Joseph Ratzinger nikdy neztratil odvahu postavit se proti „
se“. Proti tomu, co „
se“ má myslet, mluvit a dělat.
Úmrtím Benedikta XVI. svět ztrácí jednu z nejvýznamnějších osobností naší doby. Byl považován nejen za brilantního myslitele, ale také za největšího teologa, který kdy seděl na Petrově stolci.
Navíc byl prvním pontifikem ve dvoutisíciletých dějinách církve, který předložil christologii.
Na konci jeho pontifikátu se aktem jeho demise navrátil papežství duchovní rozměr, kterým bylo původně pověřeno. A nakonec se díky svému pokročilému věku stal nejdéle žijícím papežem všech dob.
Joseph Ratzinger, syn jednoduchých lidí z bavorské provincie, psal dějiny. Jako spolutvůrce koncilu, jako nejčtenější teolog moderní doby, jehož díla dosáhla milionových nákladů, jako strážce víry, který se spolu s Karolem Wojtyłom staral o to, aby loď církve zůstala v bouřkách doby na správném kurzu.
Poprvé po půltisíciletí byl za hlavu největší náboženské komunity na světě povolán znovu Němec. „
V tomto okamžiku dějin,“ prohlásil pozdější papež František, „
byl Ratzinger jediným mužem, který měl dostatečnou autoritu, moudrost a potřebné zkušenosti, aby byl zvolen.“
Ratzinger je jedním z německých géniů
Ne náhodou ho britský historik Peter Watson řadí mezi německé „géniy“ vedle velikánů jako Beethoven, Hölderlin a Kant. Samozřejmě, že kromě Karola Wojtyły nebyl žádný jiný církevní představitel napadán tak tvrdě jako tento muž z Bavorska. Někdy oprávněně. Většinou nespravedlivě.
Francouzský filozof Bernard-Henri Lévy poznamenal, že jakmile se zmíní Ratzinger, „
v každé diskusi převládají předsudky, neupřímnost a dokonce otevřené dezinformace“.
Názory na Benedikta XVI. se různily. Pro své odpůrce byl zosobněním regresivního směřování církve, pro své příznivce ikonou ortodoxie, majákem Katolické církve, podle kterého se dalo orientovat.
Už na univerzitě tento teolog trval na tom, že biblický základ se nesmí zpochybňovat. Boží slovo, jak je podává evangelium, je sice otevřeno výkladu a vždy odhaluje nová tajemství, o základním obsahu se však nevyjednává.
Vzlétl jako raketa
a stal se hvězdou na teologickém nebi
Ratzinger nikdy neztratil odvahu postavit se proti „
se“. Proti tomu, co „
se“ má myslet, mluvit a dělat. Tím více v době, která se chystá přeměnit Kristovo poselství na náboženství podle potřeb „
občanské společnosti“.
Je grandiózním omylem, varoval, myslet si, že se musí jen prověsit jiný pláštík a už ho všichni budou opět milovat a uznávat. A už vůbec ne v době, kdy mnozí už vůbec nevědí, o čem se mluví, když se mluví o katolické víře.
Přímá zkušenost s národním socialismem formovala jeho ostražitost vůči jakékoli manipulaci s masami a sebeprosazování člověka. Jeho vzorem se stali odbojáři jako protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer.
Jako mladý profesor stoupal jako raketa a stal se novou hvězdou na teologickém nebi, svěžím duchem, který ztělesňoval neznámý jazyk a inteligenci v poznávání tajemství víry. Dobrý teolog potřebuje „
odvahu klást otázky“, ale také „
pokoru poslouchat odpovědi, které nám dává křesťanská víra“.
Žádné vzdání se toho,
co je pravdivé a platné
Až díky jeho iniciativám jako pětatřicetiletého profesora teologie se Druhý vatikánský koncil mohl stát tou úvodní, přelomovou událostí, která katapultovala Katolickou církev do moderní doby. Podobně jako Jan XXIII., kterého si vážil, bojoval za obnovu podle požadavků doby. Ale stejně jako papež koncilu trval na tom, že hledání toho, co je současné, by nikdy nemělo vést ke vzdání se toho, co je pravdivé a platné.
