Kopie sošky Pražského Jezulátka i kostely, které mu byly zasvěceny, můžeme nalézt v různých zemích světa, podívejme se tedy i na jiné významné sochy, či spíše sošky Jezulátka, které vždy ochotně naslouchá těm, kteří ho s pokorou a láskou prosí a uctívají.
Arenzansko-pražské Jezulátko, Arenzano, Itálie
V italském městečku Arenzano, ležícím u Ligurského moře, se nachází věrná kopie Pražského Jezulátka, která má ale také svůj vlastní příběh.
Zdejší bosý karmelitáni zde v roce 1900 umístili ve svém kostele obraz Pražského Jezulátka, které se ihned začalo těšit takové oblibě, že o dva roky později byla pořízena jeho soška. Místní dali svému Pražskému Jezulátku krásný titul:
Velký Malý Král.¨
Díky štědrosti dárců, kteří hmotně vyjadřovali vděčnost za milosti, kterých se jim dostalo, byla v roce 1904 zahájena stavba nového kostela. Ten byl dokončen v roce 1908 a stal se vůbec prvním kostelem na světě, tedy, alespoň se to říká, zasvěceným Pražskému Jezulátku. Také největší zvon ve věži nese jeho jméno a stojí na něm: "
Otcové karmelitáni mě věnovali Dítěti Ježíši z Prahy, abych svým zvoněním hlásal jeho slávu, a tak všichni poznali a oslavovali Boží Dítě Ježíše, Boha a člověka; a ono na ně seslalo déšť svých milostí."
Arenzansko-pražské Jezulátko pak bylo 6. září 1924 slavnostně korunováno, a to osobně státním sekretářem kardinálem Rafaelem Merrym del Val, který ozdobil jeho hlavu korunou věnovanou papežem Piem XI.
Po uzavření příměří mezi Itálií a spojenci v roce 1943 začali Němci bombardovat města v okolí Arenzano. Jeho obyvatelé tedy prosili Jezulátko o ochranu a slíbili mu, že pokud se nikomu z nich nic nestane, vloží do jeho levé dlaně zlaté královské jablko.
V srpnu 1944 bylo Arenzano nepřetržitě po pět dní bombardováno, řada domů lehla do základů, zasažen byl i tamní farní kostel. Když všechno ustalo, lidé našli v sutinách čtyři mrtvé... Nakonec se ale ukázalo, že to nebyli místní. A tak se Jezulátko po zásluze dočkalo svého zlatého vladařského jablka, neboť ochránilo všechny občany města.
Prvorozený, Řím, Itálie
Bylo by opravdu podivné, kdyby v srdci křesťanství – v Římě, chybělo zvláštní Jezulátko. To se nacházelo v půvabné Bazilice Panny Marie od Nebeského oltáře, která stojí na nejvyšším místě Kapitolu. Podle legendy právě tam nechal pohanský císař Augustus na základě věštby Tiburské Sibyly, předpovídající Kristův příchod, vznést oltář "Prvorozenému Božímu". Ale v únoru 1994 římské Jezulátko někdo ukradl, a dodnes se nenašlo. Vystavená soška je tedy jeho kopií.
Původní Jezulátko vytesal v Jeruzalémě v roce 1480 jistý františkán, a to ze dřeva jednoho z olivovníků v Getsemanské zahradě. Říká se, že když zbožnému bratrovi došly barvy, zbytek sošky domalovali andělé. Své dílo pak daroval právě zmiňované bazilice, kterou již od dob papeže Inocence IV. spravovali františkáni.
I toto Jezulátko má řadu nádherných šatů zdobených drahokamy, což svědčí o vděčnosti věřících za milosti, kterých se jim dostalo. Jeho hlavu navíc zdobí podle přání papeže Lva XIII. a Vatikánské kapituly od roku 1897 velká koruna.
