Benedikt XVI. – hrdina víry a papež, který viděl, že přicházejí těžké časy

Dnes, na Starý rok, přišla z Říma zpráva o smrti papeže Benedikta XVI. V jistém smyslu jsem rád, že jeho tělesné utrpení skončilo. Ale jaká ztráta to pro nás je!





Benedikt XVI. byl velikánem moderní katolické církve. Byl však ve stínu papeže, kterému věrně sloužil - Jana Pavla II. Byl však také velkým teologem. Jako prefekt Kongregace pro nauku víry udržoval stabilitu katolické církve po celá desetiletí. Měl jsem ho rád a teď, když zemřel, je mi to upřímně líto.

Mnozí z mých tradicionalistických katolických přátel mají ambivalentní postoj vůči Josephu Ratzingerovi – vzhledem k tomu, že z postu papeže v roce 2013 odstoupil, a tím otevřel dveře tristní vládě papeže Františka.

Do určité míry s nimi musím sympatizovat. Pokud bych byl stále katolíkem, možná bych byl jedním z nich. Ale mám-li být upřímný, nevím, jak tajemná prozřetelnost působila při tomto velkém odmítnutí.

Jednou mi jeden kněz, který Benedikta znal, řekl, že odstoupil, když si uvědomil, že navzdory jeho oficiální moci jako absolutního monarchy katolické církve je jeho faktická moc mnohem menší a určitě nestačí k vyčištění korupce v římské kurii.

Podle tohoto zdroje starý a nevládný Benedikt odstoupil v naději, že Duch Svatý pošle za něj mladého energického nástupce, který to zvládne. Novinář Peter Seewald se na to Benedikta nedávno zeptal a ten řekl, že to není pravda.

Pro mě to ale nic neřeší. Stále si myslím, že na tom něco je. Mohu se však mýlit. Ale teď je to už jedno.

Diskusi o smyslu Benediktova života a práce pro katolickou církev nechám na teology a církevní historiky. Zpráva o jeho smrti přišla dnes a toto jsou mé první myšlenky.

Charismatický Jan Pavel II. byl rockovou hvězdou, ale pro mě byl skálou plachý Benedikt. Četli jste ho někdy? Na rozdíl od JP2 byl jednoznačně pochopitelným autorem. Nemusíte být katolíkem, abyste z jeho díla načerpali. Vyplývá z něj zejména to, že Joseph Ratzinger miloval Ježíše Krista.

Osobně jsem vrchol své spisovatelské kariéry zažil 11. září 2018 v Římě. Byl jsem tam představit italský překlad knihy The Benedict Option (Benediktova volba). Můj vydavatel zorganizoval veřejnou akci v prostorách italského Senátu. Arcibiskup Georg Gänswein, Benediktův osobní tajemník, souhlasil, že přednese proslov k mé knize.


https://www.databazeknih.cz/obalka-knihy/benediktova-cesta-krestansky-zivot-v-pokrestanske-dobe-373308

Před akcí mi moji italští přátelé-novináři řekli, že cokoli Gänswein řekne, mohu si být jistý, že každou slabiku schválil samotný Benedikt. Měl jsem bouli v krku – pro mou hlubokou úctu k Benediktovi XVI. (v Benediktově volbě jsem ho vždy nazýval druhým Benediktem). Pokud se ukáže prostřednictvím Mons. Gänsweina, že Benediktovi se moje kniha nelíbí, tak bych to měl přijmout - vždyť jsem už velký. Nicméně…

Tady je text Gänsweinova proslovu:

Velice vám děkuji za pozvání do tohoto váženého Senátu, které jsem s radostí přijal, abych představil tuto knihu amerického autora Roda Drehera, o které jsem už tolik slyšel. Oslovil mě mnich z Nursie, od kterého se odvíjí název této knihy. Zapůsobil na mě však i datum, ve kterém se zde v Římě setkáváme s tímto odvážným autorem.

Je 11. září, které se v Americe od podzimu 2001 označuje jen jako „11. září“ v souvislosti s katastrofou, při níž členové teroristické organizace Al-Káida zaútočili na Spojené státy americké. Sledoval to celý svět: plně obsazená letadla, která se v New Yorku a Washingtonu stala útočnými raketami.

