Když se podíváme kolem a vidíme všude kolem nás tolik zla, chtěli bychom upřímně, zejména jako členové Rytířstva Neposkvrněné, napravit toto zlo, přivést lidi k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu skrze Neposkvrněnou, a tak naše bratry a sestry ve věčnosti, ale i tady na zemi, učinit šťastnými.
Nuže tedy vyhlasme válku zlu - neúprosnou, stálou, vítěznou. Ale v čem tato válka spočívá? Kde se nachází její nejdůležitější, prvořadý, nerv? Kde je třeba zasáhnout především?
Nejednou se nám zdá, že Pán Bůh „málo energicky“ vládne nad tímto světem. Vždyť by mohl jedním příkazem své všemocné Vůle zničit a proměnit na prach takových Callesů, bezbožníků v Sovětském Rusku, žhářů španělských kostelů, nemravných otravovatelů mládeže a jim podobné. Takto přemýšlí naše omezená mysl, velmi zúžená, zatímco Odvěká Moudrost přemýšlí jinak.
Pronásledování očišťuje duše, jako oheň očišťuje zlato, ruce katů vytvářejí zástupy mučedníků a pronásledovatelé zakouší nejednou nakonec milost obrácení.
Neprozkoumané a vždy nejmoudřejší jsou cesty Boží. To však neznamená, že máme se založenýma rukama dovolit nepřátelům lidských duší svobodně řádit. Ale… Ale… Nechtějme opravovat Nekonečnou Moudrost, vést Ducha Svatého, jen se jím nechme vést. Představme si, že jsme štětcem v rukou nekonečně dokonalého malíře. Co má dělat štětec, aby byl obraz co nejhezčí? Má se co nejdokonaleji nechat vést. Takový štětec v rukou pozemského, omylného a svými lidskými slabostmi ohraničeného malíře by mohl mít výhrady vůči dílu, které jeho prostřednictvím autor vytvoří, ale když se staneme štětcem v rukou Odvěké Moudrosti Boží, bude výsledek dokonalý, necháme-li se úplně vést.
Modlitbou zasvěcení se Neposkvrněné jsme se jí bezvýhradně odevzdali. Ona je nepochybně nejdokonalejším nástrojem v Božích rukou; my zase máme být nástroji v jejích neposkvrněných rukou.
Kdy tedy nejrychleji a nejlépe přemůžeme zlo po celém světě?
Když se jí necháme úplně vést.
A to je nejdůležitější a jediná věc. Řekl jsem - jediná. Opravdu, o nic jiného se každý z nás nemá snažit, pouze o sladění, přizpůsobení, jakoby úplné «slití» své vůle s její vůlí, tak jako její vůle je zcela sjednocena s vůlí Boží, její srdce se Srdcem jejího Syna Ježíše. Je to tedy jediná věc.
Cokoli uděláme, ačkoli by to byl skutek více než hrdinný, otřásající základy všeho zla na zemi, bude mít jen tehdy jakousi hodnotu, bude-li se v něm naše vůle shodovat s její vůlí a skrze ni s vůlí Boží.
Tedy jediné – spojení naší vůle s její vůlí – má jakousi hodnotu – celou hodnotu. To je podstata lásky (ne city, byť i ty jsou pěkné), která nás má skrze Neposkvrněnou změnit v Bohu, která má spálit nás a skrze nás podpálit svět a zničit v něm, spálit, všechno zlo. To je ten oheň, o kterém mluvil Spasitel: „
Oheň jsem přišel vrhnout na zem; a co chci? Jen aby už vzplanul!» (Lk 12,49).
Pokud sami vzplaneme tímto Božím ohněm lásky (znovu opakuji, nejde zde o city, ale o vůli, byť uprostřed nechuti a odporu), zapálíme celý svět. Ale sami musíme vzplát, sami nesmíme ochladnout, ale stále jasněji hořet; musíme roztát, stát se jedno s Bohem skrze Neposkvrněnou. Celou naši pozornost musíme tedy soustředit pouze na to, abychom se úžeji sjednotili, slili s rukou naší Učitelky, naší Velitelky, aby ona mohla disponovat námi podle své vůle. A to je poslední podmínka MI: «
Úplně se odevzdat Neposkvrněné jako nástroj v jejích neposkvrněných rukou.» Tehdy, a jen tehdy, získáme pro Neposkvrněnou a skrze ni ohněm lásky z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova sjednotíme, „slijeme“ celý svět a každou duši zvlášť.
Sv. Maximilián M. Kolbe (Rycerz Niepokalanej č. 5/1932)
Převzato z
www.christianitas.sk/,
článek z 29. 1. 2023 naleznete
zde.
¨
