Jezulátko bylo v Církvi vždy předmětem úcty. Svatý Jeroným, slavný překladatel Vulgáty, stejně jako sv. Kateřina Sienská byli jeho vřelými ctiteli. Také sv. František z Assisi a sv. Klára byli ctiteli Jezulátka, stejně jako sv. Antonín Paduánský, zobrazovaný s Ježíškem v náručí.
Svatá Terezie z Avily potkala jednou na schodech svého kláštera malé dítě, které se jí zeptalo: "
Kdo jsi ty?"
Odpověděla: "
Jsem Terezie od Ježíše."
Dítě nato řeklo: "
Já jsem Ježíš od Terezie." A zmizelo.
V následujících letech se Ježíšek zjevil Markétě od Nejsvětější Svátosti, která žila jako řeholnice na Karmelu v Beaunu. Prosil ji, aby uctívala jeho dětství a jesličky.
Blahoslavená Anežka z Langeac viděla často při pozdvihování, když se klaněla Hostii, Pána jako dítě.
V 19. století si Terezie Martinová zvolila jako řádové jméno Terezie od Ježíška a pod tímto jménem je uctívána.
Historie: Protestantská nauka se vynořila v Evropě a vyvolala náboženské války. Během těchto válek zničili přívrženci reformátorů řadu kostelů a klášterů a jejich obětí se stalo i mnoho lidí. Praha, hlavní město Českého království, byla centrem těchto bojů.
Protestantský princ Friedrich se dal korunovat namísto legitimního císaře Ferdinanda II. Císař prosil papeže Pavla V., aby mu poslal generálního představeného karmelitánů Pátra Dominika, aby mohl v Praze konat přímluvné modlitby za vítězství nad heretiky. Papež jeho prosbě ihned vyhověl.
" V jednom zámku nedaleko Prahy
objevil karmelitán obraz,
který představoval Pannu Marii
klečící před Jezulátkem.
Po jejím boku byl svatý Josef.
Zločinecká ruka probodla na tomto obraze
všem třem postavám oči."
Svatý řeholník učinil slib, že odčiní tento zločin, a předpověděl vítězství katolické straně. Pozoruhodné je, že tento obraz nesl název Panna Maria Vítězná.
Během rozhodující bitvy na Bílé Hoře si P. Dominik připevnil tento obraz na hruď, vzal do ruky kříž a snažil se vlít odvahu katolickým oddílům, které před nepřáteli propadaly panice. Katolické vojsko nakonec zvítězilo. Bylo to 8. listopadu 1620.
Čtyři roky poté daroval císař karmelitánům v Praze kostel Svaté Trojice, který odňal luteránům. Karmelitáni obdařili kostel titulem Panny Marie Vítězné.
Pokud císař pobýval v Praze, karmelitánům nic nechybělo. Ale když po několika letech přeložil své sídlo do Vídně, upadl klášter do krajní nouze. Tehdy klášteru darovala princezna Polyxena malou sochu Jezulátka, kterou obdržela jako svatební dar od své matky Marie Manriquez z Lary, španělské princezny.
Když předala sošku priorovi, řekla:
"Důstojný otče, odevzdávám vám něco, co je mi velmi drahé. Uctívejte tuto sochu a nikdy vám nebude nic chybět." To bylo v roce 1628.
Řeholníci ji hned postavili na čestné místo v oratoriu a brzy se nouze změnila v nadbytek, jak předpověděla princezna.
Pokud úcta k Jezulátku trvala, klášteru nic nechybělo. Švédský král Gustav Adolf se přidal k protestantům, vpadl do Německa a učinil z této země protestantskou říši. Při této příležitosti vpadly saské oddíly do Čech a v listopadu 1631 obsadili Prahu.
Karmelitáni byli vyhnáni, kostel i klášter vypleněný a milostná soška skončila zbavená ruček v troskách.
V roce 1637 během svatodušních svátků přišel do Prahy na příkaz svého představeného karmelitánů P. Cyril od Matky Boží. Už dříve byl velkým ctitelem Jezulátka. Sošku našel v sutině za oltářem a poškozenou ji postavil opět na čestné místo.
Když jako karmelitán jednou klečel před sochou, měl dojem jakoby mu Ježíšek říkal:
"Smiluj se nade mnou a já se smiluji nad tebou.
Dej mi moje ručičky, které mi heretici zlámali.
Čím více mě budete uctívat,
tím více přízně vám prokážu."
