skutečně s ním byla těhotná. Bylo jí řečeno, že pokud bude následovat jeho pokyny, nic neriskuje. Považovali za zábavné zavádět mysli sester, kněží i laiků, kteří skutečně uvěřili, že je těhotná a poté, co z jejího těla v ten „slavný“ Štědrý večer vyšla silným výdechem monstrózní housenka, se znovu změnila na Balbana a znovu ji ovládl nebývalou silou.
Všichni jsou zhrozeni, mysleli si, že je Magdalena milována Bohem, ale ve skutečnosti byla milovaná ďáblem. Mezi nimi se našli i tací, co se jejím falešným mysticismem nedali oklamat, jako svatý Ignác z Loyoly, který byl vůči ní nedůvěřivý a říká se, že byl kvůli tomu i v r. 1541 vážně napomenut Martinem de la Santa Cruz, který se ho k Magdaleně snažil naklonit akceptováním jejích vnějších znamení a také svatý Jan z Avily (pozdější Učitel církve), který byl vůči ní velmi skeptický, a když přišel do Cordoby, diskrétně mu bylo zabráněno, aby se s ní setkal.
Magdaléna z Kříže, stejně jako její jmenovkyně Marie Magdaléna, se hluboce kaje z démonů, kteří ji vlastnili. Jak se píše v Písmu, Ježíš vyhnal z Marie Magdaleny sedm zlých duchů (Mk 16,9) a stala se velkou kajícnicí. Tradice říká, že zbytek života strávila v jeskyni, aby dělala pokání a nápravu jejích mnohaletých hříchů a stala se mimořádně svatou. Ve skutečnosti si Ježíš vybral Marii Magdalenu jako jednu z prvních svědků Slávy svého Vzkříšení.
Magdalena z Kříže, kterou démoni museli během exorcismu opustit a byli nuceni odhalit, že navždy opouštějí tělo a duši posedlé ženy, byla 3. května 1546 souzena náboženským tribunálem. Velkým inkvizitorem tohoto tribunálu je kardinál Jimenez, nyní primas Španělska, jmenovaný samotnou Isabelou z Kastilie, a právě z toho důvodu je Magdalena převezena do věznice v Alcazar, aby se zde podrobila dalším výslechům.
Magdaleně je šedesát jedna let, je neobyčejně kajícná za všechno, co udělala a prosí dvůr, aby její trápení rychle ukončil a předal ji do očistných plamenů. Soudci se ale rozhodují jinak. Pro její vysoký věk, upřímné přiznání a kvalitu pokání jí rozsudek značně zmírňují. Považují ji za ubohou oběť démona a možná si i připomínají dny její slávy, kdy ji i oni chválili v přesvědčení, že je skutečně mimořádná světice. Velkou část viny dávají démonům Balbanovi a Pattoriovi, nejvíce však Balbanovi a ne samotné Magdaleně, protože v době, kdy ji démon(i) začal(i) ovlivňovat, byla nezkušenou dívkou.
Mají za to, že v mládí byla těžce zastrašována démonem a docházejí k závěru, že její vina je značně snížena kvůli jejímu mladému věku v tehdejší době.
Katolická víra je založena na principu, že Boží skutky jsou věčné a nekonečné. Naopak, ty z druhé strany, démonské, jsou vždy omezeny v čase a prostoru.
Magdalena přiznává, že je to proto, že v roce 1544 její dohoda s ďáblem došla ke konci. „
Je to strach z pekla,“ jak sama říká, „
který urychluje její odhalení.“ A je to také Bůh, který ve své nekonečné lásce a milosrdenství ovlivňuje všechna její přiznání a navádí ji k hlubokému pokání. A je to Bůh, který ji ujišťuje, že bude žít, pokud se přizná.
Stala se hrdinkou v pokání, ale bylo to v době falešné ctnosti a slávy. Soudci se rozhodnou, že sestra Magdalena má být vedena na popraviště s ucpanými ústy, provazem kolem krku a svíčkou v ruce. Má tam zůstat vystavena i během velké mše a zříkat se svých rozmanitých chyb.
