Zamyšlení nad evangeliem slavnosti narození Páně.
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a tma ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, nesvět ho nepoznal.
Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl:“Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista.
Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu. (Jan 1,1-18)
Rozdíl vánočních slov a skutků
Na počátku bylo Slovo… a to Slovo se stalo tělem a celý křesťanský svět oslavuje jeho narození.
Bratři a sestry,
má-li cokoli na tomto světě kvalitu, vážnost a vysokou hodnotu, mělo na počátku a v samotných základech také kvalitní a hodnotný zdroj. Každý dům, který je pevný, je postavený na pevných základech. Každý úspěšný konec díla měl na počátku kvalitní základ.
Tak je to s dílem lidským. Oč kvalitnější a na počátku krásnější je dílo Boží! Na počátku lidské spásy stojí Boží Slovo, které se stalo živým Synem živého Boha.
Rozdíl mezi slovem lidským a Božím je také v tom, že Boží slovo se zároveň stává činem. Když Bůh vysloví své slovo, děje se čin. A Bůh svá slova nevyslovuje zbytečně, naprázdno, jen tak pro nic.
Žijeme v době, kde lidské slovo ztratilo věrohodnost. Je všeobecná devalvace slova. Vždyť nic jiného od rána do večera neslyšíme, jen slova, slova, slova. Ani jim pozornost nevěnujeme. Jdou kolem nás. Člověk, který je zaplaven přemírou hlučných slov ze všech stran, a to ještě slov plných lží, násilí, tragických zpráv, slov plných strachu a deprese, je ve velikém pokušení neslyšet ani slovo Boží. Jestli na jedné straně slova ztrácejí vážnost potom na druhé straně ztrácejí i svůj obsah. Těžko říci, co je tragičtější.
Svůj význam a plnohodnotný obsah ztratilo i slovo Vánoce. Už před měsícem jsme mohli slyšet toto slovo v rozhlase a televizi. Vždy bylo spojeno s obchodem, jídlem, zábavou.
Pro současného nevěřícího člověka je pojem vánoc spojený s těmito slovy. Ježíš se úplně vytratil.
Pokušení ze ztráty hluboké podstaty vánoc však silně doléhá i na lid křesťanský. Namísto toho, abychom prožívali radost z narozeného Spasitele, prožíváme shon. Dnes se na vánoce těší už jen děti. Matky a manželky se vánoc přímo bojí.
A já se často ptám, proč také křesťanská žena musí mít napečeno dvacet druhů cukroví, jak to viděla u sousedek v paneláku. Proč musí naše děti mít pod stromečkem dary za tisíce, jak je tomu v rodinách podnikatelů. Proč jediným rozdílem mezi věřící a nevěřící rodinou je modlitba u stolu, protože se stejně všichni, věřící i nevěří, sejdou na půlnoční v kostele.
Je po vánocích a věřící i nevěřící jsou stejně nemocní, stejně unavené, stejně přejedení.
Na počátku totiž nebylo slovo Boží, ale slova lidská, na počátku nebyl Boží klid a pokoj, ale lidský shon a napětí, na počátku nebyla snaha o prožití smysluplnosti Tiché noci, ale hlučné pokřikování v chaosu okolního světa.
Jaký je tedy, bratři a sestry, rozdíl mezi slavením Vánoc u nevěřících sousedů a u nás?
Asi skutečně jen ten, že upocení stíháme sváteční mši svatou, ale stejně tu nejsme přítomni často duchem, protože i ten opět upachtěně přemýšlí o dnešním svátečním obědě.
Evangelium svatého Jana, které jsme dnes slyšeli, nebo snad pro jeho záplavu jiných myšlenek ani nevnímali, říká, že Boží slovo je také světlem. Slovo, které otevírá uši, dává jako světlo také jas našemu životu. Mělo by. Mělo by oslovit i ozářit. Potěšit skrze uši i oči naši duši. Ale ono to všechno, co přichází s nebe, budeme slyšet a vidět jen v klidu a usebrání.
Proto si uvědomme, že každému, kdo přijme toto slovo i světlo, dá Bůh ještě moc stát se Jeho dětmi. A to je ten největší dar pro každého. Nezbavujme se možnosti stát se Božími dětmi a dávat místo této šance přednost stát se vnitřně prázdným a upachtěným štvancem svátků, které znamenají pro nás věřící něco jiného než pro ty, kterým zní slovo Boží příliš potichu až neslyšitelně.