Čím více času jsem strávil čtením knihy Roda Drehera uprostřed přívalu zpráv v posledních týdnech, tím více jsem chápal naše dnešní setkání jako čin prozřetelnosti – především po zveřejnění zprávy velké poroty Pennsylvánie. Katolická církev na ni musí hledět se zděšením. Je to její 11. září, i když tato katastrofa se bohužel nestala jen v jeden den, ale během mnoha dní a let a postihla nespočet obětí.

Prosím, nechápejte mě špatně. Nesrovnávám oběti ani počty případů zneužívání v katolické církvi s těmi 2996 nevinnými lidmi, kteří přišli o život při teroristických útocích na Světové obchodní centrum a Pentagon 11. září 2001.

Na Kristovu církev zatím nikdo nezaútočil osobním letadlem. Bazilika svatého Petra stále stojí, stejně jako katedrály ve Francii, Německu či Itálii, které jsou dodnes dominantou mnoha měst západního světa – od Florencie po Chartres, od Kolína po Mnichov. A přece, nedávné zprávy z Ameriky, kde kněží katolické církve smrtelně zranili tolik duší, jsou horší než kdyby se zřítily budovy kostelů v Pensylvánii nebo Národní svatyně Neposkvrněného početí ve Washingtonu.

Jako by to bylo teprve včera, co jsem 16. dubna 2008 doprovázel papeže Benedikta XVI. do této národní svatyně katolické církve ve Spojených státech amerických, kde se tak dojímavě pokoušel vyburcovat biskupy této země, popisujíc jim „hlubokou ostudu“ způsobenou sexuálním zneužíváním nezletilých kněžími a „obrovskou bolest, kterou vaše církevní společenství trpěly, když duchovenstvo tímto nemorálním chováním zradilo své kněžské povinnosti a odpovědnost“.

Smutek Svatého Otce však nedokázal zastavit toto zlo a ani postoje prázdných gest velké části hierarchie.

A teď je tu s námi Rod Dreher, jehož kniha začíná slovy: „Nikdo neviděl, že přichází velká potopa.“ V poděkování věnuje svou knihu jistým způsobem papeži Benediktovi XVI. A zdá se mi, že to z velké části napsal v jakémsi tichém dialogu s tichým emeritním papežem, poukazujíc na jeho analytické a prorocké schopnosti, když píše: „V roce 2012 tehdejší papež řekl, že současná duchovní krize Západu je nejvážnější od pádu na konci pátého století. Světlo křesťanství hasne po celém Západě.“

Proto bych, pokud můžu, rád doplnil prezentaci „Benediktovy volby“ od Roda Drehera několika památnými slovy z úst Benedikta XVI. během jeho služby; slova, která se mi vybavila při čtení knihy – například z 11. května 2010, když novinářům, kteří ho doprovázeli při letu do Fatimy, řekl:

„Pán nám řekl, že církev bude neustále všelijak trpět až do konce světa… Co se týče nových věcí, které dnes můžeme najít v tomto poselství (třetí fatimské tajemství), je zde i skutečnost, že útoky na papeže a církev nepřicházejí jen zvenčí, ale utrpení církve pochází právě z jejího nitra, z hříchu v církvi“.

V té době byl už pět let papežem. Pět let předtím, 25. března 2005, vyřkl kardinál Ratzinger na devátém zastavení velkopáteční křížové cesty v Koloseu – před tváří umírajícího Jana Pavla II. – tato slova:

„Neměli bychom myslet i na to, jak moc Kristus trpí ve své vlastní církvi? Jak často se zneužívá Nejsvětější Svátost, jak často musí vstupovat do prázdných a zlých srdcí? Jak často slavíme pouze sebe, aniž bychom si uvědomili, že tam je! Jak často je jeho Slovo překrucováno a zneužíváno! Jak malá víra se skrývá za tolika teoriemi, tolika prázdnými slovy! Kolik špíny je v církvi a dokonce i mezi těmi, kdo by mu v kněžství měli úplně patřit! Kolik pýchy, kolik sebeuspokojení! Jak málo úcty vzdáváme svátosti smíření, kde na nás čeká, připravený nás pozvednout, kdykoli padneme! Toto všechno je přítomno v jeho umučení. Jeho zrada učedníky, jejich nedůstojné přijetí jeho Těla a Krve je jistě největším utrpením našeho Vykupitele; probodává mu to srdce. Můžeme mu jen z hloubky srdce volat: Kyrie eleison – Pane, smiluj se.“

