Zamyšlení nad evangeliem 3. neděle v mezidobí.
Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše: ´Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině a ve stínu smrti.’
Od té doby začal Ježíš hlásat: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království."
Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: "Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí." Oni hned nechali sítě a následovali ho.
A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. (Mt 4,12-23)
Ježíš stále hledá a volá spolupracovníky, kněze, jáhny, řeholnice, laiky.
Snad se přehání představy o apoštolech, jako by to bylo lidé zaostalí, dokonce primitivní. Takoví by stěží uspěli a zapustili kořeny v římské říši. Nebyli to ubožáci, kteří by třeli bídu a nebyli i nadaní. Na svou dobu byli majetní, vlastnili lodě, sítě, (celníci) měli své společenské postavení. Proto bychom se mohli divit, že na výzvu Ježíše Krista opouštějí majetek, práci, postavení, rodinu a začali žít život poutníků s Ježíšem. Jaká naděje pro budoucnost musela od začátku vyzařovat z Krista!
Tak tomu bylo vždy a je dodnes. Vždy se najdou lidé, kteří vidí svou budoucnost v následování Krista, v jeho službě jako kněží, jáhni, řeholnice, pracovníci v laickém apoštolátě.
Kněžská služba: Katoličtí rodiče by si měli pokládat za velké požehnání a výsadu, když jejich syn projeví známku, že ho Bůh volá ke službě oltáře. Je jisté, že to bude stát oběti, ale ideál za to stojí Ani rodiče nemají právo klást mu překážky. „Hvězda září nad domem, z kterého vyšel kněz. Hvězda září i nad hlavou každého, kdo pomohl kněze vychovat“ (Karl Faulhaber).
Současná společnost si kněze necení, spíše ho odepisuje, hledí na něho jako na snílka, obhájce starých časů a památek, které kněz udržuje, renovuje, což se mu shovívavě trpí… Lidé celkem rádi vidí kněze na místech, kde se ozývá cit: Co je to platné, přece jenom pohřeb s knězem je pořádný pohřeb. On už ví, co má říci, vždyť na to studoval.
Ovšem na druhé straně přimkli se katoličtí věřící víc než kdy jindy ke svým kněžím, protože je jich žalostně málo.
Jáhenská služba: Po koncilu byl obnoven samostatný úřad jáhna. Kdo příjme jáhenské svěcení ve svém mládí (25 let) obyčejně jako přípravu na kněžství, zavazuje se již k celibátu. Po dovršení 35 let mohou přijmout trvalý diakonát muži jak svobodní, tak i ženatí. U ženatých se vyžaduje souhlas manželky, vzorný rodinný život a delší doba od uzavření sňatku. Jejich civilní zaměstnání musí být slučitelné s jejich povoláním.
Jejich úkolem je vypomáhat v pastoraci, v osiřelých farnostech vést zcela pastoraci.
Řeholní služba: Mluví se tolik o kněžství žen. I když v naší církvi toto svěcení nebude zavedeno, přesto se nabízí dívkám a ženám rozsáhlá možnost ve službě Pánově. Otevřeli se dveře klášterů, dívky si mohou svobodně vyvolit řád či kongregaci, ve které by chtěli zasvětit svůj život Spasiteli. Je to ošetřovatelská a pečovatelská služba, je to i katolické školství. Řeholnice si volí takoví způsob života, který jim umožňuje růst v dokonalosti, svatosti života, službě Bohu i bližnímu. Tak jako u povolání chlapců ke kněžství, ani zde není rodičům dovoleno bránit dcerám (či synům) vstoupit do kláštera.
Laická služba: Všichni věřící, vědomi si svého obecného kněžství, které pro ně vyplynulo z přijetí svátostného křtu a biřmování, jsou povolání k apoštolátu hlavně tam, kde je pro kněze přístup snad nemožný. Je to laická služba v církvi. Jsou různé formy apoštolátu, pro všechny by měl být závazný apoštolát lásky a apoštolát dobrého příkladu. Zvláště světlo dobrého příkladu svítí tak, že nikoho neurazí. Bůh potřebuje všechny, aby v jeho jménu a moci prosazovali jeho věc. „Vždyť jsme Boží spolupracovníci“.
Milujte to, co věříte, a hlásejte to, co milujete“ (sv. Augustin).
Zapojme se všichni do evangelizačního procesu.