Teprve tehdy si Cyril všiml odlomených ruček, které odsekl jeden protestantský voják. Bohužel, klášter byl bez prostředků a to málo, co měli, chtěl prior vydat k jiným účelům, které byly naléhavější.
Jednoho dne zpovídal P. Cyril jednoho muže a ten ho prosil, aby mu pomohl připravit se na smrt, jejíž blízkost cítil. Požádal také, aby byl pohřben v kryptě karmelitánů, a dal klášteru na ten účel značnou částku 100 forintů. Bylo to mnohem víc, než kolik by stála oprava sošky. Ale představený ani spolubratři nechtěli o opravě sošky nic slyšet.
P. Cyril vzal sošku do své cely a všechen svůj volný čas ji uctíval a modlil se za odpuštění toho nepochopení, s jakým se setkal u svých spolubratrů.
"
O něco později během noční chórové modlitby
viděl P. Cyril, jak do kostela sestupuje oblak,
který stále zřetelněji nabýval podoby Matky Boží.
Ta mu ukázala na místo,
kde chce mít umístěnou sošku svého Dítěte.
"
Prior upadl do depresí a musel opustit klášter. Jeho nástupce byl otevřenější pro myšlenku obnovit sochu pod podmínkou, že v pokladně bude dostatek prostředků. Řekl: "
Když nám Ježíšek požehná, dám sošku opravit."
P. Cyril se začal vroucně modlit a za několik okamžiků ho volali do kostela.
Čekala tam jedna paní, která mu beze slov odevzdala peněženku a rychle odešla. Protože všechny pokusy najít tuto ženu nebo se o ní něco dozvědět byly marné, usoudil P. Cyril, že to nebyl nikdo jiný než Matka Boží. Přestože obnos v měšci byl více než dostačující, vyhradil prior na opravu jen malou část a zbytek určil na naléhavé rekonstrukce kláštera.
Zde P. Cyril slyšel hlas:
"Postav se u vchodu do sakristie. Objeví se někdo, kdo se nade mnou smiluje." Ani ne za hodinu přišel muž, který uviděl sošku a nabídl se, že sošku opraví. Jeho nabídka byla o to pozoruhodnější, že tento dobrodinec byl právě na mizině. Ale sotva socha stála opravena na svém místě, dostavil se k němu jeden dlužník a zaplatil dluh, v jehož vyrovnání už řemeslník vůbec nedoufal.
Byl to jeden z četných divů,
kterými se Jezulátko odvděčilo svým ctitelům.
K divům, které způsobila úcta k Jezulátku, patří také záchrana Prahy při vpádu Švédů. V roce 1644 se nabídl jeden dobrodinec a na jeho náklady byla vybudována kaple Pražskému Jezulátku, kterou pražský arcibiskup vysvětil 3. května 1648.
Roku 1655 sochu Jezulátka světící biskup pražský, slavnostně korunoval na znamení královské a božské důstojnosti Boha - Dítěte.
Po smrti P. Cyrila r.. 1675 rozšířili karmelitáni úctu k Pražskému Jezulátku ve svých klášterech po celé Evropě.
V červenci 1784 proticírkevní opatření učinila této úctě konec. Karmelitáni byli z Prahy vyhnáni a klášter byl změněn na školu. Kostel byl svěřen maltézským rytířem. Nový správce P. Raymond byl úctě k Pražskému Jezulátku ještě nakloněn. Dokud žil, úcta se udržela. Po jeho smrti r. 1808 upadla postupně v zapomnění.
Bylo třeba čekat až do roku 1878, kdy tuto úctu znovu podpořil nový pražský arcibiskup. Ten se seznámil s Pražským Jezulátkem během svých studií v Římě.
Koncem 19. století odešlo z Čech do jižní Itálie mnoho vystěhovalců, kteří si s sebou vzali i Pražské Jezulátko. Byli však mile překvapeni, když Jezulátko našli v mnoha italských kostelích.
V roce 1895 instaloval sochu Jezulátka v karmelitánském chrámu v Miláně sám milánský kardinál za velké účasti lidu. Úcta se rychle rozšířila i na severu Itálie a všude způsobila mnoho milostí a divů, jak to předpověděl P. Cyril.
Prior karmelitánského kláštera v Arenzano nedaleko Janova zavěsil v kapli kostela zarámovanou fotografii Pražského Jezulátka.