Již dříve jsme od svatého Jana Pavla II. slyšeli, že v naší době je skutečným a dokonalým ekumenismem ekumenismus mučedníků. A tak jsme se v nouzi utekli ke svaté Editě Steinové či Dietrichu Bonhoefferovi. Ale jak už nyní víme, existuje i ekumenismus potřeby a sekularizace a ekumenismus nevěry a útěku od Boha a církve napříč všemi denominacemi. A ekumenismus „zatmění“ Boha. Teprve nyní jsme svědky epochální změny, kterou Dreher prorokoval v USA již před rokem. Viděl přicházet velkou potopu!

Poznamenává však také, že zatmění Boha neznamená, že Bůh již neexistuje. Znamená to spíše, že mnozí už neuznávají Boha, protože před Pánem padly stíny. Dnes jsou to stíny hříchů a přestupků a zločinů zevnitř církve, které mnohým zatemňují Jeho oslnivou přítomnost.

V procesu tohoto soumraku se fenomén toho, co se v němčině nazývá Volkskirche – „lidová církev“, k níž všichni patřili, něco, do čeho jsme se narodili, ale v Americe nikdy neexistovalo tak jako v Evropě – už zemřelo. Zní to příliš dramaticky?

Dramatický je počet lidí, kteří se obracejí církvi zády. Ještě dramatičtější je však jiná statistika: podle nejnovějších průzkumů se z katolíků, kteří ještě neopustili církev v Německu, jen 9,8 procenta stále schází v neděli na bohoslužbách, aby společně slavili Nejsvětější Eucharistii.

Připomíná to úplně první cestu papeže Benedikta po jeho zvolení. Na břehu Jadranského moře 29. května 2005 připomněl převážně mládežnickému publiku, že neděle je „týdenním svátkem Velikonoc“, čímž vyjádřil identitu křesťanského společenství a centrum jeho života a poslání. Téma eucharistického kongresu („Nemůžeme žít bez neděle“) však sahá až do roku 304, kdy císař Dioklecián zakázal křesťanům pod trestem smrti vlastnit Písmo svaté a setkávat se v neděli na slavení Eucharistie.

„V Abitenu, malé vesnici v dnešním Tunisku, jednou v neděli našli 49 křesťanů při slavení Eucharistie v domě Octavia Felixe, čímž porušili císařské nařízení. Byli zadrženi a odvedeni do Kartága, aby je vyslechl prokonzul Anulinus.

Významná je mimo jiné odpověď, kterou dal jistý stařec prokonzulovi, když se ho zeptal, proč neuposlechli císařova přísná nařízení. Odpověděl: „Sine dominico non possumus“. Nemůžeme žít bez nedělního slavení Eucharistie. Chyběla by nám síla čelit každodenním problémům a nepodlehnout.

Po krutém mučení bylo zabito těchto 49 mučedníků z Abitene. Svou víru tak potvrdili prolitím krve. Zemřeli, ale zvítězili: dnes si je připomínáme ve slávě vzkříšeného Krista.

Jinými slovy, to, co jsme jako děti takzvané „lidové církve“ poznali jako „nedělní povinnost“, je ve skutečnosti vzácná, jedinečná vlastnost křesťanů. A je mnohem starší než lidová církev. Jde tedy opravdu o eschatologickou krizi, ve které se katolická církev nachází již dlouho, přesně tak, jak si moje máma a táta mysleli, že ji viděli ve své době – s „hrůzami zpustošení na svatých místech“.

Nakonec jsem se však několik dní cítil jakoby v dobách svého dětství – zpět v otcově kovárně v Černém lese, kde kladivo bez přestání bušilo do kovadliny, ale neudělalo to bez mého otce, jehož rukám jsem důvěřoval jako rukám Božím.

Očividně v tom nejsem sám. V květnu arcibiskup nizozemského Utrechtu, kardinál Willem Jacobus Eijk, přiznal, že současná krize mu připomíná „poslední zkoušku“ církve před Kristovým druhým příchodem, která „otřese vírou mnoha věřících“, jak ji popisuje Katechismus katolické církve v paragrafu 675. Pronásledování, které doprovází její putování na zemi, odhalí ‚tajemství nepravosti'.