Malý poutník a dobrodinec, Atocha, Španělsko
Pražské Jezulátko pochází ze Španělska /více se dočteš
ZDE/, a není jediné. Také řada dalších se "narodila" na Pyrenejském poloostrově, který vydal církvi velké světce a mystiky. Asi nejznámějším španělským Jezulátkem je Svaté Dítě z Atochy.
V tomto městě se nacházela poněkud neobvyklá socha Panny Marie s Ježíškem, neboť Děťátko, které Madona držela na rukou, bylo ve skutečnosti samostatnou soškou.
Díky tomu mohlo být Jezulátko svěšeno a přinášeno k nemocným či umírajícím. Velké úctě se těšilo zejména mezi těhotnými ženami, přičemž nezřídka trávilo čas i při jejich lůžku během porodu, aby je nejen těšilo v bolestech, ale také požehnalo dítěti, které právě přišlo na svět.
A protože Boží Děťátko takto neustále cestovalo z domu do domu, oblékli ho věřící do šatů připomínajících poutníka.
Atocha padla ve třináctém století do rukou muslimů. Mnoho mužů bylo tehdy uvězněno, přičemž muslimové jim nedovolovali žádný styk s rodinou. Výjimkou byly děti do dvanácti let, a právě ty nosily svým otcům a příbuzným do žaláře jídlo.
Osamělí nešťastníci museli hladovět, protože jim muslimové odmítali dávat potravu.
Prosili tedy Pána Boha o pomoc,
a najednou je začal navštěvovat krásný chlapec,
který jim v noci nosil jídlo a vodu.
Chlapec byl oblečený jako poutník,
v jedné ruce držel košík plný chleba
a ve druhé hůl, na jejímž konci
byla zavěšena dýně s vodou.
Vězni vzápětí zjistili, že ať už jejich jídlo, kolik chtělo, z košíku chleba neubývalo, a pomalu tušili, co je onen chlapec zač. Někdo si navíc v kostele všiml, že sandály na nohou Božího děťátka jsou špinavé a ošoupané. Nahradili je tedy jinými, ale za čas vypadaly stejně jako ty předchozí.
Řada zázraků Děťátka z Atochy za vlády Maurů, popsal osobně král Alfonz X. Moudrý, ve svých Cantigas (zpěvech). Žádné jiné kroniky se bohužel nedochovaly, stejně tak zmizela původní soška Malého Poutníka, a nikdo už neví, kdy k tomu vlastně došlo.
Malý Poutník za oceánem, Plateros, Mexiko
Se zmizením sošky ale nezanikla úcta k Děťátku z Atochy. V městečku Plateros v mexickém státě Zacatecas, poblíž hornického střediska Fresnillo, kde se těžilo stříbro, byl v polovině šestnáctého století postaven kostel zasvěcený Svatému Kristu zlatníků, ve kterém se mimochodem nachází i slavný zázračný krucifix.
Jeden z majitelů dolů, markýz de San Miguel de Aguayo, věnoval chrámu v roce 1829 sochu Panny Marie držící v levé ruce Jezulátko, které bylo možno oddělit. Pravděpodobně se jednalo spíše o náhodnou shodu, ale mnozí tamní Španělé, kteří nezapomněli na zázračné Děťátko ze své staré vlasti, jej ihned přejmenovali na Poutníka z Atochy. Netrvalo dlouho a Jezulátko dostalo poutní šaty, do jedné ruky košík a do druhé hůl s dýní. Navíc mu věřící podle místních zvyklostí nasadili na hlavu klobouk s elegantním pírkem, který v některých provedeních připomíná sombrero.
Obyvatelé Plateros si dobře pamatovali, jaké skutky milosrdenství prokazoval Malý Poutník uvězněným křesťanům. Svěřili mu tedy dělníky "odsouzené" na práci v dolech, kteří už sice netrpěli pod maurským jhem, ale tvrdé zacházení majitelů a dozorců z řad spoluvěřících jim to zřejmě mnohokrát připomínalo.