Po dobu tří měsíců musí chodit s odhalenou tváří, bez černého závoje, jaké nosí řeholnice v každé činnosti a v pohybu kláštera musí být vždy jako poslední.
Zříká se a se slzami v očích se kaje před katedrálou, kterou stavěla díky podvodům ve spojení s démony.
Také jí je nařízeno jít do františkánského kláštera v Burgosu, kde žije dlouhá léta v lítosti a pokání bez upadání byť jen do nejmenších chyb. V mladém věku podlehla velké pýše a falešným příslibům démona, když jí nabídl vážnost a moc. Později si všichni byli jisti, že až dlouhá doba pokání a hluboké pokory ji udělaly hodnou jít do ráje.
Sestra Magdalena z Kříže zemřela v roce 1560 ve věku sedmdesát čtyři let. Její jméno je dnes téměř zapomenuté a také její pozoruhodný příběh je prakticky neznámý. Nicméně, právník a spisovatel Maurice Garcon, pro kterého je Magdalena významnou historickou postavou, dokumentuje, jak byla ve skutečnosti v celém křesťanském světě v 16. a 17. století velmi dobře známa a kolik teologických a démonických spisů poukazuje na podrobnosti jejího případu.
Magdalena byla tak vysoce reputována svou svatostí, že
byla poradkyní králů, císařů a především vyšších církevních hodnostářů. Závěry hlavního líčení jsou velmi zajímavé.
Závěr dlouhodobého a podrobného soudního procesu
dospěl k výsledku, že
skutečným a jediným oklamaným je ďábel sám.
Jeho úskoky zastrašování a zneužívání Magdaleny
v konečném důsledku posílilo u lidí víru
a sama Magdalena,
která mu byla dlouhá léta podřízena,
sama utekla zpod jeho zlovlády
prostřednictvím Moci a Milosrdenství Boha.
Pravda překonává lži a podvody démonů.
Pro ty, kteří studují život vizionářů a mystiků církve, by měl Magdalenin život, plný mnoha údajných nadpřirozených a mystických darů, dokonale napodobujících ty, které byly poskytnuty autentickým mystikům, sloužit jako velmi vážné varování, jak dokáže ďábel napodobovat Boží díla a zatímco tak dělá, dokáže být mimořádně přesvědčivý. Jak je vidět, v případě Magdaleny byl schopen oklamat i kardinály, kněze, teology a jiné, kteří byli v mystickém životě a duchovních záležitostech velmi zkušení.
Hlavní příčinou, která umožnila průběh démonických podvodů v životě sestry Magdaleny, byla nepřítomnost kněze, duchovního vůdce, který by ji vedl a rozeznal její údajné mystické dary a nadpřirozené milosti.
Poslušnost je testem církve a zdá se, že sestra Magdalena nikdy nebyla podrobena k poslušnosti duchovnímu vůdci. Jinak by její podvody byly odhaleny mnohem dříve.
Mystici a vizionáři by měli být vždy vedeni knězem, duchovním usměrňovatelem a měl by to být vždy kněz, který řídí mystika a ne naopak.
Kněz, duchovní vůdce zastupuje Krista a Jeho autoritu v církvi, proto by mystické a nadpřirozené milosti měly být podrobeny tomuto orgánu, aby pomohly rozeznat jejich pravost. Jednou z duchovních lekcí je – že ne všechno, co se třpytí, je nutně zlato a ďábel nenapodobuje cín, ani měď a stříbro, snaží se falšovat zlato. Proto musíme být velmi opatrní, abychom jeho falešnými podvody nebyli uvedeni v omyl. Obracejme se o pomoc jen k Bohu.
Zdroj: Tento článek byl dříve přeložen z webu mystics a zveřejněn na našem předchozím webu Tichý Prameň
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek ze 14. 7. 2020 naleznete
zde.
Vyšlo také 21. 1. 2023 na stránce
https://slovenskydohovorzarodinu.sk.