Asi tak nějak jako exorcista, i Rod Dreher zná ono „mysterium iniquitatis“. Ukázal to v článcích z posledních měsíců, ve kterých, jak možná žádný jiný novinář, vrhl světlo na skandály bývalého arcibiskupa z Newarku a Washingtonu. Není však investigativním reportérem. Není ani fantasta, ale rozvážný analytik, který dlouhodobě pozorně a kriticky sleduje stav církve a světa, ale přesto si zachovává téměř dětský, láskyplný pohled na svět.

Dreher proto nepřináší apokalyptický román podobný slavnému „Pánovi světa“, kterým britský duchovní Robert Hugh Benson v roce 1906 otřásl anglosaským světem. Dreherova kniha spíše připomíná příručku, jak postavit archu, protože ví, že žádná přehrada nedokáže zastavit tuto velkou potopu, která už dlouho zaplavuje starý křesťanský Západ.

Z toho vyplývá i trojí rozdíl mezi Dreherem a Bensonem: Dreher je typický Američan – praktičtější než poněkud výstřední Brit z Cambridge z doby před první světovou válkou. Za druhé, Dreher jako občan Louisiany má zkušenosti s hurikány. A za třetí, není to duchovní, ale laik, který nemluví ve jménu jiných, ale z vlastní vůle a horlivosti pro Boží království, které nám ohlašoval Ježíš Kristus. V tomto smyslu je to člověk, který je zcela po chuti papeže Františka, který ví jako nikdo jiný v Římě, že krize církve je ve svém jádru krizí duchovenstva. A že nyní nastala hodina suverénních laiků, zejména v nových a nezávislých katolických médiích, které téměř až ztělesnil Rod Dreher.

Lehkost jeho ztvárnění pravděpodobně souvisí s ušlechtilými vypravěčskými tradicemi jižních států Ameriky, kterým Mark Twain kdysi pomohl dosáhnout světového uznání. A když jsem předtím řekl, že jsem se naposledy znovu a znovu viděl jako dítě ve vyhni, sledujíc údery otcova kladiva na kovadlinu, musím přiznat, že nekomplikované čtení této těžké knihy mě znovu a znovu přivedlo do dobrodružného světa mého dětství, když jsem snil o Tomovi Sawyerovi a jeho příteli Hucku Finnovi.

Rod Dreher, na druhé straně, nepředkládá sny, ale fakta a analýzy, které zhušťuje do vět, jako jsou tyto: „Člověk psychologický přesvědčivě zvítězil a nyní vlastní kulturu – včetně většiny kostelů – stejně jako Ostrogóti, Vizigóti, Vandalové a jiné dobyvatelské národy vlastnili pozůstatky Západořímské říše.“

Nebo toto: „Naši vědci, naši soudci, naše knížata, naši učenci a naši zákoníci – pracují na ničení víry, rodiny, pohlaví, dokonce i na tom, co znamená být člověkem. Naši barbaři vyměnili zvířecí kožešiny a oštěpy minulosti za značkové obleky a chytré telefony.“

Třetí kapitola jeho knihy začíná slovy: „Nemůžeš se vrátit do minulosti, ale můžeš jít do Nursie.“ Krátce nato pokračuje – prorocky k tématu, ale nijak škodolibě – takto: „Legenda říká, že Napoleon v hádce s kardinálem poukázal na to, že má moc zničit církev.“

„Vaše veličenstvo,“ odpověděl kardinál, „my, duchovenstvo, jsme za posledních 1800 let udělali vše, co bylo v našich silách, abychom zničili církev. Nepodařilo se nám to – a neuspějete ani vy.“

„Čtyři roky poté, co Napoleon vykázal benediktiny z jejich téměř tisíciletého domova, byla jeho říše v troskách a on v exilu. Dnes je v rodném městě tohoto světce (Benedikta) opět slyšet gregoriánské chorály…“

V téže Nursii se však nedávno ozval hukot zemětřesení. V srpnu 2016 během několika vteřin zničilo Baziliku svatého Benedikta, až po přední fasádu. Přibližně ve stejnou dobu zaplavily průtrže mračen i rodné město Roda Drehera na horním toku Mississippi. Tyto dvě klíčové dramatické scény stojí na začátku a na konci jeho knihy, jako by byly založeny na božském scénáři – a jakoby ilustrovaly tezi, kterou Dreher zformuloval v první kapitole: „Naše realita je skutečně alarmující, ale nemůžeme si dovolit podlehnout hysterii ze zkázy. V této krizi je skryté požehnání, pokud opravdu otevřeme oči… Příchozí bouře může být prostředkem, skrze který nás Bůh vysvobodí.“

V poslední době se termín zemětřesení často používá k popisu úpadku církve, o kterém nyní říkám, že byl pro ni 11. zářím.