Nevelká soška Děťátka, posazeného na zlatém trůnu, se nyní nachází na hlavním oltáři ve výklenku z růžového mramoru, hned pod zázračným krucifixem. Při zvláštních příležitostech se vrací zpět do náruče své Matky. O moci Malého Poutníka a také velké vděčnosti věřících svědčí v kostele bezpočet retablos, tedy malých vyobrazení tamního Jezulátka nebo symbolů zázraků, které učinilo.
Úcta ke Svatému Děťátku, původem ze španělské Atochy, pronikla v roce 1831 i do Spojených států (tehdy ještě na území Mexika a dříve Nového Španělska), kde se, zejména na jihozápadě, rychle rozšířila. Stalo se tak zásluhou jistého dona Severiana Mediny, majitele ranče zvaného Portero de Chimayo, ležícího necelých třicet mil severně od Santa Fé v dnešním Novém Mexiku.
Don, postižený artritidou, téměř ochrnul,
a když se dozvěděl, jaké divy dělá Děťátko z Plateros,
svěřil své bolesti do jeho péče
a vzápětí se uzdravil.
Potom vykonal dlouhou a úmornou pouť
za Malým Lékařem, aby mu osobně poděkoval.
V Plateros zakoupil kopii sošky, kterou si odvezl s sebou do Nového Mexika. Na svém ranči postavil pro Jezulátko kapli, kde je uctíváno až dodnes. Jeho něžné péče pak začali být časem svěřovány i všichni váleční zajatci.
Svaté Děťátko Dobrého zdraví, Morelia, Mexiko
Další příběh svědčí o tom, že se za vyobrazením Jezulátka nemusíme pouštět do hlubin dávných staletí. Tomu z mexického Morelia totiž není ani sto let.
V roce 1942 procházela ulicemi toho města neznámá žena, která se po domácnostech snažila prodat sošku Božího Děťátka. Nakonec si ji koupila jedna hospodyně, která si vzpomněla, že její křestní dcera po Jezulátku vždy toužila. Z nějakého zvláštního vnuknutí se ale rozhodla, že křestní dceři o dárku nic neřekne a dá jí ho až tehdy, až se z hlavního města, kam se odstěhovala za prací, vrátí natrvalo do Morelia.
Ona křestní dcera se po jisté době, k údivu všech příbuzných, opravdu do svého rodného města vrátila a mínila tam už natrvalo zůstat. Šťastná kmotra jí pak s radostí a klidným svědomím darovala zmiňované Jezulátko.
Místní, a to zejména nemocní, zanedlouho poznali velkou moc Děťátka, které se nacházelo v domě zmiňované křestní dcery, a tak se k němu utíkalo stále více lidí hledajících útěchu a uzdravení.
Jednou z prvních a největších ctitelek se stala tamní lékařka, která Jezulátku darovala zlatou korunku a 21. dubna 1944 zařídila jeho veřejnou výstavu v kapucínském kostele. Od té doby se vždy 21. dubna v morelském kostele konala pobožnost k Božímu Děťátku.
Vzhledem na množství uzdravení, často až zázračných, k nimž přičiněním Jezulátka docházelo, se mu brzy začalo říkat
Svaté Děťátko Dobrého zdraví. Některá nevysvětlitelná uzdravení byla potvrzena i lékaři.
Jeden z nich, Antonio Mario Landa, svěřil celou svou rodinu ochraně Děťátku a své city vyjádřil krásnými slovy: „
Díky jeho nekonečné lásce a obrovským pokladům jeho dobroty jsem v minulosti okusil mnoho zázraků, stejně tak i dnes, a chovám naději, že ani v budoucnosti nebudu odmítnut."
Takovým nevysvětlitelným uzdravením byl i případ čtyřletého chlapce, který následkem šoku ochrnul a přišel o sluch i řeč. Zoufalí lékaři si s ním nevěděli rady a prohlásili, že už není naděje na zlepšení stavu. Rodiče se však nevzdali.
