Ikona Pražského Jezulátka nás na prvním místě odkazuje k tajemství Vtělení: připomíná nám, že Ježíš se narodil na tento svět tak jako každý z nás, že vyrůstal v lidské rodině, znal dobře lidský život od samého počátku a může mít tedy pochopení a soucit s každým člověkem a s každou situací.
I my díky tomu můžeme lépe docenit etapy našeho života, kdy si připadáme bezmocní, odkázaní na druhé, podobně jako je dítě odkázáno na péči svých rodičů. Ani v těchto situacích neztrácí život svoji cenu, naopak – v nich se často učíme něčemu velmi důležitému.
Úcta k Jezulátku však neznamená, že bychom měli navždy zůstat dětmi nebo být dětinští. Vždyť i Ježíš „
rostl v síle a moudrosti“ (Lk 2, 40) a později ve svém učení vyzýval k dospělé lásce. Jen zralý člověk může přebírat zodpovědnost a budovat trvalé a hluboké vztahy. Ale zároveň víme ze zkušenosti, že i jako dospělí se máme od dětí co učit – jejich postřehy, pohled bez předsudků a hodnocení, umění klást podstatné otázky. Komplikovanost dospělého světa nás někdy skutečně odvádí od toho podstatného, protože to důležité je někdy velmi jednoduché.
V sošce Pražského Jezulátka je Ježíš zároveň vyobrazený jako král. Ovšem jako malý, křehký, bezbranný, zranitelný král. Král, jehož síla není násilím. V levé ruce drží a nese obrazně celý svět, ale místo obvyklého žezla, symbolu moci, pravou rukou žehná.
Jezulátko nám říká něco podstatného o paradoxu Boží moci, která se projevuje ve slabosti. Ta největší moc totiž nespočívá v hrdinských činech, velkých projektech, schopnosti lámat skály a ovládat národy, ale v umění získat srdce člověka. Silou můžete přimět druhé, aby něco dělali či nedělali, něco říkali nebo neříkali, snad si i něco mysleli - ale rozhodně ne, aby milovali. A Bohu jde právě o to posledně jmenované.
Pražské Jezulátko připomíná přicházejícím, že mocný Bůh tváří v tvář každému z nás stojí jako křehký a bezmocný. Touží po naší svobodné odpovědi. Nechce nás ovládat násilím, nechce, abychom se ho báli. A v životech těch, kteří to pochopili, se často odehraje to, čemu říkáme uzdravení nebo spása.
Úcta k Pražskému Jezulátku bývá často nepochopená. I nyní bychom se mohli ptát, zda úcta prokazovaná sošce, včetně takových skutečností jako její korunovace či převlékání, je přiměřená. Jistě chápeme, co nám chtěl Bůh sdělit svým dětstvím. Ale co s tím vším má společného onen kult „sochy“?
Neuctíváme sošku, ale toho, koho zobrazuje!
V sošce Jezulátka uctíváme Kristovo dětství, reálné, pravé, nepředstírané. Něha a starost, která tuto úctu doprovází, je neumělým pokusem o vyjádření našich citů ke Kristu. Je to pokus lidský, ale Bůh od nás jako od lidí přece jinou odpověď nečeká - vždyť jsme lidé!
Bůh přišel na svět, aby uzdravil celého člověka, tedy aby i naše city zaměřil tím správným směrem. Sama forma pobožnosti určitě může být mnohým lidem cizí a nikdo k ní také není zavázán. Neměli bychom ale odsuzovat vše, co se liší od našich zvyklostí.
Koneckonců lidová zbožnost může být sice v některých svých projevech přepjatá, v žádném případě však není nebezpečím pro samu víru na rozdíl od racionalistických a intelektuálních koncepcí jakési čisté víry, která pyšně rozhoduje o tom, jak má Bůh opravdu mluvit ke svým dětem.
A on zatím mluví zcela jasně a jednoduše, například i slyšením nesčetných „proseb k Pražskému Jezulátku“.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 2. 1. 2023 naleznete
zde.