Rod Dreher popisuje reakci mnichů z Nursie na katastrofu, která zničila jejich opatství v rodišti svatého Benedikta, jen několika slovy, která vám musím přečíst, protože jsou velmi přesná:

„Benediktinští mniši z Nursie se stali znamením pro svět způsobem, který jsem nepředpokládal, když jsem začal psát tuto knihu. V srpnu 2016 zasáhlo jejich region ničivé zemětřesení. Přišlo v noci a mniši se právě modlili matutinum. Z kláštera utekli do bezpečí na otevřené náměstí.

Otec Kasián později poznamenal, že toto zemětřesení bylo symbolem rozpadu křesťanské kultury Západu. Ale v tu noc se objevil i jiný symbol – naděje. „Druhým symbolem bylo shromáždění lidí kolem sochy svatého Benedikta na náměstí, aby se tam pomodlili,“ napsal. ‚To je jediný způsob obnovy'.“



Vzhledem ke svědectví otce Kasiána bych vám chtěl říci, že Benedikt XVI. se od své rezignace považoval za starého mnicha, který se po 28. únoru 2013 bude především modlit za matku církev, svého nástupce papeže Františka a svatopeterskou službu, kterou založil sám Kristus.

Z Kláštera Mater Ecclesiae za Bazilikou sv. Petra by tento starý mnich, vzhledem k Dreherově dílu, pravděpodobně poukázal na projev, který přednesl jako úřadující papež 12. září 2008 na Collège des Bernardins v Paříži před duchovní elitou Francie.

„Během velkých kulturních otřesů v období stěhování národů a vzniku nových státních struktur byly kláštery místem, kde přežily poklady staré kultury a zároveň se jimi pomalu formovala nová kultura,“ řekl Benedikt XVI. a zeptal se: „Ale jak se to stalo? Co motivovalo muže, aby se zde setkali? Co chtěli? Jak žili?

V první řadě je třeba přiznat, že jejich záměrem nebylo vytvořit kulturu a dokonce ani zachovat kulturu z minulosti. Jejich motivace byla mnohem jednodušší. Jejich cílem bylo: Quaerere Deum. Uprostřed zmatku doby, ve které se nic nezdálo trvalé, chtěli udělat to podstatné - pokusit se najít to, co je trvalé, život sám. Hledali Boha. Chtěli jít od nepodstatného k podstatnému, k jediné opravdu důležité a spolehlivé věci, která existuje… Hledali definitivní za dočasným…

Quaerere Deum – hledat Boha a nechat se jím najít, to je dnes neméně potřebné než v minulosti. Čistě pozitivistická kultura, která by se snažila zahnat otázku Boha do subjektivní sféry jako nevědeckou, by byla kapitulací rozumu, zřeknutím se jeho nejvyšších možností, a tedy katastrofou pro lidstvo s velmi vážnými následky. To, co dalo základ evropské kultuře – hledání Boha a ochota naslouchat mu – zůstává dnes základem každé skutečné kultury.“

Toto byla slova papeže Benedikta XVI. ze dne 12. září 2008 o skutečné „volbě“ svatého Benedikta z Nursie. Potom mi zbývá o Dreherově knize říci jen toto: Neobsahuje hotovou odpověď. Neexistuje žádný všelék, žádný univerzální klíč k otevření vrat, která byla pro nás dlouho otevřená a nyní jsou opět zavřená. Tato kniha však skrývá autentický příklad toho, co před deseti lety řekl papež Benedikt o benediktinském duchu počátku. Je to skutečné „Quaerere Deum“. Je to hledání pravého Boha Izáka a Jakuba, který ukázal svou lidskou tvář v Ježíši Nazaretském.

Z tohoto důvodu mě napadá věta z kapitoly 4, 21 Regule svatého Benedikta, která také proniká a oživuje celou Dreherovu knihu jako Cantus Firmus. Toto je to legendární: „Nihil amori Christi praeponere“. To znamená v překladu: Nic nepředchází Kristovu lásku. Je to klíč k celému zázraku západního mnišství.