Když slyšeli o Svatém Děťátku,
zanesli chlapce do domu majitelky Jezulátka
a pomodlili se před zázračnou soškou
za synovo uzdravení.
K žádnému zlepšení ale nedošlo.
Milující rodiče se nenechali odradit
a po měsíci se vrátili zpět a začali se modlit novénu
ke Svatému Děťátku Dobrého zdraví,
kterou složila jistá klarisa
a schválil arcibiskup Luis María Altamirano y Bulnes.
Každý den nosili svého chlapečka k Jezulátku.
Šestého dne novény se začal hýbat,
sedmého začal mluvit,
osmého už mohl chodit
a devátého dne byl už naprosto zdravý.
V roce 1957 navrhl arcibiskup majitelce, aby byla soška natrvalo přemístěna z domu do kostela, a tak se stala věřícím daleko přístupnější. Zmiňovaná křestní dcera vyhověla svému pastýři s těžkým srdcem.
15. prosince 1957 bylo tedy Svaté Děťátko Dobrého zdraví slavnostně přeneseno do kostela Panny Marie Karmelské. Procesí se zúčastnily velké zástupy lidí, mezi jinými i sám arcibiskup, řada církevních hodnostářů, kněží, řeholníků a řeholnic, a to nejen z Mexika, ale i Spojených států. Na konci nádherného obřadu arcibiskup Jezulátko i s jeho zlatou korunkou požehnal.
Neuplynul ani rok a byl položen základní kámen kostela, který se měl stát novým domovem Svatého Děťátka Dobrého zdraví a jemu také být zasvěcen. Posvěcení chrámu se pak uskutečnilo o pět let později.
Nejvyšší Bytost, Cebu, Filipíny
I další Jezulátko vděčí za svou cestu do dalekých končin Španělům. Vlastně ani ne tak Španělům, jako spíše Portugalci Ferdinandu Magellanovi (portugalsky Fernão de Magalhães), který se ve službách jejich krále Karla V. plavil kolem celého světa a objevoval nová území. 16. března 1521 dorazil tento mořeplavec na svých toulkách moři a oceány jako první Evropan ke břehům Filipín.
7. dubna posádka vstoupila se souhlasem místního vladaře rádžu Humabona na pevnou zemi ostrova Cebu. Magalhães neotálel a začal ihned šířit mezi domorodci křesťanství. Jeho úsilí slavilo brzy úspěch, protože během prvního týdne přijaly křest stovky lidí. Mezi nově pokřtěnými byl i rádža Humabon se svou manželkou. Právě ženě panovníka a první křesťanské královně Cebu věnoval Magalhães cenný dar: dřevěnou sošku Dítěte Ježíše.
Magalhães slíbil rádži Humabanovi, že mu pomůže ve válce proti sousednímu kmeni na ostrově Mactan, což se mu stalo osudným. Slavný mořeplavec byl totiž v bitvě 27. dubna 1521 zabit.
Není jasné, proč rádža Humaban na své hosty zanevřel. Možná si od nového náboženství a jeho šiřitelů sliboval víc, nebo... kdo ví? Několik dní po prohrané bitvě pozval námořníky, kteří se chystali vrátit do Španělska, na velkou hostinu, a tam je skoro všechny otrávil. Ti, kteří přežili, se uchýlili do Moluky, odkud odpluli do své vlasti.
Říká se, že po Magelhãesově smrti bylo s Jezulátkem, které objevitel věnoval rádžově ženě při příležitosti křtu, nakládáno jako se soškou nějakého pohanského bůžka. Jedna legenda zase tvrdí, že se z něj stala dětská hračka. Je dokonce možné, že platí obojí.
