"Přišel mi na mysl okamžik svých slibů, kdy jsem si zvolila Pána Ježíše za svého Ženicha a Pána. Myslela jsem si, že ve skutečnosti je Pánem mých dějin, mého života a vlastně i v mém životě si může dělat, co chce, jak chce," říká sestra Ida.
"Pak se mi vybavil okamžik mých slibů, když jsem si zvolila Pána Ježíše za svého Ženicha a Pána. A myslela jsem si, že On je skutečně Pánem mého příběhu, mého života. Tak jsem se začala dívat na svůj každodenní život. Bylo pro mě důležité děkovat Bohu za to, co mám," říká sestra Ida, feliciánka, která přežila dvě smrtelné nemoci.
"Můj život mi nepatří"
„Jmenuji se sestra Ida a jsem feliciánka více než 20 let. Ráda bych se podělila o svůj příběh od narození až do smrti. Důležitým bodem a okamžikem v mém životě byly mé věčné sliby, které jsem složila před dvanácti lety.
Byl to moment, kdy jsem si říkala, že jsem naplněný člověk, šťastná, že mám to, co jsem vždycky chtěla, že pracuji s dětmi, měla jsem ukončené studium. Vlastně je to tak dokonalý okamžik. Myslela jsem, že to tak bude vždycky, že se nic nezmění.
Po necelých dvou letech se tento scénář mého života trochu změnil, protože se začaly objevovat nějaké zdravotní komplikace a ukázalo se, že mám roztroušenou sklerózu. Pro mě byla tato diagnóza tehdy jako věta a říkala jsem si, že to štěstí najednou praskne jako mýdlová bublina, že začíná nová etapa mého života, zcela neznámá. Taková, které se bojím, děsí mě a velmi znejišťuje.
Bylo to o to těžší, protože jsem znala lidi, kteří trpí roztroušenou sklerózou, takže se mi hned před očima objevil černý scénář, že za chvíli asi nebudu chodit, nebudu mluvit, budu na vozíku a můj šťastný živt se v jednom okamžiku změní. Ztratí hodnotu. Nebudu už pracovat s dětmi. A pak mě v modlitbě napadla myšlenka, že můj život mi nepatří, že neovlivním, co se v životě děje.
"On je Pánem mého života"
Bylo pro mě důležité děkovat Bohu za to, co je, za to, co mám. I když to bylo někdy těžké přijmout, byly to takové impulsy, chvíle díkůvzdání, chválení Boha za to, co mám, za to, co jsem, za to, co je mi ještě dáno.
Velmi brzy po prvním útoku nemoci se objevil druhý. Poté mě lékaři zařadili do léčby interferonem. Měla jsem si dávat injekce každý den. Vlastně to byla perspektiva mého života, že dokud ty léky nějak fungují, bude to v pořádku. A pak nevím, co bude, jak to bude, jak bude můj život pokračovat.
Ukázalo se, že léky fungovaly dobře a po dobu dvou let prakticky nedošlo k žádným recidivám. Cítila jsem se dobře, a tak jsem si říkala, že se mi zase otevírá nějaká vyhlídka na klidný, šťastný život. Pak jsem dokonce přijala velmi zodpovědnou povinnost, protože jsem si říkala, že mám sílu a zdraví něco takového udělat.
Další nemoc
„Změnila jsem komunitu a byla jsem velmi šťastná, ale bohužel doba této radosti a klidu trvala velmi krátce, protože se ukázalo, že mám vysoké teploty, že mi přestaly fungovat játra a ledviny. Pak mi hodně pomohli moji přátelé, kteří jsou lékaři.
Začali hledat nemocnici, kde jsem absolvovala odborná vyšetření. Vlastně jsem nevěděla, co se děje. Do mého životního příběhu opět vstoupil temný scénář. Téměř po roce se zjistilo, že mám rakovinu, že jde o lymfom podkoží.
Z jedné nemoci, dalo by se říci, jsem upadla do ještě horší. A ač lidsky řečeno, zdálo se mi, že není naděje, že se to zlepší, uvnitř jsem měla v srdci hodně klidu. Takovou jistotu, že mě Bůh touto zkušeností provede, že jsem v jeho rukou a že v mé léčbě opravdu všechno závisí na Něm.
Začala jsem mít velmi drsnou chemoterapii. Bylo to devět sérií. V nemocnici jsem strávila vlastně celý rok. Přišla jsem jen na týden domů a pak se vrátila do nemocnice. Po každé chemoterapii jsem se cítila slabší a horší. Bylo pro mě těžké dostat se zpět do dobré kondice a občas mi lidé zvenčí říkali, že jsem statečná, že jsem tak emotivní, že mám tolik naděje a klidu, že mě obdivují. Upřímně, uvnitř jsem prožívala něco úplně jiného. Měla jsem pocit prázdnoty, neprožívala jsem blízkou Boží přítomnost a tato situace, kterou jsem prožívala, pro mě byla jakousi temnotou.
Rafał Soroczyński