Benedikt z Nursie byl majákem při stěhování národů. V neklidných časech zachránil církev a v určitém smyslu tak znovu založil evropskou civilizaci.

Nyní však nejen v Evropě, ale na celém světě už desetiletí zažíváme migraci národů, která už nikdy neskončí, což jasně uznal i papež František a naléhavě o tom promlouvá do našeho svědomí.

Jestli církev neví, jak se s Boží pomocí znovu obnovit, pak je opět v sázce celý projekt naší civilizace. Pro mnohé to vypadá, jako by se církev Ježíše Krista nikdy nedokázala vzpamatovat z katastrofy svého hříchu – téměř se zdá, že ji sžírá.

A to je přesně ta hodina, kdy Rod Dreher z Baton-Rouge v Louisianě představuje svou knihu – zde, u hrobů apoštolů. A během děsivého zatmění Boha předstupuje před nás a říká: „Církev není mrtvá, pouze spí a odpočívá“.

A nejen to. Církev je „mladá“, jako by říkal. A říká to radostně a svobodně, jak řekl Benedikt XVI., když 24. dubna 2005 převzal úřad svatého Petra a připomněl utrpení a smrt svatého Jana Pavla, se kterým dlouhá léta spolupracoval. Volal na nás všechny na Náměstí svatého Petra:



„Během těch smutných dnů, kdy byl papež nemocný a zemřel, se nám vyjevilo, že církev žije. A církev je mladá. Ukrývá v sobě budoucnost světa, a proto každému z nás ukazuje cestu k budoucnosti. Církev je živá a my to vidíme: prožíváme radost, kterou Zmrtvýchvstalý Pán přislíbil svým následovníkům. Církev je živá – je živá, protože Kristus je živý, protože skutečně vstal z mrtvých. V utrpení, které jsme v těch velikonočních dnech viděli na tváři Svatého Otce, jsme kontemplovali tajemství Kristova umučení a dotýkali jsme se jeho ran. Ale během těchto dnů jsme se také mohli v hlubokém smyslu dotknout Vzkříšeného. Po krátkém období temnoty jsme mohli zažít radost, kterou slíbil jako ovoce svého vzkříšení.

Ani satanské 11. září univerzální katolické církve nemůže oslabit nebo zničit tuto pravdu, protože jejím původcem je Vzkříšený Pán a Vítěz.

Musím se proto upřímně přiznat, že tento čas velké krize, který dnes již před nikým nezůstává skrytý, vnímám především jako čas milosti, protože nás nakonec nevysvobodí žádné zvláštní úsilí, ale jen „Pravda“, jak nás Pán ujistil. V této naději hledím na slova Roda Drehera o „očišťování paměti“, které nám svěřil Jan Pavel II., a tak jsem vděčně četl i jeho „Benediktovu volbu“ jako úžasnou inspiraci, a to v mnoha ohledech. V posledních týdnech mi máloco poskytlo tolik útěchy.

Děkuji za pozornost.

*******************

Seděl jsem tam jako opařený. Jeden italský novinář z publika mi napsal esemesku:

„Ujišťuji tě, že mnozí v Římě a v celém katolickém světě jsou těmito slovy naprosto ohromeni. Protože to jednoznačně znamená, že (Benediktovu volbu) schválil sám Benedikt XVI.“

Myšlenka, že Benedikt XVI., jeden z mých hrdinů víry, schválil Benediktovu volbu - ačkoli ji napsal člověk, který ztratil katolickou víru?! Pane, smiluj se! Zbytek dne jsem strávil jakoby kráčeje v oblacích. Starý mnich Joseph Ratzinger ani nevěděl, jaký dar mi ten den dal. Vyběhl jsem ven a koupil si svoji vlastní knihu. Chtěl jsem mít nějakou památku na tento požehnaný den.