Podle zmiňované legendy se začaly v souvislosti se soškou dít různé zázraky. Například, když na dlaň děťátka položili jednou domorodci v noci olejovou lampičku, hořela bez přestání, aniž by někdo musel dolévat olej. Není nutné dodávat, že se zpráva o této události rychle rozšířila po celém ostrově.
Místní také zjistili, že když v období sucha sužující jejich úrodu zanesou Děťátko k moři a ono se dotkne svými nožičkami vody, začne se brzy snášet blahodárný déšť.
Zázraky, které Jezulátko pro tyto pohany činilo,
skrývají v sobě hluboký symbolický smysl,
jak by jim chtělo naznačit nebo je připravit
na skutečné Boží tajemství.
Ne náhodou začali domorodci
svému Děťátku říkat Bahtala,
tedy Nejvyšší Bytost.
Po Magalhãesovi navštívili v letech 1521 až 1524 Filipíny ještě čtyři španělské výpravy, ale mnohem lépe nepochodily. Tehdy král Filip II. Moudrý, podle kterého se mimochodem Filipíny jmenují, pověřil vedením další výpravy augustiniánského kněze a známého astronoma otce Andrése de Urdaneta.
Posádku poté dostal na starost adelantado Miguel López de Legazpi, který své kvality prokázal už v Mexiku. Výprava, která se plavila „v nejsvětějším Ježíšově jménu“, dorazila na Cebu 27. dubna 1565. Otec de Urdaneta se vydal s bílou vlajkou sjednat smír, ale nesetkal se na ostrově s větším pochopením. Došlo tedy k bitvě, po které se místní obyvatelé stáhli do hor a město nechali za sebou v plamenech.
Následujícího dne narazil
jeden z vojáků jménem Juan Camus
během průzkumu na velkou chatrč,
která jako jedna z mála odolala ohni.
Uvnitř našel skříňku,
která skrývala pečlivě zabalenou
dřevěnou sošku Jezuliatka.
Jeho objev vyvolal mezi posádkou velké pohnutí
a byl považován za zázrak.
Velitel de Legazpi svěřil Děťátko otcům augustiánům,
a ti ho umístili na oltáři v chatrči,
kde bylo nalezeno.
První kostel z bambusu a palmových listů byl postaven v roce 1571. Přenesení Jezulátka z chatrče - kaple, do nového kostela se pak stalo prvním katolickým procesím na Filipínách. Zmíněný kostel ale později shořel, a ani dva další, postavené ze stejného materiálu nevydržely. V roce 1730 byla tedy zahájena stavba kamenného chrámu. 16. ledna 1740 bylo do něj konečně Svaté Děťátko z Cebu slavnostně umístěno.
Mnoho zázraků spojených právě s tímto Jezulátkem popsal v roce 1718 ve svém „
Dobývání filipínských ostrovů“ (
Conquistas de las Islas Philipinas) španělský augustiniánský kněz Casimiro Díaz.
Soška také „zázrakem“ přežila americké bombardování během II. světové války, kdy se při jednom výbuchu převrátila, ale naštěstí se zachytila v plachtě u votivní tabulky a nespadla na zem, přičemž vyvázla jen s malým poškrábáním na tváři děťátka.
Odborníci považují sošku za dílo neznámého vlámského umělce ze šestnáctého století. Ostatně už otec de Urdaneta ve své zprávě pro španělského krále z Filipín psal, že mu připomíná ty, které jsou vyřezávané ve Vlámsku.
Jezulátko z Cebu má, stejně jako Pražské, několik krásných zdobených šatů a také několik korunek. Jednu z nich mu věnovala také první dáma Filipín Leonila Garciová. Při zvláštních příležitostech je Děťátku zapínaný pás lemovaný zlatými španělskými mincemi. Od krále Karla III. také dostalo Zlaté rouno vykládané smaragdy, granáty, rubíny a diamanty.
Zdroj:
www.tedeum.cz/6_2011/jezulatko_ve_svete_0611.htm
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 29. 12. 2019 naleznete
zde.
