![](storage/n201012091825_Obrázek11.jpg)
Zamyšlení liturgickými texty a nad evangeliem 2. neděle v mezidobí.
Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: ´Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.’ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ´Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.’A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží." ( Jan 1,29-34)
![](storage/202108_6127b5fa1babc_pesi-pout-praha.jpg)
Je dobré, když na začátku cesty víme, kde se nachází její cíl a kudy povede její trasa, protože se můžeme nejen lépe připravit psychicky, ale především lépe vynakládat energii, abychom správně rozložili síly na všechny etapy našeho putování. Proto není divu, že o dnešní neděli, první v rámci nejdelšího úseku liturgického roku, jenž se nazývá mezidobí (či dobou během roku), nám církev nabízí něco jako program cesty k Bohu, k níž nás vybízí.
Hlavním tématem dnešních liturgických textů proto je otázka Božího volání, které se pro člověka stává „po-voláním“, a také i naší lidské odpovědi a toho, jak by měla vypadat. Abychom se však neminuli nejen s Písmem, ale i mezi sebou v rámci výkladu, bude dobré ujasnit si některé základní pojmy v této věci, přičemž zde nám právě vyslechnuté texty opět vyjdou vstříc.
Míst, v nichž Bible hovoří o Božím volání a povolávání lidí, je mnoho, takže při jejich zkoumání musí vždy brát na zřetel jejich souvislost, tedy to, kde, v rámci čeho a proč jsou uvedeny. Je proto dobré, že obě dnešní neevangelijní čtení nám poskytují příklad dvou základních typů povolání člověka, abychom si mohli vytvořit jakousi osnovu pro naše zamyšlení.
![](storage/202108_6127b5fa1150f_pesi-pout-praha.jpg)
Člověk byl stvořen jako bytost pospolná, tíhnoucí ke společenství, a tak tím prvním a základním povoláním pro něj bude všeobecní a společní naplnění toho, čemu říkáme Boží vůle. My křesťané však víme, že tato Boží vůle byla v Ježíši Kristu konkretizována, takže pro nás toto povolání bude mít podobu povolání ke svatosti, jak jsme to slyšel v druhém čtení. Bůh si nás v Kristu posvětil a vybízí nás, abychom tuto bytostnou svatost – jež je vždy jeho darem, a nikoli výsledkem našich asketických cvičení – pomocí našich snah rozvíjeli, a tak rostli ve svatosti – po stránce mravní, ale i jakožto znamení pro jiné (lidi). Toto se týká všech křesťanů, nejenom nějaké části, která je později vepsána do seznamu svatých oslavovaných v liturgii. Bohužel pro nás, odchované na posvícenských vzorech technické civilizace 20. století, se stalo slovo světec jakousi známkou anormality, synonymem podivínství a členství ve zvláštní kastě lidí utíkajících před světem. Pro prvotní křesťany to byl naopak důvod k vyznamenání a hrdosti, a proto se tak často nazývali společenstvím svatých, již žijí v té či oné církevní obci. Pro křes´tany všech dob pak má svatost zůstat nejen ideálem, ale normálním způsobem života. Proč? Sv. Pavel nám dnes dává jednoznačnou odpověď: „Protože Bůh tak rozhodl.“
Kromě tohoto jeho rozhodnutí však ještě můžeme a máme hovořit i o jiných druzích jeho povolávání si člověka. Tím pak bude povolání k určitému poslání, obyčejně celoživotnímu. Příklady opět nalezneme v obou neevangelijních čteních: „Pavel, povolaný za apoštola Ježíše Krista“ a především Jahvův služebník z Izaiášova proroctví, na jehož příkladu si vysvětlíme i další podstatné známky takového druhu povolání.
Zvláštní povolání, jež se pro povolaného stává jakousi životní misí, patří k odvěkému Božímu plánu: „Hospodin, jež si mě utvořil služebníkem již v matčině lůně“. Člověka, jež se odváží takovéto povolání přijmout, si Bůh váží a pomáhá mu: „Ve cti jsem u Hospodina, Bůh můj je mou silou.“ I když někdy se může jednat o povolání k nějakému výjimečnému úkolu – „abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl na zpět“ – nejčastěji nás Bůh volá do konkrétní životní situace, na konkrétní místo v lidském a církevním společenství – jde prostě o věci nám předkládané jako „volba stavu a povolání“. Nám nezbývá, než se ptát svého Boha, jaký plán s námi má, a to ptát se nepřetržitě, abychom snad nepropásli to, co v Božích očích mělo být vrcholem našeho života, a pak se dát do jeho služeb, stát se jeho „služebníky“ na tom místě, kam nás povolal.
![](storage/201908031741_6.jpg)
Víme už, sestry a bratři, k čemu nás volá Bůh, a máme se snažit poznat, kam a proč si nás povolává. Avšak zůstat jen u tohoto bez položení si otázky, co má následovat dále, by znamenalo useknout v půli tuto první větu božsko-lidského dialogu, jímž má být náš život. Odpovědí, kéž nám je postoj Jana Křtitele z dnešního evangelia. Ten se rámcově dá shrnout do tří slov: „Neznal jsem ho – spatřil jej – vydávám svědectví.“
Ti z nás, kdo přijali, přišli k víře teprve v dospělém věku, snad lépe vědí, že tato triáda je vlastně shrnutím v kostce křesťanského života. Teď, když už Krista známe, nezbývá, než vydávat svědectví – svým myšlením, svými slovy a postoji, svým životem. Svědectví, jež je nerozlučitelně spjato i s obětí, jak nám to krásně naznačuje původní řecký termín „martyria“, jenž znamená svědectví i mučednictví zároveň. My, kteří „hledíme na toho, jehož jsme probodli“, a při každé mši slyšíme: „Hle beránek Boží, jenž snímá hříchy světa“, jsme povoláni vydávat svědectví. Dokážeme to?