Byl jsem tak vděčný, že Benedikt XVI. z mé knihy porozuměl něco, co jiní ne: že to není výzva k útěku do hor a úplný ústup ze světa, ale spíše výzva k posílení sebe samých, na úrovni jednotlivců i kolektivu, a to ve víře, abychom byli schopni obstát v nadcházejících zkouškách. To by mělo být jasné každému, kdo se obtěžoval si tu knihu přečíst. Mnozí, kteří nečetli víc než obálku, si myslí, že mluvím o úniku ze světa.


https://www.databazeknih.cz/obalka-knihy/benediktova-cesta-krestansky-zivot-v-pokrestanske-dobe-373308

Chci poukázat na tuto pasáž z projevu Mons. Gänsweina:

„Očividně v tom nejsem sám. V květnu arcibiskup nizozemského Utrechtu, kardinál Willem Jacobus Eijk, přiznal, že současná krize mu připomíná „poslední zkoušku“ církve před Kristovým návratem, která „otřese vírou mnoha věřících“, jak ji popisuje Katechismus katolické církve v paragrafu 675. Katechismus pokračuje: „Pronásledování, které doprovází její putování na zemi, odhalí ‚tajemství nepravosti'.“

Připomínám, že Benedikt XVI. schválil každé slovo této promluvy. Emeritní papež nám poslal vážné poselství o tom, že čas pokročil. Dnes ráno jsem si psal se svým tradičním katolickým přítelem o smrti tohoto vzácného muže. Můj přítel si myslí, že Benedikt před svou rezignací něco věděl, co si tento jeho krok vynutilo – to „něco“ bylo mystické a eschatologické.



Jsou to jen spekulace, ale myslím, že na tom něco je. Myslím si, že Benedikt měl velmi silný pocit, že křesťany zastihne nějaká strašlivá zkouška a že on nebyl dost silný, aby na ni církev připravil. Zřejmě doufal, že jeho nástupcem bude někdo, kdo tento úkol místo něho – starého a slabého – zvládne. Avšak otevřel dveře katastrofě.

Letos jsem na svých cestách po Evropě potkal jednoho věrného katolíka, který v roce 2015 obdržel osobní dopis od Benedikta XVI. Ten muž mi řekl, při jaké příležitosti tento dopis dostal a co se v něm uvádělo. Spadla mi sáňka. Řekl, že dopis zveřejní po Benediktově smrti. Tak teď nastal ten čas - a řeknu vám, když toto vyjde, dostane se to na titulky světových novin. Dává to projev Mons Gänsweina o Benediktově volbě do určitého světla a pomáhá mi pochopit, proč papež Benedikt v podstatě podpořil mou knihu. Jen počkejte. Mám takový pocit, že Joseph Ratzinger byl mezi námi jakýmsi katechonem, který v jistém mystickém smyslu zadržoval to nejhorší, a teď, když odešel k Bohu, budeme čelit potopě. Doufám, že se mýlím. Nicméně myslím, že ne.

Ať přijde cokoliv, děkuji Bohu za život a službu Josepha Aloise Ratzingera, papeže Benedikta XVI. A děkuji i za velkého orodovníka. Věřím, že my všichni, i my nekatolíci, jsme v nebi získali prosebníka.

Pokud jste nikdy nečetli jeho knihy, je dobré začít Úvodem do křesťanství. Opět, nemusíte být katolíkem, abyste se z toho poučili. Mnohem kratším dílem je reflexe současné krize Bez kořenů: Západ, relativismus, křesťanství, islám. Samozřejmě, je zde i dvoudílná biografie od Benediktova amanuensis Petra Seewalda, kterou jsem si právě koupil.

Skončím tímto úryvkem z dopisu, který Benedikt XVI. poslal letos v lednu nově zvolenému představenému tradicionalistického katolického kláštera ve Francii, který měl tehdy pouhých 35 let. Je z rozhovoru s novým priorem Domem Louisem Blancem ve francouzském katolickém časopise La Nef. Z dopisu Benedikta XVI. vyplývá dobrá rada pro nás všechny:

V současném zmatku je důležité, abychom neobhajovali ledajaké teorie, ale abychom prostě žili ve víře církve, podle tradice vyjádřené v jejím vyznání víry a v Regule svatého Benedikta. Takový zásadní postoj dává hybnost v maličkostech a pevnost v podstatných věcech.

„Hybnost v maličkostech a pevnost v podstatných věcech.“ V této jednoduché větě byla a je pokora a lidskost tohoto velkého papeže Benedikta XVI.

Věčná památka!



Text původně vyšel na stránce American Conservative.

Zdroj:
Hrdina viery a pápež, ktorý videl, že prichádzajú ťažké časy, standard.sk

Převzato z https://slovenskydohovorzarodinu.sk/, článek z 1. 1. 2023 naleznete zde.