„
Církev má své světlo od Krista,“ zdůrazňoval, „
když ho nezachytí a nepředá dál, pak je jen matnou hroudou země.“
Několikrát byl na pokraji záhuby. Jako doktorand, protože neoblíbený profesor odmítl jeho habilitaci. Jako teolog, který byl najednou ostrakizován, protože se postavil proti reinterpretaci a padělání koncilu.
Spor o církev považoval za normální stav věci. Křesťanská víra je neustálou provokací pro čistě světské myšlení a jednání. A kromě toho církvi ještě nikdy neublížilo, když se vzdala svého majetku. Koneckonců, je to přímo předpoklad, aby zachovala své dobro.
Důsledný v boji proti zneužívání
Benedikt XVI. byl nedávno obviněn z krytí a utajování sexuálního zneužívání v církvi.
Faktem je, že došlo k pozapomenutím a chybám, které otevřeně přiznal.
Jako prefekt Kongregace pro nauku víry však včas přijal opatření k důslednému objasnění této záležitosti, k potrestání viníků a odčinění u obětí. Nezapomenutelné bylo jeho varování během křížové cesty na Velký pátek 2005:
Kolik špíny je v církvi, a právě i mezi těmi, kteří by do ní měli úplně patřit.
Jako papež zpřísnil příslušné zákony a propustil z kněžské služby přibližně 400 kněží. Italský investigativní novinář Gianluigi Nuzzi se vyjádřil, že Benedikt „
stáhl plášť mlčení a přinutil svou církev nasměrovat pohled na oběti.“
Jedno je jisté: Ratzingera lze díky jeho příspěvku ke koncilu, znovuobjevení církevních Otců a oživení doktríny považovat za obnovitele víry, který – jako všichni skuteční reformátoři – pomohl vést k jádru křesťanství, a ne k jeho vyprázdnění.
Nemusíme souhlasit se všemi Benediktovými postoji, ale nikdo nemůže popřít, že zde byl někdo, kdo se ve všem, co řekl, spolehlivě držel evangelního poselství, učení církevních Otců, pokladů Tradice a reforem Druhého vatikánského koncilu.
„
Mým základním impulsem,“ vysvětloval Ratzinger, „
bylo odhalit skutečné jádro víry pod nánosy a dodat mu sílu a dynamiku. Tento impuls je konstantou mého života.“
Pontifex mezi světy
Celkově se Benedikt XVI. považoval za pontifika mezi světy. Jako poslední ze starého světa a první z nového, který právě otřásá zeměkoulí. Lidstvo se nachází na křižovatce, varoval před mnoha lety. Příliš málo pozornosti se věnuje interakci mezi spiritualitou společnosti a jejími normami.
Zejména církev je na začátku nové epochy. V ní bude křesťanství viditelné opět spíše ve znamení hořčičného zrnka, „
ve zdánlivě bezvýznamných, malých skupinách, které však intenzivně žijí proti zlu a vnášejí dobro do světa; které vpouštějí Boha“.
„
Proč byste nemohl zemřít, pape Benedetto?“ zeptal jsem se emeritního papeže před deseti týdny během mé poslední návštěvy u něj. Jeho odpověď byla, že musí ještě vydržet. Jako „
znamení“.
Znamení pro kurz, který zastával; pro Ježíšovo poselství, jehož nefalšovanému odevzdávání zasvětil celý svůj život. Varoval, že v době vzdálené od Boha je třeba lidi znovu seznamovat s Ježíšem Kristem, s jeho milostí, milosrdenstvím i s jeho usměrněními
Kdo dnes chce být křesťanem, musí mít odvahu být nemoderní. Reforma neznamená nic jiného, než s novou jasností přinést svědectví víry do temnoty světa.
Benediktův odkaz zůstane. Jako odkaz svědka víry století, který se snažil uchovat při obnovování a obnovit při uchovávání. Jeho nástupce v něm vidí už „světce“. Podle papeže Františka je učení Benedikta XVI. nezbytné pro budoucnost církve. Bude „
z generace na generaci větší a mocnější“.
Peter Seewald
Původně
publikováno v německém čtrnáctideníku
Die Tagespost. Z němčiny (do slovenštiny) přeložil o. Ján Krupa.
Převzato z
https://www.postoj.sk/,
článek z 2. 1. 2023 naleznete
zde.
