Zamyšlení liturgickými texty a nad evangeliem 2. neděle v mezidobí.
Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ´Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ´Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.’A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží." ( Jan 1,29-34)
Je dobré, když na začátku cesty víme, kde se nachází její cíl a kudy povede její trasa, protože se můžeme nejen lépe připravit psychicky, ale především lépe vynakládat energii, abychom správně rozložili síly na všechny etapy našeho putování. Proto není divu, že o dnešní neděli, první v rámci nejdelšího úseku liturgického roku, jenž se nazývá mezidobí (či dobou během roku), nám církev nabízí něco jako program cesty k Bohu, k níž nás vybízí.
Hlavním tématem dnešních liturgických textů proto je otázka Božího volání, které se pro člověka stává „po-voláním“, a také i naší lidské odpovědi a toho, jak by měla vypadat. Abychom se však neminuli nejen s Písmem, ale i mezi sebou v rámci výkladu, bude dobré ujasnit si některé základní pojmy v této věci, přičemž zde nám právě vyslechnuté texty opět vyjdou vstříc.
Míst, v nichž Bible hovoří o Božím volání a povolávání lidí, je mnoho, takže při jejich zkoumání musí vždy brát na zřetel jejich souvislost, tedy to, kde, v rámci čeho a proč jsou uvedeny. Je proto dobré, že obě dnešní neevangelijní čtení nám poskytují příklad dvou základních typů povolání člověka, abychom si mohli vytvořit jakousi osnovu pro naše zamyšlení.
Člověk byl stvořen jako bytost pospolná, tíhnoucí ke společenství, a tak tím prvním a základním povoláním pro něj bude všeobecní a společní naplnění toho, čemu říkáme Boží vůle. My křesťané však víme, že tato Boží vůle byla v Ježíši Kristu konkretizována, takže pro nás toto povolání bude mít podobu povolání ke svatosti, jak jsme to slyšel v druhém čtení. Bůh si nás v Kristu posvětil a vybízí nás, abychom tuto bytostnou svatost – jež je vždy jeho darem, a nikoli výsledkem našich asketických cvičení – pomocí našich snah rozvíjeli, a tak rostli ve svatosti – po stránce mravní, ale i jakožto znamení pro jiné (lidi). Toto se týká všech křesťanů, nejenom nějaké části, která je později vepsána do seznamu svatých oslavovaných v liturgii. Bohužel pro nás, odchované na posvícenských vzorech technické civilizace 20. století, se stalo slovo světec jakousi známkou anormality, synonymem podivínství a členství ve zvláštní kastě lidí utíkajících před světem. Pro prvotní křesťany to byl naopak důvod k vyznamenání a hrdosti, a proto se tak často nazývali společenstvím svatých, již žijí v té či oné církevní obci. Pro křes´tany všech dob pak má svatost zůstat nejen ideálem, ale normálním způsobem života. Proč? Sv. Pavel nám dnes dává jednoznačnou odpověď: „Protože Bůh tak rozhodl.“
Kromě tohoto jeho rozhodnutí však ještě můžeme a máme hovořit i o jiných druzích jeho povolávání si člověka. Tím pak bude povolání k určitému poslání, obyčejně celoživotnímu. Příklady opět nalezneme v obou neevangelijních čteních: „Pavel, povolaný za apoštola Ježíše Krista“ a především Jahvův služebník z Izaiášova proroctví, na jehož příkladu si vysvětlíme i další podstatné známky takového druhu povolání.
Zvláštní povolání, jež se pro povolaného stává jakousi životní misí, patří k odvěkému Božímu plánu: „Hospodin, jež si mě utvořil služebníkem již v matčině lůně“. Člověka, jež se odváží takovéto povolání přijmout, si Bůh váží a pomáhá mu: „Ve cti jsem u Hospodina, Bůh můj je mou silou.“ I když někdy se může jednat o povolání k nějakému výjimečnému úkolu – „abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl na zpět“ – nejčastěji nás Bůh volá do konkrétní životní situace, na konkrétní místo v lidském a církevním společenství – jde prostě o věci nám předkládané jako „volba stavu a povolání“. Nám nezbývá, než se ptát svého Boha, jaký plán s námi má, a to ptát se nepřetržitě, abychom snad nepropásli to, co v Božích očích mělo být vrcholem našeho života, a pak se dát do jeho služeb, stát se jeho „služebníky“ na tom místě, kam nás povolal.
Víme už, sestry a bratři, k čemu nás volá Bůh, a máme se snažit poznat, kam a proč si nás povolává. Avšak zůstat jen u tohoto bez položení si otázky, co má následovat dále, by znamenalo useknout v půli tuto první větu božsko-lidského dialogu, jímž má být náš život. Odpovědí, kéž nám je postoj Jana Křtitele z dnešního evangelia. Ten se rámcově dá shrnout do tří slov: „Neznal jsem ho – spatřil jej – vydávám svědectví.“
Ti z nás, kdo přijali, přišli k víře teprve v dospělém věku, snad lépe vědí, že tato triáda je vlastně shrnutím v kostce křesťanského života. Teď, když už Krista známe, nezbývá, než vydávat svědectví – svým myšlením, svými slovy a postoji, svým životem. Svědectví, jež je nerozlučitelně spjato i s obětí, jak nám to krásně naznačuje původní řecký termín „martyria“, jenž znamená svědectví i mučednictví zároveň. My, kteří „hledíme na toho, jehož jsme probodli“, a při každé mši slyšíme: „Hle beránek Boží, jenž snímá hříchy světa“, jsme povoláni vydávat svědectví. Dokážeme to?