Během několika let si zde vyprosili věřící tolik milostí, že se úcta rozmohla a kaple nebyla nikdy prázdná.
Fotografie byla nahrazena pravou kopií Pražského Jezulátka. Soška byla ozdobena červeným pláštíkem z kůže a mnoha zlatými šperky.
Pro velké množství věřících byla r. 1904 zahájena stavba nového chrámu, který byl vysvěcen v roce 1908, ale již po několika letech musel být chrám podstatně rozšířen.
V září 1924 poslal papež Pius XI. zvláštního legáta kardinála Merryho de Val, aby sochu slavnostně korunoval. Dnes je Arenzano nejdůležitějším světovým centrem úcty k Pražskému Jezulátku.
Pražské Jezulátko je dnes uctíváno i v USA, v Indii, na Filipínách, v Austrálii, v zemích Latinské Ameriky i v Číně a Vietnamu.
Do pražského chrámu Panny Marie Vítězné se karmelitáni na žádost kardinála Miloslava Vlka vrátili v roce 1993.
Nejvzácnější šatičky pražské sošky jsou z roku 1700 a zhotovila je a věnovala sama císařovna Marie Terezie.
Mnoho zázraků, které se pojí k Pražskému Jezulátku, se týká dětí. V Arenzano bylo uzdraveno dítě, když šlo pod okny jeho bytu procesí se sochou Jezulátka.
Roku 1914 se v nehlídaném okamžiku odtrhl chlapeček od rodičů a vběhl na vozovku, kde ho srazilo auto a přejelo přes jeho tělo. Všichni mysleli, že je mrtvý, ale chlapec se zvedl úplně nezraněný.
Měl na krku medaili Pražského Jezulátka.
Chlapec měl ve zvyku vzývat Ježíška
a prosil ho o pomoc, když viděl,
že se ocitl v nebezpečí.
Tříleté dítě spadlo do kotle s vařící vodou. Jeho tělíčko bylo celé červené a samý puchýř. Lékaři prohlásili, že dítě není možné zachránit. Otec dostal nápad pomazat tělíčko olejem z lampy, která hořela před Pražským Jezulátkem. K velkému překvapení lékařů se chlapec uzdravil.
Čtyřletá holčička spadla ze schodů. Zranila si lebku a následovalo krvácení do mozku. Lékaři v nemocnici pokládali případ za beznadějný. Na radu jedné zbožné ženy začali rodiče s modlitbou k Pražskému Jezulátku. Krvácení ihned přestalo, a když namazali dítě olejem z lampy před soškou Jezulátka, dítě se ihned cítilo mnohem lépe a chtělo něco k jídlu. Během několika dní bylo mimo nebezpečí.
Mnoho milostí prokázalo Jezulátko také dospělým. Byla to nejen nevysvětlitelná uzdravení, ale i obrácení nebo záchrana z bezvýchodné situace horolezců.
Svaté Pražské Jezulátko,
dej mi milost, abych Tě miloval.
Očisti mé srdce, aby patřilo jen Tobě.
Dej mi milost, aby moje duše
byla vždy spojena s Tvou láskou.
O
Pražském Jezulátku
sa dočtate víc
v knize Pražské Jezuliatko,
z
vydavateľstva Zachej
Modlitba odříkaná
Pátrem Cyrilem od Matky Boží
Ježíšku přemilý, k Tobě se utíkám,
skrze Tvou Matičku Tvoji pomoc hledám:
Pomoz mi. Ach pomoz mi.
Věrně v Tebe věřím, všemohoucí Bůh můj jsi Ty.
Nadějí plný(á) na Tebe volám,
mocí Svou zachraň mě
a milost Svou uděl mi.
Celé srdce Tobě odevzdávám,
proto všechny hříchy moje oplakávám,
od nich se odtrhnout Tebe, ó, Ježíšku prosím.
Silný(á) předsevzetím svůj život polepšit,
nikdy více Tebe neurazit,
zcela se Ti odevzdávám.
Všechno trpělivě snášet pro Tebe si přeji,
na věky věků Tobě věrně sloužit,
bližního svého, jako sebe sama (samou)
pro Tebe milovat.
Ježíšku přemílý, pomoz mi v té mé potřebě,
abych s Marií i svatým Josefem a Tvými Anděly
na věky věků Tebe vidět a velebit mohl(a).
Amen.
Převzato z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/,
článek z 20. 11. 2018 naleznete
zde.
