Zamyšlení nad evangeliem svátku křtu Páně.
Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"
Ježíš mu však řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." A tak mu vyhověl.
Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle - otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení." ( Mt 3,13-17)
Dnešní svátek křtu Páně je nám hezkým námětem k úvaze nad křtem.
Ježíš byl pokřtěn křtem Janovým, tedy křtem, kteří přijímají Židé očekávající příchod Mesiáše na znamení obrácení, jako výraz své touhy po Bohu. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“
I my jsme byli pokřtěni. Křtem Kristovým. Křtem, který z nás učinil Boží děti. To, co při Kristově křtu Bůh o Kristu prohlásil, to z nás při našem křtu činí. Křtem nám odpouští dědičný hřích i všechny hříchy osobní, vlévá nám do duše milost posvěcující, přijímá nás za své adoptivní děti, vtiskuje nám do duše nezrušitelné znamení křesťana a dává nám podíl na Kristově poslání kněze, proroka a krále. Křtem se také stáváme členy církve se všemi právy, ale i povinnostmi.
Křest je vlastně smlouva mezi člověkem a Bohem. Smlouva velmi nerovná. Bůh se v ní zavazuje připravit člověku příbytek v nebi a dát mu všechno, co bude potřebovat na cestu k němu, a člověk se zavazuje pouze neklást mu odpor, tedy spolupracovat.
Křest můžeme přirovnat k manželství. Tam se manželé zavazují být spolu po celý život. A proč to dělají? Protože poznali jeden druhého a došli k přesvědčení, že být spolu je pro ně lepší, než kdyby zůstali každý sám nebo s kýmkoliv jiným. Že jeden pro druhého budou obohacením.
Přijetí křtu je rozhodnutí mnohem závažnější. Je to rozhodnutí člověka být s Bohem nejen po celý život zde na zemi, ale dokonce po celou věčnost. Aby takové rozhodnutí mohl udělat, musí Boha opravdu dobře znát a být si jit, že se mu takový krok „vyplatí“, že ho učiní šťastným. Proto tak, jako se lidé připravují na sňatek tím, že spolu chodí, musí se připravit i na křest. A tomu chození s Bohem říkáme katechumenát. V prvotní církvi trval alespoň tři roky. Během něho se pod vedením zkušeného křesťana katechumen nejen dovídal o Bohu a jeho dobrotě, ale také o jeho požadavcích na člověka, a prakticky si zkoušel křesťanský život. A teprve, když se ten křesťan za něho mohl zaručit, že je připraven, byl pokřtěn. Křest je tedy přirozené dovršení uvědomělého rozhodnutí člověka jít k Bohu cestou, kterou nám ukázal Ježíš.
Křesťanská tradice však již od dob afrického biskupa Cypriána ze 3. století zná také křest dětí. Je pochopitelné, že tyto se nemohou rozhodnout přijmout křest na základě vlastního poznání Boha. Jejich křest proto předpokládá víru rodičů. Když rodiče svůj vlastní křest, to, že jsou Božími dětmi, chápou jako největší poklad, který mají, je přirozené, že jej chtějí předat i svým dětem. Rodiče přece vždy chtějí dát svým dětem to nejlepší a nejcennější, co mají. Takoví rodiče jistě chápou jako samozřejmost, že svým dětem budou o dobrotě jejich nebeského Otce vyprávět, že je naučí s ním hovořit v modlitbě, předvedou jim, k jak hezkému životu nás Bůh povolal, zkrátka udělají všechno proto, aby jednou, až budou užívat rozum, mohli říct: „To mám radost, že už od narození jsem dítě Boží.“ Takovýto křest má jistě své hluboké odůvodnění. Bůh toto dítě na cestě k němu již doprovází svou svátostnou milostí.
Ovšem v ostrém kontrastu s touto křesťanskou tradicí je dnes mnohdy rozšířená snaha rodičů dát své dítě pokřtít, ale dál se již o jejich náboženskou výchovu nestarat. Je to vlastně určitý druh magie. Nahrazení živého vztahu pouhým úkonem. Křest ale není samospasitelný. Je to lístek do nebe, avšak předpokládá nasednutí do vlaku. Je to svátost, do které se vrůstá. Křesťan se stává křesťanem po celý svůj život, a to křesťanskou praxí. Podobně jako plamen křestní svíce, pokud se o něj nepečuje, snadno zhasne, nebo svíce by mohla dohořet pro nedostatek vosku, i plamínek Božího života v duši zhasne, vydá-li se na pospas duchu egoismu a konzumu, nebo se nedoplňuje stále novým setkáváním s Bohem ve svátostech. Je to jako se vztahem k člověku. Čím častější bývají naše setkání, tím jsme si bližší, čím jsou řidší, tím jsme si cizejší. Tomu, kdo s Bohem na rozvinutí křestního daru nespolupracuje, se jednou na věčnosti může stát křestní znamení místo znamením oslavy Boha – odsouzením. A co odpovědi rodičů Bohu na otázku: „Kde máte děti, pro které jste žádali, abych jim byl Otcem?“
