V sobotu 7. ledna se členové Nadace Slovakia Christiana zúčastnili v Krakově prezentace knihy biskupa Athanasia Schneidera s názvem
Katolická mše. Jak navrátit Bohu centrální místo v liturgii.
Biskup Schneider začal citátem kardinála Razingera z roku 2004: „
Liturgie je pro Boha a ne pro nás“, který doplnil i citátem kardinála Saraha: „
Oběť mše sv. je Boží dílo, ne naše“.
Biskup Schneider dále vysvětloval:
– Svatá liturgie je v první řadě dokonalou oslavou Nejsvětější Trojice, Kristus, Syn Boží je v ní přítomen tak, jako byl v oběti na kříži. Navzdory situaci liturgických ruin, v níž se Církev nachází několik dekád, musíme chránit tento poklad tradiční liturgie, propagovat ji a vrátit Boha zpět do centra liturgie. To, jak je nyní slavena mše sv. ve většině kostelů v římském ritu po světě, není tak, jak to zamýšleli otcové II. vatikánského koncilu.
Celebrant je soustavně obrácen směrem k lidu, tradiční ofertorium bylo nahrazené a adaptované víc na protestantské chápání hostiny. Nyní bývají slouženy mše, na kterých se používá pouze lidový jazyk – po celou dobu mše; kde se přijímá sv. přijímání vstoje a na ruku; mše, kde laici rozdávají sv. přijímání; muži a ženy v civilních oděvech slouží jako lektoři a dívky a ženy jako akolytky.
Antropologismus je primární nemoc naší doby
– Mimořádnou formu bych nazval stálou formou, je bezpochyby bohatší, jasněji vyjadřuje podstatu mše svaté, oběť na kříži a svatost nebeské liturgie (vyjadřuje více věčný smysl liturgického ducha Církve). V nové mši není ústřední místo Boha jasně viditelné – je zastřeno přes liturgické prvky, které jsou nejasné a antropocentrické. Liturgie nepatří nám, ale Bohu. Zve nás účastnit se něčeho, co je Jeho. Mše není naše, i když množství kleriků si myslí, že si ji mohou přizpůsobovat na přání. Tento postoj je odrazem moderní doby a následkem největší nemoci naší doby, kterou je antropocentrismus. Jsme přesvědčeni, že to my uskutečňujeme mši sv. – není to však pravda. Skutečný animátor mše sv. mše je Kristus, on je hlavní celebrant.
Další nemocí je novopelagianizmus, když si myslíme, že naše spása závisí na naší činnosti i během mše sv. mše. Naše účast na mši neznamená, že musíme něco vymyslet.
Nejhlubší liturgická účast spočívá v odevzdání se se všemi kříži jako oběť spolu s Kristem, v přijetí našich překážek a křížů v laskavém spojení s Kristem, a to má být náš skutečný aktivismus. To od nás Bůh očekává a kulminuje to v hodném přijetí Ježíše Krista v Eucharistii.
Musíme navrátit Bohu centrální místo v liturgii
– Celá Církev s celebrantem se musí otočit k Pánu, orientace na svatostánek se pojí s tématem, o kterém jsme již mluvili, s nadpřirozenem, aby se člověk nesoustředil na sebe, což se odráží v celebrantovi stále otočeném k lidem, což bylo představeno ne koncilem, ale po koncilu. To odráží hlavní nemoc Církve, primární nemoc antropocentrismu. V žalmech proroka Zachariáše se dočteme: „
Otoč se ke mně a já se otočím k tobě,“ a dále: „
a tvoji lidé se budou těšit v tobě.“ A tak obsáhneme život. Jaký? Ne pozemský, ten už máme. Nadpřirozený, věčný. Potom budeme mít skutečnou radost. Bůh se otáčí k nám a my se musíme znovu obrátit k němu, abychom obsáhli život. Toto musí být vyjádřeno viditelným způsobem během liturgie.
Nemůžeme říct, že viditelné aspekty nejsou nedůležité. To protiřečí celé symbolice. Jsme lidé a vnímáme spirituální realitu i tělesně. Proto nestačí říci: „
Věřím v Ježíše v mé duši, a proto si přijímám Ježíše stojíc a prsty.“ Po čase se bude tento můj postoj odrážet v mém vnitřním postoji. Proto říct, že na postoji nezáleží, že můžeme být v kruhu a Pán ve středu, vyúsťuje do horizontalismu namísto povznesení se k transendentnosti.
Nejdůležitějším cílem mše svaté je adorovat Pána, ne společenství lidí. Potřebujeme navrátit Bohu centrální místo v liturgii. To, jak je celebrována mše dnes, to je antropocentrismus, shromáždění kolem stolu, přinejmenším vizuální.
Největší rána způsobená Církvi dnes
– A ta největší rána způsobená Církvi dnes je přijímání na ruku. Ponížili jsme Boha do takové míry, že ho bereme jako koláč do ruky. A co víc, evidentně jsou ztrácené malé částečky, které přilnou k rukám a to nikdo nemůže popřít. V této formě to nemůže víc pokračovat. Musíme se vzbudit, zastavit přijímání na ruku!
Tradiční mši charakterizuje tajemství, ticho, úcta… Nejenže to nemůže být škodlivé, ale právě naopak, je to prospěšné. Pomozme si slovy Benedikta XVI. „
To, co bylo svaté pro naše předchůdce, pro svaté, tradiční mše, to musí být svaté i pro nás, to nemůže nijak škodit, naopak zvyšuje to svatost Církve, povznáší ji.“
Knihu
Katolická omša, již s vědomím biskupa, připravujeme pro vydání ve slovenském jazyce – věříme, že ji již brzy přineseme čtenářům.
Převzato z
https://www.christianitas.sk/kategoria/cirkev/,
článek z 25. 1. 2023 naleznete
zde.